Pes jako dítě. Fenomén této doby
Ilustrační foto: ingimage.com

Pes jako dítě. Fenomén této doby

26. 12. 2017

Mnozí je mají raději než své vnuky. Mnozí si je pořizují místo dětí. Mnozí je milují více než lidi. Je to tak, i když to takto otevřeně každý nepřizná. Ano, řeč je o postavení psů ve společnosti 21. století.

Vánoce to zase potvrzují. Obchody s psími pamlsky, psími hračkami, psím oblečením a dalšími věcmi určenými pro zpříjemnění psích životů hlásily rekordní tržby už o adventu. Jen málo rodin, ve kterých je pes, v posledních letech nekupuje vánoční dárky i pro něj. Jenže pozor, v mnoha rodinách už pes není jen právoplatným členem, ale spíše hlavní osobností.

„Dříve tvořili mladou rodinu žena, muž a dítě. Dnes si mladí lidé, kteří spolu založí domácnost, velmi často pořídí psa a až pak, někdy, za delší dobu i dítě. Typická dnešní mladá rodina je žena, muž a pes,“ říká kynoložka a provozovatelka psí školy Koira Magdalena Šimečková. A také se pak lidé k takovému náhradnímu psímu dítěti jako ke skutečnému dítěti často chovají.

Podobná situace je nyní čím dál častěji vidět i mezi páry vyššího věku, přesněji u takzvaných mladých seniorů. Tedy lidí, kteří mají krátce před penzí nebo do ní právě nastoupili a pořídili si pejska. Děti mají dospělé a tak si chtějí život vyplnit péčí o někoho dalšího. Právě tyto dvě skupiny, mladé páry a lidé na prahu seniorského věku jsou podle veterinářů, kynologů a prodejců zboží pro psy největšími milovníky psů a zhusta se k nim chovají jako by to byli jejich děti či vnoučata.

„Uvědomila jsem si, jak se paní veterinářka nenápadně usmívá, když pozorovala mého muže. Ten dával našemu pejskovi pusu na místo, kam právě dostal injekci. Pak ho vzal do náruče a houpal s ním jako s miminem,“ vypráví pětašedesátiletá Ivana. Jezevčíka si s manželem pořídili, když šli do penze a dotyčný Artuš se stal středobodem jejich života. „Mám pocit, že se manžel tak nemazlil ani s našimi dvěma syny, když byli malí. Je do Artuše úplně zblázněný. Ale já taky. Tolik něhy a lásky jsem od synů nikdy nezažila,“ vypráví.

Všímáte si toho? Srovnává psa se svými dětmi. Podivné? Ale ne, dnes je to běžné. Je to právě jeden z projevů toho, že bereme psy jako děti, jako vnoučata. Tady je další příběh, který dokladuje, že pes a dítě mnohdy rovno jest. „Podívej, Honzíčku, Bertíček je hodnější než ty. Podívej, papá více než ty, nekřičí, nebouchá to stolu. No, měl by jsi se poučit od Bertíčka, to je hodný chlapeček.“ Toto říkala nedávno jistá dáma svému tříletému vnukovi. Srovnávala ho se svým psem. Pes z toho vycházel lépe. Nekřičel, papal, byl hodnější. „Koukala jsem na to jako blázen. Matka bere našeho Honzíka úplně stejně jako psa Bertíka,“ vypráví dcera dotyčné dámy. „Zpočátku mi to přišlo k smíchu, ale pak mě to začalo štvát. Mám psy moc ráda, Bertík je super, ale přece nemůže dávat dítěti za vzor psa, porovnávat je. Mám pocit, že má toho psa raději než vnuka. Nedávno mi dokonce řekla, že by se Honzík měl při návštěvách zklidnit, že Bertík je z něho nervózní. Připadá vám to normální? Mně tedy ne,“ říká Honzíkova matka.

