Naproti tomu, když nepomáháme, býváme zase označeni za bezcitné sobce. Nejsme tedy nikdy dost dobří pro všechny a za všech okolností. Tak, jak to bylo řečeno již v klasické literatuře: Není na světě člověk ten...
Zavděčit se už samotným rodičům bývá občas dost tvrdý oříšek. Ale i v dalším životě dochází k různým prekérním situacím a mnohdy posléze i k zvratům. Například někdo, kdo doposud na všechno říkal Ano a vše, i třeba proti své vůli, udělal, se konečně osmělí, vzepře a dovolí si říct Ne. Všimli jste si, že najednou se rázem zapomene na vše doteď vykonané a a zůstává jen to Ne? Že vy, kteří jste byli tak hodní, až jste byli hloupí, jste se rázem stali takřka rodilými neochotníky? Vaše okolí nepřipustí, že k jednorázovému odmítnutí můžete mít vážný a třeba též jednorázový důvod. Bude se spíš snažit najít důvody své: Co se to s ním najednou stalo, doteď byl ochotný a nyní ne...? To mu asi nařizuje ta jeho ženská. Co povýšil, tak zpychnul! Určitě mu někdo o mně něco nakukal....Někdy máte pocit, že je horší stokrát udělat a po sto prvé odmítnout, než neudělat nikdy.
Jak tedy na to? Zkuste se zamyslet nad tím, co je a není podstatné, co je a není důležité, učte se zavděčit se především sami sobě. Pak postupně dokážete odlišit, komu má smysl se zavděčit, komu můžete říct Ano, ale i odmítnout, aniž by se na vás rozzlobil a hledal za vaším odmítnutím změny k horšímu a nekalé úmysly. Komu můžete pomoci a kdo vaši pomoc nepotřebuje, nechce či mu pomoci není.
Smiřte se s tím, že všem lidem, ať už v zaměstnání nebo v soukromí, nebudete ve všem dost dobří. Určitě je však dobré vědět, že jsme dobří sami pro sebe, že se za své chování a jednání nemusíme v hloubi duše stydět.
