Přeji Vám pěkný den,
jsem tady nová. V dubnu budu mít 58 let. Pobavil mne článek o blbnutí s klíči, a to tak, že jsem se rozhodla se s Vámi podělit o své zážitky, které, podotýkám, se odehrály v nedávné době a silně mne poznamenaly.
Pořád čteme o Alzheimerově nemoci a nikdo z nás se s ní nechce potkat. Jistě znáte to známé rčení, které zlidovělo: "Pane doktore, neznáte toho Němce, co mi pořád schovává moje věci?" O to větší bylo moje zděšení, když jsem se během několika dní tak nějak pozapomněla.
Přijdu domů s nákupem, který ihned uložím a jednu věc uložím do misky na poličce. Jde o čokoládu Margot, ze které mám v plánu upéct buchtu. To aby ji syn nezbaštil. Najednou, asi po 1/2 hodině, mi přijde na mysl, že jsem přeci v obchodě kupovala čokoládu, a začínám prohledávat tašku, dívám se do skříněk a nic. Až druhý den, když mi oči zavadí o tuto misku, si uvědomím, kde čokoláda leží.
Den před tímto hledáním hledám klíče. Nikde nejsou. Na svém místě neleží a nikde po bytě je nevidím. To není možné, říkám si. Kde jsou proboha? A celý proces se opakuje. Nakonec najdu klíče na topení v předsíni.
Den před hledáním klíčů si dělám snídani a bezmyšlenkovitě otvírám dveře od lednice a chci si vzít med. Ten je samozřejmě ve skříňce vedle lednice.
Znáte to? Ta bezmoc, co se mne zmocňuje. To není možné. Ale je.
Posadím se a v klidu přemítám o tom všem, co se mi během 3 dní stalo. Nakonec jsem si konečně uvědomuji, proč se to stalo. Ukládala jsem věci na místa, na která jsem je předtím neukládala. To je ono. Mám takovou radost, že jsem normální. A cítím nesmírnou úlevu.
Dnes přijdu domů a pečlivě ukládám klíče na své místo. Svoje místo mají moje brýle, mobil a jiné nezbytnosti.
Ovšem nevím, co se stane, až něco položím zase jinam, kde jsem zvyklá. Ale tuším to. Roky jsou tady. Třeba pak najdu hodinky v lednici.