„Z toho, pokud pes nemá v rodině přesně určené místo, mohou vzniknout problémy. Samozřejmě je fajn, když lidi své psy milují, ale pokud pes získá pocit, že je lidem rovnocenný, může se to projevit problémy ve vztahu k dětem, které se v rodině objeví. Ať už jde o případy, kdy lidé mají nejdříve psa a pak si pořídí miminko nebo o rodiny, do kterých nějaké děti docházejí. Pes, který má pocit, že je středobodem domácnosti, si pak o dítěti říká: Copak je to tady za vetřelce?“ vysvětluje Magdalena Šimečková. Zkrátka, bezmezné lásce ke psům podléhá čím dál více lidí a když se v rodině takového člověka vyskytnou jedinci, kteří ji nesdílejí, na malér je zaděláno.

V jedné ostravské rodině nedávno došlo k poněkud trapné situaci. Vnučka telefonovala babičce, že se před Vánoci sejde celá rodina, že má pro ně velké překvapení, ať se tedy i babička dostaví na sobotní oběd. Babička, paní Věra, to popisuje takto: „Byla jsem přesvědčená, že nám chce oznámit, že je těhotná. Je jí pětatřicet, pět let žije s přítelem, kterého všichni máme moc rádi. Nedávno si pořídili třípokojový byt a vzali se. Měli pěknou malou svatbu v Řecku, pak nám to jen oznámili. Moc se mi líbí, jak si umějí život zařídit, jak se mají rádi. Nikdy jsem se jí neptala, jak to plánují s dětmi, přišlo mi to nevhodné, ale přece jen, je jí už pětatřicet, nemá na co čekat. Těšila jsem se tedy na tu radostnou zprávu, která mi přišla logická a nic jiného mě nanapadalo. Jenže oni přišli a nesli cosi v košíku. Byl tam pes. Tedy fenka. Byla navlečená do růžového oblečku, na krku měla třpytivý obojek. A vnučka prohlásila, že to je jejich miminko. Její muž tu pištící věc neustále oslintával a hladil. Pak se tvářili poněkud uraženě, asi proto, že jsem neprojevovala patřičné nadšení, když tu fenu dali k mému obličeji a říkali jí: Sisinko, to je tvoje prababička,“ vypráví Věra.

Podobných situací by asi každý našel ve svém okolí více. Stačí se jen rozhlédnout a je to jasné: Psi už nejsou jen rovnocennými členy domácností, nýbrž jsou v nich členy nejmilovanějšími, nejhýčkanějšími, nejdůležitějšími. Mnozí lidé si do nich promítají své sny a touhy být bezmezně milováni a obdivováni. Protože, přiznejme si to, ty potvory to s námi zkrátka umí. Problém to ale trochu je. Dost dobře ho před časem vystihl biolog Stanislav Komárek, který napsal knihu Chlupatí bližní, ve které se věnuje vztahu lidí k domácím zvířatům. Uvedl: „Je to poslední fáze civilizace, po které už bude následovat jen vyhynutí. Protože druh, který nepečuje o vlastní mláďata, respektive je ani nechce, a místo toho si hýčká jiný druh, dopadne špatně.“

