Já neumím psát lyricky,
i když jsem duše citlivá;
když zkusím to, tak komicky
vždy verš můj nějak vyznívá.
Slova se sama řadí v rýmy
a tvoří děj, ne pocity,
neb svěřovat se s city svými
je pro mne problém letitý.
Dojme mě pohled na krajinu,
dech zatají mi vodopád,
neštěstí lidská nepominu -
to vše mi pak dlouho nedá spát.
Nad milostnými příběhy
zažívám smutek bezbřehý
a když se nikdo nedívá,
slzím jak bába svíčková.
Dojetí s věkem přibývá,
čtu sbírky veršů lyrických
a jejich slova mámivá
ve mně budou znít navždycky.
Jsem vděčna za svých pár přátel -
je to krásné, však to znáte.
Taky mě berou za srdce
vaše laskavé reakce.
Leč ať se snažím sebevíc,
od večera až do rána,
nevzejde z toho stejně nic,
psát nebudu jak Zuzana! *
x x x x x
Než dělat tolik povyku,
že neumím psát lyriku,
abych nevyšla ze cviku,
zkusím zas občas psát epiku.
* Omlouvám se, „paní“ se mi sem už nevešla. A je to samozřejmě nadsázka a upřímný obdiv autorce.
