Ale vážně, ten poklad opravdu existoval a možná ještě existuje. Jako malý klučina tak okolo čtyř let jsem jednou „přistihl“ tátu, jak něco zakopává. Matka mne hned odchytila a odvedla pryč a otci odpověděla na moje nedovolené proniknutí slovy- on je ještě malý, on na to zapomene. Ale asi právě tato věta mi tuto příhodu vryla do paměti a schválně jsem nezapomněl.
Tak otázka první - KDE?
V letech kolem roku 1955 jsme bydleli v malém domku s velkou zahradou na Chodově, to byla tenkrát vesnice kus na jih od Prahy. Na zahradě byl dřevěný altánek s betonovou podlahou, a do té otec vydlabal díru, ukryl poklad, strop zakryl trubkami a zabetonoval. Problém byl v tom, že tato nová část podlahy byla výrazně jiné barvy, a proto časem dospěl k tomu, že udělal na celé ploše nový cementový potah.
Otázka druhá - CO?
Za ty roky jsem si vytvořil svoji teorii o tom, co tam může být skryto za poklady, ale začnu trochou historie. Děda se zúčastnil za první války bojů na Transsibiřské magistrále a živ a zdráv se vrátil v roce 1920 domů přes Turecko. Takže tam budou ruské a carské peníze (bankocetle) a možná i z celé Asie, Indie a Číny, kudy se vracel domů, trochu Kolčakova zlata, možná celé cihly a zlaté mince z Ruského carského pokladu, možná i ždibec Jantarové komnaty, nějaké deníčky z fronty a možná i nějaká ta pistolka. Víte, že jeden vagon se zlatem legionářům shořel tak dokonale, že se nenašlo ani to zlato? TADY máte důkaz o tom že navzdory přírodním zákonům se zlato odpařuje, stejně jako z našeho státního pokladu. Předpokládám že jako navrátilec se zúčastnil i založení Legiobanky. Budou tam jistě i akcie a podílové listy banky, a možná i vkladní knížka. Jen ty úroky z vkladu za sto let, to bude balík! Budou tam i medaile a vyznamenání z těchto bojů. Během druhé války byl děda jako duch, žádný odboj, nic jsem ani z rodinných vzpomínek nezjistil, jen vím, že pracoval na hlavní poště v Jindřišské. Za první republiky a po roce 1945 zakládal Junáka a byl jedním z jeho významných činovníků. Rodiče jeho „nečinnost“ zdůvodnili tím, že nechtěl být nápadný a musel přežít proto, že ukrýval skautskou vlajku, kroniky a další insignie. Takže to tam bude také. Trochu bujná fantazie, což? To vše by se tam snad ani nevešlo.
Něco k politickému ovzduší té doby.
Otec byl délesloužící důstojník naší armády za Gottwalda a Čepičky, prokurátora Vaše, který je známý svým klíčovým podílem na justiční vraždě gen. Heliodora Píky. Dále Rejcina, Urválka, a dalších. Dovolím si ale upozornit, že otec nebyl žádný major Terazky, ale vojenský muzikant, hrál na trumpetu v armádní kapele (ASUT Armádní soubor umělecké tvořivosti), a proto navždy zůstal v té úřednické praporčické hodnosti. Čím jej tato kariéra získala, nevím, ale doba byla tehdy hodně jiná, třeba to bylo jen „zaměstnání“. Jako důstojník prošel ministerstvem obrany v Dejvicích, vojenskými leteckými opravnami ve Kbelích, i „Palládiem“ - dříve Svatojiřská kasárna a posádkové velitelství Praha na Náměstí Republiky. Jinak skončil jako většina „osmašedesátníků“ bez práce a až časem si vybudoval dobré místo u tehdy začínající počítačové techniky. Tehdy to byly „stroje“ a hrozný rachot. Všude jsem tam s ním jako mrně byl.
Ta doba třetího odboje, akce Kámen nebo Kláštery, křížku pátera Toufara, trestných praporů PTP, Domečku na Hradčanech, popravy Milady Horákové a mnoha dalších politických vražd asi nedala normálním lidem spát. Všichni byli jen kousíček od problémů s STB řízené KSČ a CCCP a jejich snahy všechny svobodomyslné občany zavřít. Co následovalo, bylo denně v novinách, no hrůza. Otec jako správná hlava rodiny si byl vědom toho, že podědil a ukrývá nebezpečné a protistátní materiály, a jaké následky to může mít. Takže jediná „schůdná“ varianta bylo tento poklad beze svědků zakopat.
Jak se konzervují poklady?
Ano, to je taky otázka, co z toho pod zemí zůstalo. Staletími a jednotkami německé armády je v praxi ověřeno, že se vysušený obsah zaletuje do zinkové bedny, obalí pytlovinou a namočí do horkého asfaltu. Tak mohou přežít i písemnosti, případně se proti nepovolaným hledačům pokladů ještě zajistí nástražným výbušným systémem. Touto technologií otec jistě nedisponoval, spíše se potřebovat toho materiálu zbavit, a tak předpokládám, pokud se tam dostala minimální vlhkost, že z deníčků bude jen torzo. Při spolupráci odborníků by to však mohlo být čitelné, ale jen jednou, než se to rozpadne. Tkaniny na tom budou podobně, takže jen to zlato bude nepoškozené. No uvidíme, povídal slepej.
Tak kde je ten poklad dnes?
No, tak na to se mě klidně můžete zeptat. Nevím. O akci „poklad“ se u nás už nikdy nemluvilo, ale když se kolem roku 1970 stavěla dálnice a já jsem byl v té době na vojně, tak nám domek nuceně vykoupili a zbourali, a rodiče šli bydlet jinam. Mně zbyla jen taška s osobními věcmi, s kterou jsem po vojně odjel za prací na Chomutovsko. Ale mohu nabídnout několik teorií,
kde ten poklad je.
Buď tam v náspu pod dálnicí leží nepovšimnut dodnes, nebo byl jaksi mimoděk vybagrován a odvezen jako kus betonu na skládku, nebo některý z těch kopáčů nebo bagristů zázračně zbohatl a koupil si vilu na Ořechovce. Ale co, ať si to užije, ale je nenávratná škoda těch písemností a dokumentů, deníčků a dokladů té doby, to už nikdo nenahradí.
Takže můžete se mnou dál snít o ztraceném a dosud nenalezeném pokladu, a co by kdyby. Možná tam ještě někde leží, kdo ví?
A nebo?
Po další Revoluci, až nebude vykopání a vlastnění nalezeného pokladu trestné (i když jde vlastně o rodový majetek), se sejdeme v šest v hospodě na „Růžku“ a půjdeme hledat.