domácí mazlíčci pes
Hodnocení:
(4.8 b. / 17 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jiří Lupoměský
Dovolím si učinit pár poznámek k článku paní Hofmanové. Je nepochybné, že má v mnoha svých tvrzeních pravdu, ale myslím, že její zobecňování problematiky soužití lidí se psy je poněkud přehnané. Znovu musím upozornit na pořad Českého rozhlasu Vstupte z 19. 12. 2009, němž renomovaný lékař-psychiatr Radkin Honzák hovoří (mj.) i o soužití lidí se psy. Především je třeba si uvědomit, že toto soužití trvá více než 15 tisíc let, a to samo mnohé vypovídá o vzájemné výhodnosti tohoto vztahu. Pan Honzák zde rovněž uvádí výsledky vědeckých pokusů, při nichž bylo (v USA, aby nedošlo k nedůvěře ve výsledky!) prokázáno, že toto soužití výrazně zvyšuje hladinu oxytocinu, tedy hormonu štěstí, v člověku, který se se psy stýká. Rovněž uvádí, že pes jako jediný tvor z živočišné říše umí s člověkem navázat oční kontakt. A to je rovněž významný fakt. Atd., atd., stojí za to si to poslechnout. Ale - jak se říká - lidé jsou různé, převážně........Polidšťování psů jejich oblékáním a dalšími nesmysly nemá nic společného s opravdovým soužitím se psy - obrazně říkám, že jejich oči jsou okna do vesmíru - nekonečná důvěra, láska. Na rozdíl od dětí se neurážejí, netrucují, nejsou nafrnění a už vůbec ne stále na fejsu. A navíc - dokáží být i úžasnými spojkami mezi lidmi, třeba i mezi staršími manželi. Ale je to jen můj názor, názor člověka, který má psy víc než třicet let...
Dana Tomanová
Pro Evičku M.: když jsem byla vdaná, měla jsem několik let dobrmanku Dinu, byla mým úžasným kamarádem - temperamnetní, mazlivá, dobrý hlídač i obránce, byla s ní legrace, prostě jsme si předávaly radost. Chodila jsem s ní od malička na cvičák, dlouhé procházky, trénovala povely, hrála si s ní, věnovala jsem se jí společně s dětmi. Všude jezdila s námi. Ale nikdy jsem ji nepolidšťovala a neoblékala do směšných oblečků. Byla zvyklá na prostor, hodiny pohybu v přírodě, venkov. Když jsem se rozvedla a později stěhovala do pražského bytu, byla už ve věku, kdy by tak razantní změnu neustála. Musela jsem ji nechat u bývalého. V tu chvíli to bylo snad ještě horší, než loučení s milovaným člověkem. Ale jinak to prostě nešlo. Dožila se požehnaného psího věku. Před třemi lety, když jsem se přestěhovala zase na venkov, jsem zvažovala, zda si pořídit dalšího pejska. Ale kdo se o něj postará, když budu na dovolené, v nemocnici, mimo dům? Dcery jsou stále někde na cestách, k cizím lidem bych ho nedala a do psího hotelu? I pes potřebuje odpovídající péči a pokud ji nemá, tak strádá, jako člověk. Je třeba zvážit všechna pro i proti, než si čtyřnohého kamaráda zase pořídíte. Je to velká změna, když najednou zůstane člověk sám (i když má výbornou rodinu, děti, vnoučátka). A tak se snažím ten svůj život přizpůsobit tak, aby v něm toho smutku a prázdnoty bylo co nejméně. A neříkejte, Evičko, že není ještě něco dalšího, co se Vám líbí a co by Vám přinášelo radost. Přeji Vám, abyste dokázala tu "druhou stranu" změnit co nejdříve.
Eva Mužíková
Nebudu reagovat na předchozí příspěvky, každý ten svůj napsal podle toho, jak to cítí. Já sama za sebe říkám, že jestliže má majitel pejska dostatek času a zkušeností, dokáže tomu svému čtyřnohému kamarádovi vytvořit krásný život. Nikdy jsem své psy nepolidšťovala, Bertík byl vyjímečný, chápavý, nadšený z každé maličkosti, kterou jsem ho naučila. Jelikož jsem s ním žila celou dobu sama, moc pro mne znamenal. Dříve jsem si říkala, že se díky péči o zvířátka nikam nepodívàm, že je to škoda. Nyní, když jsem zůstala sama, když mám t.zv.: volný prostor najednou zjišťuji, že jinak žít nedovedu. Neláká mne cestování, návštěva kulturních akci, netoužím po návštěvách přátel, dlouhé procházky sama také nezvládám. Snažím se vše zvládat rozumem, denně bojuji s myšlenku, zda zůstat sama, nebo jestli si ještě pejska pořídit. Srovnávám PRO /PROTI. Mám úžasného syna, milou snachu a dvě vnoučata. Snažím se být, a myslím si že jsem dobrou mámou, babičkou a tchyní. Tato rodina mi byla a je velkou oporou a já jsem velkou oporou zase pro ně. To je ta první strana mého života, ta druhá ta je najednou prázdná, smutná, nevím opravdu jak dál........
