Babička nemá čas, je nám k ničemu
Ilustrační foto: ingimage.com

Babička nemá čas, je nám k ničemu

18. 3. 2019

Připravená na zavolání, ochotná kdykoli pomoci s hlídáním dětí. Že by v tom termínu měla nějaký svůj vlastní program? Proboha, vnoučata jsou snad důležitější než kamarádky, přítel, kultura. Tak uvažuje hodně lidí o svých matkách, které učinili babičkami. Volný čas babiček je téma, které mnohde způsobuje neshody. Být babičkou je nyní velmi obtížná pozice. Mnohem obtížnější než dříve.

Když se  žena, která je babičkou, zdržuje doma, nemá žádné zájmy, nevyráží do společnosti a jejím jediným životním cílem je péče o potomstvo, rodina o ní říká: Ona je ze staré školy, dneska jsou seniorky modernější, akčnější. Ji zajímá jen péče o rodinu, o vnoučata a někdy je  jí všude až příliš. Pořád se s něčím vnucuje.

Když se žena, která je babičkou, nezdržuje doma, má spoustu zájmů, vyráží do společnosti a péče o potomstvo není jejím jediným životním cílem, rodina o ní říká: Pořád někde lítá, chová se, jako by ji vnoučata nezajímala. Když je potřebujeme pohlídat, věčně nemá čas. Taková babička je k ničemu. Vlastně o nás nemá zájem.

„Nečekám od své tchyně, že by měla kdykoli přiběhnout na zavolání a hlídat mé děti, ale připadalo by mi fér, kdyby se aspoň občas zeptala, jestli nějakou pomoc nepotřebujeme. Jenže ji to ani nenapadne. Vlastně ji vnoučata nezajímají, myslím, že má raději svého psa,“ říká osmatřicetiletá Zora, která má dvě děti a časově náročnou práci. Na druhé straně dodává: „Tchyně mě štve, ale zároveň ji obdivuju. Ona si celý život žije po svém, nenechá se nikým spoutat, vnutit si něco, co nechce. Ji prostě děti moc neberou, klidně to veřejně řekne a je jí jedno, co kdo o ní říká. Takže na jedné straně je mi sympatická, na straně druhé bych si přála mít tchyni, která o nás jeví větší zájem. Ale obávám se, že bych si pak stěžovala, že je u nás často, že se nám plete do života.“

Takto racionální pohled se ovšem vyskytuje málokdy a realitou spíše je, že role babičky nyní způsobuje v rodinách neshody. Protože vlastně nyní nikdo neví, co si pod rolí babičky představit. Někdo sní o té z knížky Boženy Němcové, někdo je rád, že má takovou, která má svůj život a neplete se do toho jeho.  

Většina žen se nyní stává babičkami ve věku, který lékaři nazývají rané stáří. „Je to období velmi náročné, protože na jedné straně už lidé mohou pociťovat aspekty stárnutí jako například ubývání sil, na straně druhé jsou na ně kladeny velké požadavky,“ říká socioložka Lucie Vidovičová a poukazuje na to, že mnohé ženy, které se stávají babičkami, ještě pracují a mnohé se navíc starají o své staré nemocné rodiče. Typický příklad? Pětapadesátiletá žena, která má náročné zaměstnání, její dcera porodila dítě, takže se stala babičkou. Jenže zároveň se stará o svou osmdesátiletou těžce nemocnou matku, takže na věnování se vnoučeti nemá moc času. Přitom se necítí být stará, chtěla by mít čas na chození do společnosti, na sport, na setkávání se s přáteli, na péči sama o sebe. Zkrátka, má toho moc a cítí, že jí ubývá energie a nezvládá tolik aktivit jako před deseti lety.

„Prarodičovství může být i zdrojem zátěže a konfliktu. Může být zdrojem konfliktu s vlastními dětmi, tedy rodiči vnoučat, konfliktu se samotnými vnoučaty, ale i konfliktu rolí. Mnozí prarodiče totiž nyní mají tolik rolí, že dochází k jejich přetížení,“ uvedla socioložka Vidovičová. O tom, jak vnímají roli babiček, si povídala s řadou žen. Z její práce vyplývá, že pro více než šedesát procent žen je role babičky tou nejdůležitější  nebo druhou nejdůležitější v jejich životě a přináší jim hodně štěstí a radosti. Zároveň většina žen uváděla, že být takzvanou babičkou na plný úvazek nepovažují za přežitek, ovšem souběžně chtějí mít čas na své vlastní aktivity, mnohé ještě i na práci, protože jsou ve věku, kdy dosud pracují.

A právě v tom je problém. Přesněji to, že se v mnoha rodinách liší představy jednotlivých generací, co to vlastně ideální babička je.

„Ideální babička je moje máma. Kdykoli zatelefonujeme, je ochotna přijet a pohlídat nám děti. Přitom se nevnucuje, nic po nás nechce. Je opravdu skvělá,“ říká čtyřicetiletý Petr.

