Jak se zachovat, když vnoučata zlobí
Ilustrační foto: ingimage.com

Jak se zachovat, když vnoučata zlobí

14. 1. 2019

Když dříve dítě zlobilo, bylo mu vyhubováno, případně dostalo na zadek. Nyní častěji zazní: Nechte ho, projevuje svou osobnost. Nebo: Půjdeme s ním k psychologovi, má ADHD. Přeloženo, je hyperaktivní. Starší lidé nad tím mnohdy kroutí hlavou. Někteří vyjadřují nesouhlas, jiní mlčí. Ale shodně říkají: Za našeho dětství byla výchova úplně jiná. Jak se zachovat, když dítě zlobí? To je téma, které v mnoha rodinách působí jako výbušná směs.

„Nelez na ten stůl!“
„Pojďte sem a řekněte mu, ať neleze na ten stůl, namlátí si!“
Babička volá z kuchyně, nejprve ve snaze zabránit vnoučkovi vylézt na stůl, jenže vnouček mezitím ze stolu zdárně vyšplhal na kuchyňskou linku. Jeho otec nereaguje, kouká do mobilu. Matka přichází se slovy: Adámku, pojď dolů, miláčku. Po pěti minutách je Adámek znovu na stole.

„Maminka ti říkala, že tam nemáš lézt.“ Adam leze dál.
„Adame, okamžitě pojď dolů!“ Adam už je znovu na kuchyňské lince. Babička ho sundává a říká: „Dám ti na zadek.“
„Babi, to se nesmí, děti se nesmí bít!“

Rodiče se slovům pětiletého kluka smějí. Pět minut a Adam stojí znovu na lince rozbíjí talíře. Balancuje ve střepech v ponožkách, každou chvíli to vypadá, že do nich spadne. Jeho prarodiče pak sedí u večer u čaje, vydechují zážitky z návštěvy a vzpomínají na své dětství. Vyprávějí si o tom, jak lumpačili, ale zároveň měli doma tvrdou výchovu. Jak přišli domů s rozbitými koleny a máma jim dala na zadek. Jak měli domácí vězení za špatné známky. Jak byl pro ně táta autoritou, které se neodporovalo.
„Máš pocit, že by mu nějaké plácnutí na zadek uškodilo?“
„Myslím, že by mu pomohlo. On vyrůstá s pocitem, že se všechno může, což není pro život úplně ideální.“

Ve způsobu výchovy dětí došlo ke změnám přímo obrovským a starší lidé je často nemohou pochopit. A řeší dilema: Říkat mladým své názory týkající se výchovy dětí? Nebo nám do toho nic není a k výchově vnoučat nám nepřísluší se vyjadřovat? Má náš vnouček nějakou poruchu nebo je prostě jen rozmazlený spratek, kterému nikdo neříká, že mlátit příborem do talíře v restauraci se nesluší? Je dobré ptát se pětileté vnučky, co si dá k obědu? Nám přece rodiče dali jídlo a museli jsme být u stolu tak dlouho, dokud jsme ho nesnědli. Bylo to týrání? Měli jsme se špatně? Je dnešní způsob výchovy lepší, pro děti prospěšnější? Nebo je jeho výsledkem, že nemají mantinely a jsou jako rozstřelené do několika stran?

„Dcera vše omlouvá údajnou hyperaktivitou vnuka. Nikdy ho neokřiknou, říkají, že nechávají rozvinout jeho osobnost. Já ho, přiznávám, jednou plácla po zadku. Mladí to nevědí. Kluk vypadal překvapeně, ale ihned zlobit přestal. Nemyslím si, že by mě kvůli tomu přestal mít rád. Jen pochopil, že určité věci se prostě na chalupě u babičky nedělají. Tahal kočku za ocas, kopl do květináče, ten se rozbil. No tak jsem ho plácla a už to nedělá,“ vypráví osmašedesátiletá Kateřina z Beskyd.