Valentyna Vorackova
Sebe a manžela bych zařadila mezi ony "mladé seniory" jak tu píšete. Psa máme, děti ne (prostě nám je příroda nedopřála). Psa máme rádi, ale pořád je to pro nás pes, tedy zvíře. Pokud někdo má psa za člověka nebo ho má dokonce raději než lidi, je to důsledek nějaké psychické poruchy. U lidí jako jsme my (tedy těch, co nemají děti) je to bohužel časté, vídám to kolem sebe. Stejně tak když se děti nebo vnoučata nechovají, jak si rodiče/prarodiče přejí, může jim to pejsek vynahrazovat. Ale prostě to není správné - ani pro lidi, ale ani pro toho psa samotného. Rozmazlování a přisuzování lidských vlastností mu může uškodit, protože se dostává do postavení ve své smečce, kterému není schopen porozumět.
Hana Rypáčková
V rodině máme psy i kočky, i jinou havěť jsme měli.Ale vždy pro děti, aby se i ten nejmladší měl o koho starat. Venda mi zbyl a je pes důchodců.Tak už je dost rozmazlený starý pes, ale zatím to zvládám, zbyli jsme si. Ale je vidět, jak se mu stýská a smečky má moc rád. Ale že se rodí tak málo dětí, je smutné.
Dana Puchalská
Paní Eleno.No občas by ta děťátka na prdelku fakt zasloužila. Protože čeho je moc, toho je příliš. Ale ona ta nová a akční a cool generace je schopná i z malého pejska ,,vychovat,, zmetka. A běda když se ozvete. Hned jste zapšklá osoba co nic ale vůbec nic nechápe. A to je víc než smutné!!!!!!!!!!! Chudáci jak pejsci tak i ty děti. A rodiče ať se zamyslí sami nad sebou, jestli ovšem mají čím.
Elena Valeriánová
Paní Lacinová, z Vašeho názoru mě až zamrazilo. Jistě, ať si všichni mladí místo uřvaných dětiček pořídí psy. Třetí svět lidskou rasu spolehlivě zachrání. I já se přikláním k názoru paní Hlaďové. Pejska mám a mám ho ráda, ale je to pejsek a tak přece jen mám raději svá rozpustilá vnoučata.
Věra Lacinová
No........mám tři už dospělé děti.Dvě vnučky.Své děti a vnučky miluji.Je to moje rodina.Moje krev.Ale taky moc dobře chápu,proč si dnes mladí lidé místo dětí pořizují pejsky.Dítě je závazek na zbytek života.Pes není dlouhověký tvoreček,nebudí se 1Ox za no,nevyžaduje prakticky nic,kromě jídla a lásky.A teď budu hodně kritická,když vidím dnešní nevychované spratečky kterým se nesmí ani nahlas vyhubovat,aby nad rodičem nevisela hrozba postihu,asi bych už děti nechtěla ani já,být mladá.Pes je milující za všech okolností .Ano já s mladými lidmi souhlasím.Pořídit si psa je dnes mnohem výhodnější.............
Jana Šenbergerová
Sdílím názor paní Hlaďové. Pro mě je vztah člověk x pes o vzájemné závislosti. Chytrý pes kdysi pochopil, že se může mít v blízkosti člověka dobře, jen nedohlédl, že člověk není zas tak moudrý, jak vypadá.
Věra Halátová
Nic se nemá přehánět. Děti jednoho bývalého kolegy nesměly dát pusu babičce, protože je stará a je plná bacilů. Ale pejsek přišel z venku a děti se s ním pusinkovaly, a na výletě mu dávaly kousat ze svého krajíce chleba s máslem. Maminka mé spolužačky byla chovatelkou psů. Byla rozvedená a se svým přítelem měla ještě malou holčičku. Holčička seděla na nočníku a pes jí prokousl tvář. Když chce někdo chovat psa, musí mít pro to předpoklady a musí mít psa dobře cvičeného. Také vidím ve svém okolí, že mají sice psího miláčka, psí miláček vyrobí na procházce exkrement, ovšem zas tolik miláčka nemilují, aby ten teplý exkrement po něm uklidili. Všechno je individuální.

Zpět na homepage Zpět na článek

SERIÁL: Můj chytrý mobil

Studenti učí seniory pomocí videí

Chytrý mobil

Nový díl:  Jak si nainstalovat a používat aplikaci Záchranka

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.