Zážitek roku:  Příběh bez závěru
Ilustrační foto: pixabay.com

Zážitek roku: Příběh bez závěru

28. 12. 2016

Každý člověk zažívá během svého života spoustu příhod, je svědkem mnoha událostí a dokonce i aktérem různých dějů, kterými vstupuje do života jiných lidí. A zážitek roku? Jak z té přehršle událostí vybrat něco, co vás nejvíce  potěšilo, ovlivnilo, případně někam nasměrovalo, jak vybrat to nej? Zážitky mohou být  příjemné nebo zlé, nebo osudové. Jsou i zážitky obyčejné, a přesto vám nejdou z hlavy. Jeden takový  vám chci popsat.

Ten den jsem se zdržela v kanceláři  déle a odcházela jsem jako poslední z celé budovy.

Když jsem se blížila k proskleným vstupním dveřím, uviděla jsem cosi  ležet na zemi za dveřmi. Při bližším pohledu skrze sklo jsem si uvědomila, že to, co z dálky vypadalo jako hromada hadrů, je  člověk. Ležel na boku schoulený do klubka, nehýbal se.

Co teď. V budově kromě mě už nikdo nebyl a já jsem měla dvě možnosti. Buď odemknout a odtlačit ležící tělo dveřmi alespoň na takovou vzdálenost, abych se protáhla škvírou a mohla odejít, nebo přenocovat v kanceláři. Nejsem žádný hrdina a uvědomovala jsem si všechna úskalí první možnosti. Chlap může být zfetovaný, může mě napadnout, také může být zmrzlý. Bůhví, jak dlouho tady leží.

Tak jo – zatlačila jsem dveřmi, protáhla se ven a zatímco se dveře vlastní vahou opět přibouchly, zkoumala jsem z bezpečné vzdálenosti tělo, které se ani nepohnulo. To vypadalo vážně. Rozhlédla jsem se kolem. Budova leží trochu stranou, ale vchod je osvětlen a i ve tmě , která je kolem, je  z trochu vzdáleného chodníku patrné, že přede dveřmi někdo leží. Ale touto dobou je tu už liduprázdno a i lidé, kteří  přecházeli, dávali okázale najevo, že je dění přede dveřmi nezajímá, že je zrovna teď nesmírně zaujalo cosi na opačné straně ulice. Se směsí  strachu, štítivosti a soucitu jsem se  pomalu přiblížila, dotkla se ramene ležícího a trochu s ním zatřásla. Maličko se pohnul a schoulil se ještě více do sebe. Lekla jsem se a rychle ustoupila stranou. Opravdu nejsem žádný hrdina. Ale sláva- žije! Jestli se ovšem takováhle existence dá nazvat žitím. Leží na plstěné rohožce, protože ta je o něco teplejší než dlažba kolem. Na nohou letní sportovní boty, na sobě umolousanou zimní bundu, na hlavě kulicha, na zádech otrhaný batoh. Jestli tu takhle zůstane, do rána zmrzne.

„Pane, vstávejte, tady nemůžete takhle ležet, zmrznete“. Nic, žádná reakce. Znovu s ním třesu a teď už trochu klidněji ho zkoumám. Opilý není, alkohol necítím. Konečně mě napadlo účinné řešení. Vytahuji mobil a volám 158. Ozývá se mi jakýsi integrovaný systém. Vysvětluji situaci a k mému překvapení vysílají na místo záchranku. Snažím se jim vysvětlit, že by stačilo, kdyby policajti dopravili toho člověka do tepla, ale oni zřejmě vyhodnotili případ jinak. Jsem požádána, abych zůstala na místě, hlídala jeho dýchání a mluvila na něj.

Záchranka přijela během deseti minut a mně se nesmírně ulevilo. Naložili tu hromádku lidského neštěstí a snad se mu postarali i o důstojnější existenci.

Tenhle příběh nemá závěr. Ani já jsem totiž k žádnému závěru nedošla, když jsem cestou domů přemýšlela, kdo určil, že zatímco jeden málem umrzne před vchodem do domu, jiný bezplatně žije z práce jiných. Je vůbec možné, že by se člověk dobrovolně chtěl dostatl až na samotné dno? Kde je ta hranice zvratu?

V té souvislosti se mi pouze vybavil jeden známý citát, který jsem pro přesnost níže okopírovala.

Na druhý den jsem probrala botník a všechny nepotřebné boty jsem vynesla k popelnicím.

 

John Donne

„Žádný člověk není ostrov sám pro sebe. Každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny: spláchne-li moře hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj. Smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy neptej komu zvoní hrana. Zvoní tobě.

