Společné stolování. Proč je důležité?
Ilustrační foto: ingimage.com

Společné stolování. Proč je důležité?

3. 3. 2017

Kdysi bývalo běžné, že se rodina scházela společně u jídla. Muž dostával jako první, stolovalo se společně, v klidu. Byl to rituál, který měl větší význam, než si myslíme. Mnoho lidí se k němu nyní záměrně vrací.

Mezinárodně uznávaná psycholožka českého původu Jiřina Prekopová má zásadu, která mnohým lidem v dnešní době může připadat šokující. „Muž by měl u stolu v rodině dostávat jídlo jako první, tak to dříve bývalo běžné,“ říká. „Mužská role se z rodin vytrácí, chlapci nemají mužské vzory a děti nevidí láskyplné modely fungujících rodin. V mnoha domácnostech je nyní vaření a společné stolování výjimkou. Rodiče dají dětem peníze, aby si něco koupily. Roli vychovatele přebírá televize.“

Knihy této dámy, které se blíží devadesátka, se v Německu i dalších zemích staly bestsellery a právě absence společného scházení se u rodinného stolu je téma, kterému se často věnuje.

O prospěšnosti tohoto zdánlivě zastaralého rituálu se mluví čím dál více. V mnoha rodinách kvůli němu dochází k neshodám.

„Moje generace na takové rituály neměla čas. Každý jsme jedli v práci v kantýně. Cestou domů jsem vystála fronty na kde co. Pak jsme si s manželem a dětmi večer namazali rohlíky taveným sýrem nebo jsem udělala polévku na den dopředu, kterou si každý bral podle toho, kdy se objevil doma,“ vypráví devětašedesátiletá Hana z Ostravy. Je překvapená, jaké rituály kolem jídla teď dělá její snacha. „Pravidelně mě jednou za dva týdny zve na večeři. Je to milé, ale jsem tím až zaskočena. Má krásně prostřený stůl, na něm vázu s květinami, podává několik chodů. Trvá na tom, že když oznámí takovou večeři, muž, tři děti i já, musíme dorazit, i kdyby se dělo nevím co. Trošku mi přijde, že se předvádí. Pak si to totiž celé fotí, zveřejňuje na facebooku a ukazuje světu, jak skvělá je hospodyňka. Na druhé straně se mi to líbí. Rodina si u jídla povídá, je to takové zklidnění. Kluci, kteří jsou normálně rozjívení, se utiší a pěkně si s námi povídají,“ popisuje.

Psychologové se jednoznačně shodují: Ženy, trvejte na tom, aby se rodina scházela u společného jídla. Držte tento rituál, ať jste matky či babičky, ať je vaše rodina dvoučlenná nebo dvacetičlenná. Vytvářejte různé sestavy jejich členů, pokud se nemůžete scházet společně všichni, ale stolujte společně při každé možné příležitosti.

Tento zvyk se vytrácel z českých rodin s tím, jak se mnoho z nich zabydlelo v panelových domech s malými pokoji. Vznikl model: ložnice, obývací pokoj se sedačkou a konferenčním stolkem a kuchyň, do které se velký stůl mnohdy ani nevešel. A tak se často jedlo na etapy. Zkrátka, kdo došel domů, najedl se. Takže dnešní babičky paradoxně na společné stolování nejsou moc zvyklé a braly ho jako přežitek z dob filmů pro pamětníky, ve kterých otec Kondelík čeká, až mu žena v zástěrce hospodyňky jako prvnímu naleje polévku z velké mísy.

Jenže tak to bylo správně.

Na téma společného stolování se v poslední době zaměřilo několik výzkumů. Vyplynulo z nich, že pravidelně společně jí u jednoho stolu jen třicet sedm procent českých rodin.

„Vždy jsem toužila po velkém stolu, u kterého by se rodina scházela, jenže v našem panelákovém bytě to nebylo možné,“ vypráví pětašedesátiletá Kateřina. „Měli jsme byt tři plus jedna a vychovali jsme v něm tři děti. Byl to chaos a šlo hlavně o to, jak se tam vtěsnat a mít každý trochu soukromí. Pak jsme si s mužem pořídili chalupu. Jako první jsme v ní zařídili velkou kuchyň s obrovským jídelním stolem. Kupodivu se k nám nyní sjíždí všechny tři děti s rodinami. Máme šest vnoučat. Loni v létě jsme se sešli všichni, včetně dvou maminek mých snach, takže nás bylo šestnáct. Navařila jsem, holky něco přivezly, jedli jsme, povídali si. Děti byly neuvěřitelně klidné, bylo vidět, že se ji to líbí. Teď pořádám taková setkání čtyřikrát do roka. Užíváme si, že konečně máme ten velký stůl,“ vypráví.