„Mělo by platit, že se prarodiče nemíchají do výchovy svých vnoučat. Od výchovy jsou rodiče. Pravda však je, že mnohé současné děti vyrůstají v prostředí, ve kterém nejsou pevně dány mantinely a to je špatně,“ míní psycholožka Jiřina Prekopová.

V poslední době vzniklo několik studií, které se věnují srovnání výchovy dětí dříve a nyní a snaží se zjistit, jaký vliv na děti mají tělesné tresty. Většina lidí se samozřejmě shoduje v tom, že bitím se nic nevyřeší a že společnost je natolik vyspělá, že by v ní fyzické násilí mělo být tabu v jakékoli podobě. Nicméně starší generace byla na nějaké to plácnutí po zadečku zvyklá a mnozí z ní na něm nevidí nic strašného. Jedna z největších studií na toto téma vznikla na Univerzitě v Texasu, kde autoři vyzpovídali a sledovali sto šedesát tisíc dětí během padesáti let. Zaměřili se na to, zda se děti setkaly s výchovným plácnutím po zadku, jaký na ně mělo vliv, co z těch dětí je. To, co zkoumali, pojmenovali přesně: plácání otevřenou dlaní po zadní části těla. V českém překladu, jak by řekli dříve narození: zlobil, dostal na prdel. Závěrem je, že čím více byly děti plácány, tím více rodičům odporovaly a tím více se pak u nich projevovaly poruchy s učením, agresivita a problém uplatnit se ve společnosti. Plácání po zadku prý způsobuje přesný opak toho, co si od něj rodiče či prarodiče slibují. Právě to, zda je účinné dítě občas plácnout po zadečku, je téma, které rozděluje společnost způsobuje, že se mnozí prarodiče téměř obávají hlídat svá vnoučata. Právě tento příklad je ukázkou toho, jak je role prarodiče obtížná.

„Role prarodiče je jedna z nejobtížnějších vůbec,“ říká socioložka Lucie Vidovičová. „Prarodiče často říkají, že mají o svá vnoučata mnohem větší strach, než jaký měli v době, kdy vychovávali své vlastní děti,“ dodala.

Prarodiče chtějí být dobrými prarodiči, udělat pro svá vnoučata to nejlepší, ale velmi často se jejich představy liší od toho, co nyní považují za nejlepší mladší generace. Tak si na závěr dejme ještě jeden příběh z jedné pražské rodiny, který problém docela výstižně ilustruje:

Čtyřletá Anička si občas lehne na zem. V nákupním centru, na ulici, na tramvajové zastávce. Prostě si lehne a když ji chce někdo zvednout, vříská a mrská sebou. „Je to strašná ostuda. Normálně se mi válela na zemi, já ji táhla za ruce nahoru, řvala, lidé koukali. Nějaká paní se ptala, jestli nepotřebuju pomoct. Já měla takovou chuť tu malou potvoru plácnout. Normálně jí dát na zadek. Ale vím, že se to nesmí, že to není vhodné,“ vypráví Aniččina babička.

Když dítě odvlekla do blízkého parku a pokoušela se ho tam uklidnit, slyšela, jak si dva starší pánové říkají:
„Tohle já udělat, tak mě táta zřeže jak žito.“
„Ty jsi něco takového dělal?“
„Myslím, že ne. Je to vůbec normální?“
„Není. Ta holčička je evidentně buďto psychicky nemocná nebo absolutně nevychovaná.“