Jeho sestra přitom situaci vidí úplně jinak: „Naše máma je strašná dobračka, tak velká, až se tím ničí. Sedí doma, když ji zavolá kamarádka, jestli někam nevyrazí, říká, že nemůže, co kdyby Péťa něco potřeboval, když má ty tři děti. To, že si brácha udělal tři děti a teď na ně kvůli práci a hypotéce nemá vůbec čas, považuje za svůj problém, za který je zodpovědná. Vlastně z Petra snímá jeho zodpovědnost. On si s manželkou klidně jde na ples, zatímco máma si domů vezme tři nevychované uječené děti, nevyspí se, je vystresovaná, že je nezvládá, že se jim něco stane. A Petr se chová, jako by ty děti vůbec neměl.“

Kde je pravda? Vždy bývá někde uprostřed. Stačí však poslouchat různé debaty na téma hlídání dětí a pomoc ze strany babiček a je jasné, že v každé rodině si tu ideální babičku představují jinak. Takže nejpodstatnější pro každou ženu stejně je, aby byla takovou babičkou, která je ideální především sama pro sebe. Protože jedině spokojená babička je pak vnoučaty a rodinou oblíbená. A další zásada? Nepřemýšlet příliš nad tím, jaká by vlastně babička měla být. Protože každá žena je přece jiná a je jen na ní, jak si představuje tuto svou životní etapu prožít. Nikdo, tudíž ani její vlastní děti, nemá právo jí diktovat, jaká by měla být a co by měla dělat.