„Děti potřebují vidět, jak funguje rodina. To, že si rodiče povídají, že společně něco připravují. Zkušenosti z ranného dětství jsou určující pro schopnost či neschopnost věřit ve stabilní vztah. Ale jaké mohou být dnešní děti, které nevidí, že si rodiče jsou schopni udělat aspoň čas na to sejít se společně u jídla?“ říká psycholožka Jiřina Prekopová.

V mnoha rodinách na toto téma zaznívá argument: Děti o společné stolování nestojí, nemají čas, přece je nemůžeme nutit.

„Z dětských životů se vytrácí jednoznačnost. Čím dál méně slyší v rodinách jasné ano a jasné ne. Jenže ony potřebují autority, potřebují slyšet to ano či ne, musíš či nesmíš,“ vysvětluje psycholožka.

Tak se nebojme čas od času v rodině zavelet: Sejdeme se tehdy a tehdy, uvařím a budeme si povídat. Nebojme se, že budeme označeny za babičky se zastaralými názory, které se zasekly v dávných dobách. Právě naopak. Takto uvažují babičky moderní, které zajímají současné trendy. A ty jsou jasné: Stolujme společně, ať je nám dvacet nebo osmdesát.

gastronomie rodina
Hodnocení:
(5 b. / 8 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Soňa Prachfeldová
Ano vždy jsme společně stolovali, zejména o víkendech, když jsme se rozutekli, přesto mám pořád ten velký stůl a dost židlí, abychom se sešli na významné dny v roce a jsem za to moc ráda.
Zdenka Jírová
Společné stolování alespoň 1x denně je pro mne a mé dcery s rodinami samozřejmostí. Mně je 72 let takže jsem celý aktivní život prožila za zmiňovaného socializmu. Nikdy mne nenapadlo, že by to mělo mít nějaký vliv na naše stolování. Sešli jsme se vždy u teplé večeře, kterou jsem každý den připravovala. Pracovala jsem , nákupy jsem sháněla jako všichni ostatní. I když jsme nebydleli v paneláku ale v malém domku u manželových rodičů a měli jsme jen malou kuchyňku, nepůsobilo nám to zvláštní potíže. Mne tak vychovala maminka, já tak vychovala své děti. I dnes se asi 1x měsíčně scházíme u mne, protože 1 dcera bydlí v jiném městě, navařím, všechny pozvu, posedíme a povídáme si. Nikdy jsme o tento zvyk nepřišli.
Květoslava HOUDKOVÁ
V rodinách dětí se snaži občas o společné večeře, nebo jídlo o víkendu (ale to už méně, protože obvykle - dle jednotlivých zájmů - jsou na výletech. Večer unavení -bez motlitby- shltnou cokoliv. Já na společné jídlo nikoho nezvu, ani bych nevařila - už to jde mimo mne.
Marie Ženatová
Ano, v mém dětství bylo úplně běžné, že jsme jedli vlastně všichni vždy společně, vždy před každým obědem byla kratší modlitbička a po něm malé poděkování... Tatínek vždy dostal největší díl masa, mívalo jsme ho v dětství většinou jen v neděli, u stolu nás bývalo v neděli víc - rodiče, naše babička a my čtyři děti. Když jsem se vdala, tak jsem také chtěla tento zvyk dodržovat, ale kuchyńku máme jako dlaň, tak vždy alespoń v neděli jsme jedli všichni společně v obyváčku. Teď rodiny mých tří dětí jí také společně, když jsem u nich tak oběd vždy zahajují malou modlitbičkou a oběd je skutečně krásný obřad i s milým popovídáním - je to moc hezké, cítím se u nich vždy dobře...
Jarmila Komberec Jakubcová
Společné stolování je opravdu moc důležité a vede s soudržnosti celé rodiny. Zítra chystáme společný oběd s rodinou mojí i mého přítele. V neděli odjíždíme na Lipno, tak to musíme zítra stihnout. Scházíváme se celé rodiny několikrát do roka a pořádáme v létě gril párty a v zimě zase doma. S přítelem společně každý den večeříme.
Elena Valeriánová
S radostí dávám za tento článek pět hvězdiček. Jsme doma většinou dva, ale stolujeme společně, snídáme, obědváme i večeříme. Když přijedou děti, tak snídaně a obědy společně, u večeře se obyčejně nesejdeme. Rodina by se měla scházet alespoň jednou denně u jidla. I v době, kdy jsem musela stát frontu na kde co, jsem rodině připravovala společné večeře, protože snídat a obědvat jsme spolu v pracovní dny nemohli. O víkendech to bylo jiné.
Zuzana Pivcová
Dřív to bylo běžné, pamatuji si to ale jen z dětství. Pokud však vstává a odchází každý jinak, tak je společná snídaně asi vyloučena. Ale alespoň na večeři by si rodina čas udělat mohla. Neškodilo by říct si jednou za den, co hezkého nebo méně hezkého každého potkalo, a být zkrátka "na jedné lodi".

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.