Aniččina babička o tom vyprávěla své dceři. Ta jí na to řekla: „Přece nebudeš poslouchat názory nějakých dědků v parku. To dítě se ti tím jen snažilo říct, že se necítí komfortně, třeba se jí s tebou vůbec nikam nechtělo jet tramvají. Ptala jsi se jí, jestli chce jet tramvají?“
„No promiň, to se mám ptát čtyřletého děcka, jestli se mu chce jet tramvají?“
„Ano, my rozvíjíme její osobnost. Když se válí na zemi, je třeba zjistit, jak se cítí a co si přeje. Ne jí jen říkat, že je to špatné.“

vnoučata
Hodnocení:
(4 b. / 7 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Věra Halátová
Mám děcka ráda, ale až tak od tří let, kdy se s nimi dá mluvit a něčím je zaujmout. Nikdy s dítětem nemluvím jako s blbečkem, nexichtím se na něj, nepodlézám mu, nešišlám na něj. Není pro mne "bůh". Dětem se věnuji a dokážu je zaujmout. S dítětem ani nevyjednávám ani mu nic neslibuji. Bude to tak, jak jsem řekla já. A nediskutuji s ním.
Jana Zahradníková
Když jsem snaše řekla, že jsem zastavila ruku těsně u tváře vnučky, protože mě opravdu vytočila, tak se mě zeptala, jestli jsem jí tu facku dala, a že jsem ji měla dát. Když vnukovi vyhrožuju, že mu dám na zadek, tak prý nemám jen vyhrožovat ale opravdu ho plácnout. Odmítám týrání dětí a vůbec jakékoliv týrání, ale rodiče, kteří nechávají růst děti jako dříví v lese, mám obavu, že na to jednou doplatí. A jak je v článku věta, že se děti nesmějí bít, tak plácnutí není bití, to by se děti teprve divily. S vnoučaty vycházím dobře, když mě už opravdu začínají zlobit, řeknu, že vytáčím číslo na mamku, ať řeknou, že si má pro ně přijet a ještě nikdy nezavolaly. Celou rodinu miluji, nevyměnila bych nikoho z nich.
Jana Šenbergerová
Pokud jsme s vnoučaty sami, vždycky se nějak domluvíme. V přítomnosti rodičů se nestačíme divit, co si děti dovedou vymyslet, aby bylo po jejich. Když pětiletá vnučka ohrnovala nos nad polévkou s tím, že ji jíst nebude, protože ji nemá ráda (určitě ji nikdy nejedla), tak jsem jí řekla, že ji jíst nemusí, když nemá hlad. A když nemá hlad, nedostane ani to další, aby jí z toho nebylo špatně. Uraženě si odešla hrát. Nicméně za chvíli přišla a jen koukala, dokud jsem jí neřekla, že jí tu polévku ráda dám, když už hlad má. Nejenže ji snědla, ale dokonce i pochválila, jaká byla dobrá. Je to milá holčička, ale tvrdohlavá. Dnes aby byl člověk psycholog, aby si s dětmi poradil.
Danka Rotyková
Asi se na tu roli babičky budu muset trochu lépe připravit. Jsem sice hodně obětavá, ale můj syn dostával na zadek do svých 4 let. Dnes je z něj bezvadný člověk a ani jeho dospívání nebylo složité. Možná to bylo tím, že od 5 do 17 let měl v hlavě jen sport. Restauraci poznal jen o naší společné dovolené, pokud by tam býval nějak zlobil, ihned bychom bývali odešli. Až doma bych dítěti vysvětlila, proč jsme nemohli zůstat mezi ostatními hosty. Tohle se ale dneska nenosí, bohužel.
ivana kosťunová
Když mi čtyřletá vnučka v parku řekla- vysadí mě někdo na tu klouzačku ? Odpověděla jsem - tak to asi ne, žádnýněkdo tady není. Chvíli to zpracovávala a pak m iřekla-nemám tě ráda. Odpověděla jsem- to mi vůbec nevadí. Tím jí došly argumenty a já jsem si nastavila mantinely. Pokud něco chce, slušně o to požádá, ví, že citově vydírat se nedám. Když se někdy dohadujeme, že doma nemusí jíst, kdy jedí ostatní- odpovídám- doma ne, ale u nás to tak děláme. Jde to, i bez plácání po zadečku pochopí, kdo je zde šéf :))

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.