vnoučata
Hodnocení:
(4.6 b. / 18 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Blanka Bílá
Hezký den, když se narodilo první vnouče, moc času jsem na něj neměla, pracovně jsem byla vytížená až až, práce na směny, soboty neděle.Když jsem měla volno, kolikrát jsem se rozhodovala, jak ho rozdělit mezi prací doma, návštěvou maminky, či dětí.Ty mladší vnoučata si mne užijí víc, apokud mě mladí požádají o hlídání, bzť mi to naruší nějaký plán, vyhovím, říkám si, že to dělám pro ty malé i pro sebe.Vyrostou, zájem budou mít o spoustu věcí a už to nebude takové, jako když jsou malí.Vše půjde dál, a kdoví, co nám připraví.
Ellen Z. Matějová
Mám tři vnoučata v předškolním věku, ale bydlí daleko. Toho nejmladšího (od dcery, která bydlí v cizině), znám zatím jen z fotek. Vnuka a vnučku (od syna) vídám tak 4 - 6x do roka, protože žijí na opačném konci republiky. Samozřejmě mi chybí, ale na druhé straně - do důchodu mám ještě pár let, mám hodně časově náročnou a vyčerpávající práci, pracuji i o víkendech, mám jeden volný víkend za 6 týdnů, (syn a snacha to mají podobně), takže není moc šancí se navštěvovat. Ani bych při své práci nebyla schopna si udělat tolik času, abych ještě hlídala vnoučata. Jsem ráda, když mám vůbec někdy čas na sebe a své koníčky a přátele. Mám svá vnoučata ráda, ale určitě bych jim nevěnovala veškerý svůj čas, i kdybych už v důchodu byla. Děti mají vychovávat rodiče a mají se jim věnovat. Já jsem své děti také vychovala bez pomoci prarodičů (z jedné strany už nebyli, já měla jen matku, která děti nehlídala nikdy), a přežila jsem to, přestože jsem s nimi byla od jejich deseti let sama, a vychovala jsem je dobře. Jen jsem si musela leccos odříct a věnovat jim více svého času. Vyplatilo se to. Moje děti by po mně ani nikdy nechtěly, abych jim hlídala děti na úkor svého života, zájmů a aktivit. Když je to nutné a je možnost, ráda jim děti pohlídám (naštěstí jsou dobře vychované a nemusím se bát, že by mě neposlouchaly) a také s něčím pomůžu - třeba týden dovolené u nich je pro mě relax a uděláme při tom se snachou spoustu práce na zahradě. Ale všechno má své meze, každý má svůj vlastní život a nemůže si ho nechat řídit někým jiným. Já svým dětem do ničeho nemluvím a ony ode mne zase nevyžadují nemožné. Dnes je celkově problém, že mladí mají děti dost pozdě, babičky pracují do 65-ti let, takže hlídat pak malé děti v tom věku už je dost únavné, zvláště, jestli děti moc neposlouchají. A mladí by měli pochopit, že prarodiče si taky chtějí užít volna a odpočinout si, když se konečně dočkali důchodu, a ne mít další "šichtu" s vnoučaty. Vždy záleží na domluvě. Znám i takové babičky, které hlídají vnuky málem jako druhé zaměstnání - berou si kvůli tomu dovolenou, nebo pracují hlavně na nočních směnách, aby mladým vyhověly. Ale to už mi připadá jako zneužívání. Ale každého věc, jak si to zařídí...
Marie Ženatová
Moje první vnučka se mi narodila v mých 45letech - postupně jsem od svých 3 dětí měla 9 vnoučátek, kterých jsem si dost užívala a byla s nimi občas moc ráda i v době jejich nemocí. Dnes mi bude 73 let, jednou za týden mi chodí dva mladší vnuci, kontroluji jim úkoly, procvičuji násobilku, vyjmenovaná slova - sama se tím víc přiučuji. 15letý vnuk mi naopak chodí radit s počítačem a já moc ráda s některými chodím a jezdím na výlety a oni mi naopak občas rádi pomohou s domácími pracemi. A já proto mohu mít klidně ještě své menší externí zaměstnání...
Pavla Žídková
Libor Ptáček: určitě máte velký kus pravdy. I když u nás platí, že vnoučata v nepřítomnosti rodičů jsou zlatá a v jejich přítomnosti neví, co by vyvedly. Vždycky platilo: ohýbaj ma, mamko, kým som ja Janko, keď ja budem Jano, neohneš ma, mamo.
Zorka Horká
Vnoučata jsem hlídávala ráda. Nemocné děti ne, ty ať si ošetřují rodiče. Já byla opatrovatelka pravidelně 2x ročně na týden, kdy pro stejného klienta pracovali oba rodiče a bylo skoro nemožné odmítnout (toho klienta), všichni jsme si to užívali. No a když už nejstarší chodila do školy, bylo potřeba pohlídat tři týdny (rodiče pracovně v Kataru) a to jsem teda byla jak vyždímanej hadr. "Hospodařili" jsme v jejich domácím prostředí, úkoly, kroužky, tréninky. Dneska už jsou dospělí a rádi si na to vzpomeneme. Všichni :-)
Monika Za
Je fajn, kdyz babicka muze pohlidat. Mame jednu babicku stale pracujici, druha sice uz v penzi, ale daleko a zdravi uz neni nejlepsi. Presto obe dve kdyz muzou, pohlidaji. Kazdopadne vzdy se ptame, jestli nemaji uz svuj vlastni program. Dite je predevsim starost nas, rodicu. Hodit nemocne decko na krk babicce, to umi kdejaky blb.
Věra Halátová
Tato úvaha je výsledkem čeho? Statistického zkoumání - výslechu kolika rodin o kolika babičkách. Poutat se na vnoučata, je hloupost. Žena, i když je starší, není otrokyní svých dětí a svých vnoučat. Hlídat si své děti musí především rodiče. Proto ty děti měli, ne? Aby se o ně starali, myslím tím rodiče o děti. V posledních letech, kdy rodí ženy po čtyřicítce a muži se stávají otci v padesáti i ve vyšším věku, tak jejich matka už je snad natolik letitá, že to hlídání malých dětí může být pro ni zatěžující. Svoje děcka jsem vychovala k zodpovědnosti a samostatnosti. Rozhodně já nebudu hlídat malé nemocné díět. Od toho je matka a otec.
Anna Dudková
Vnoučata zatím nemám a nijak mi nechybějí, naopak. Přeji synovi, aby měl časem spokojenou rodinu v níž bude pevně ukotvený, ale kdy to bude je mi úplně jedno. Když se kolegyně se předhánějí v ukazování fotek a žvatlání o vnoučatech, utíkám. Asi to bude tím, že si realizují to, co nestihly, být mámami na plný úvazek. Já jsem byla se synem doma až do jeho puberty. Hlídací babička umřela záhy, tchýně dávala přednost vnoučatům od druhého syna. Museli jsme práci a vše přizpůsobit tomu, aby měl kdo syna hlídat o prázdninách apod. Pracovala jsem externě, na půl úvazku apod., přišlo mi to samozřejmé, jen bych občas uvítala trochu té pomoci, třeba když jsme se stěhovali, synovi byl rok a tchán začal malovat byt, aby ho nemuseli pohlídat. Přitom byl kluk skutečně vychované dítě. Díky tomu mám pohled na obě strany, je sobecké zničit starší ženě a často i jejímu muži život tím, že musí být vždy připravené k hlídání, ale by měla fungovat oboustranná pomoc, protože i ta babička možná bude časem potřebovat od svých dětí či vnoučat péči. Ale vidět v tom jediný smysl podzimu života mi přijde jako přežitek.
Zdenka Soukupová
Je to asi o tom, jak jsme si ty děti vychovaly. Jestli jsme jim od mala až do dospělosti dělaly služky, nebo jsme jim od určitého věku dávaly najevo, že už jsou samostatné a musí se tím pádem postarat samy. Mám dvě děti a tři vnoučata, která samozřejmě hlídám a ráda. Ale nejsem babička na povel. Děti respektují můj program a nekritizují, když někdy hlídat nemůžu.
Jana Šenbergerová
Nemáme to lehké my, ani naše děti se svými dětmi. Moje sestra hlídala svoje vnoučata denně, já ta svoje velmi málo a lepší to nebude, jsou příliš daleko a já mám o svém stáří jinou představu. Když byly moje děti malé, byla jsem na tom ještě hůř než moje dcera. Babička byla také daleko.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.