 

 

Zážitek roku 2016
Hodnocení:
(5 b. / 16 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
ivana kosťunová
Přeji vám všem krásný rok 2017
ivana kosťunová
Děkuji za vaše procítěné reakce, ELEN, opravdu nejsem hrdina- bála jsem se velmi. Ale překročit ležící tělo a jít si po svých, to dokáže opravdu jenom velmi otrlý člověk. EVO, NAĎo, taky se nad tím zamýšlím, a marně. ZUZANO, máte pravdu - vy uděláte, co musíte, ale nemáte jistotu, že někdy jindy a někde jinde to nedospěje k tragickému konci. MM, díky za pochopení, i vám přeji smysluplně prožitý rok 2017, JANO Š. i vám děkuji za pochopení smyslu citace.
Eva Krausová
Ivanko, v tomto příběhu jste byla jednotlivec, ale čím více takových jedinců, tím více je vidět snaha pomoci druhým. I těm, kteří se ocitli na dně. Tam se v dnešní době lze dostat jednoduše, stačí přijí o práci, mít dluhy, exekuce. Jen ti silní se ale dovedou z toho dna dostat zas nahoru. A já bych řekla, že jsou pak o to silnější a odolnější vůči nástrahám života. A ti, co se o to dostat zas nahoru nesnaží, tam je asi i pomoc zbytečná. Nicméně, jde-li o život, pomoci se má všem, a to jste právě udělala.
Naděžda Špásová
Ivano, tleskám. Je dobře, že ještě mezi námi žijí všímaví lidé. Je s podivem, že stát bohatne a chudých a bezdomovců stálé přibývá. Ne všichni se do svízelné situace dostali vlastním přičiněním. Naším zákonodárcům je to bohužel fuk. A těch, kteří se přiživují na práci druhých také neubývá. Mějte se krásně a do nového roku přeji hodně štěstí a zdraví.
Elena Valeriánová
Příběh o lidském smutku a bezmoci. Ivano, myslím, že jste tomu člověku zachránila život. Že nejste žádný hrdina? Ale to se, moje milá, pletete.
Marie Magdalena Klosová
Milá Ivano, já bych o jednom "závěru" věděla : jsi hodná a statečná holka. Tvůj příběh nic nezastírá,píšeš,jak jsi to opravdu cítila,a to je na tom to krásné.Určitě se Ti dobře usínalo s pomyšlením na člověka,kterého jsi pro tuto chvíli zachránila.Přeji Ti do nového roku všechno dobré.mm
Jana Šenbergerová
Další silný zážitek. Je něco jiného o něčem takovém číst, nebo se s tím setkat tváří v tvář. Určitě jste udělala to nejlepší, co jste v dané situaci udělat mohla. Je pravda, že jednotlivec stěží něco změní, protože toto není problém jednotlivců, ale lidstva jako celku. Vámi uvedený citát to vystihuje naprosto přesně. Jen se nad ním zamyslet a pochopit ho. A to už je úkol pro jednotlivce, protože lidstvo se z těch jednotlivců skládá.
Zuzana Pivcová
Do podobné situace jsem se dostala dvakrát. Ještě, když jsme pracovali na Invalidovně, tak tam v parku ležel na lavičce muž v dost bídném stavu. Napřed jsem volala do charitativního střediska, ale tam mi řekli, že pro jeho dovoz nemají auto a abych ho tam dopravila!! My jsme mu s kolegyní jen daly jídlo, o které si řekl, ale ostatní bylo nad mé síly. Tak jsem jen zavolala záchranku. Přijela i s policií za dlouhou dobu a odvezli ho údajně do nemocnice na Bulovku. Za týden byl ve stejných hadrech zpátky. To už jsem nevěděla, co. Ale do konce naší pracovní doby zmizel. Nevím, kam. Byl docela mladý. Tím chci jen říct, že někdo to prožívá víc, někdo méně, ale jednotlivec pomoci nemůže.
Helenka Vambleki
Osudy jsou různé, už jsme tu o bezdomovectví nejednou diskutovali - a dost bouřlivě. Naštěstí funguje Armády spásy a lidem, kteří mají zájem se odrazit ode dna, může pomoci. Těm druhým pomoci není. Naše město se touto problematikou zabývá. Máme denní centrum, kde se můžou vykoupat, vyprat si oblečení, dostat skromnou svačinu, čaj. Máme noclehárnu - ale s přísnými pravidly - vstup jen střízlivým. Máme na nádraží denní místnost, kde se můžou ohřát. A spolupracujeme s Armádou spásy, která má zde v Bohumíně několik bytů s přísným režimem pro ty, kteří chtějí svůj život změnit. Zdá se vám to málo? A co byste navrhovali víc? Je to jejich volba "volného života" a vedle nich je spousta dalších potřebných, kteří sice na ulici neskončili, ale žijí pod životní úrovní a těm by se taky mělo pomáhat. A výčet potřebných můžeme rozšiřovat dál - senioři s podprůměrným důchodem, rodiny s nezaměstnanými, rodiny s tělesně postiženými........
Anna Potůčková
Při přečtení tohoto článku je mně smutno, že tu žijí lidé bez domova. Vím, někteří si za to můžou sami svým postojem k životu. Bohužel jsou všaki ti, kteří si za to nemůžou a těm by se mělo pomoci. Je zarážející, že spousta pomoci se uvolní pro přistěhovalce o kterých nikdo nic neví - odkud přichází, s jakými úmysly, zda mezi nimi nejsou teroristé apod. Opravdu se tu pomalu začínáme ptát, zda tato vlast je ještě naše? Nebylo by lepší se více zajímat o naše občany? Máme tu různé skupiny, kteří pomoc potřebují...děti v různých ústavech, nemocné či postižené občany, staří lidé a i ty bezdomovce...........

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.