Jak se vyrovnat se ztrátou partnera

Žena mi zemřela po sedmi letech šťastného manželství, v r.1979, ale nevyrovnal jsem se s tím nikdy. Asi proto, že jsem již nikdy podobnou osobnost nenašel.

úmrtí prvního manžela byl obrovský nečekaný šok. Odešel po 40 letech manželství. Druhý manžel mi odešel po necelém půl roku od svatby. Snažím e zapomenout v své práci, hodně jsem letos cestovala buď sama nebo s kamarádkou. Oporou je mi moje rodina - syn se svou báječnou ženou a vnoučátky.

Já si myslím, že ztrátou partnera není jen jeho úmrtí. Ztráta partnera je i rozvod. Netvrdím, že mám pravdu, ale pro mne bylo odchod manžela, za o 12 let mladší ženou, nežli jsem já, velmi bolestivý. Kdyby zemřel, nebyl by, ale takto odešel a pro mne už stejně jako by nebyl. Ale čas vše srovnal, dnes jsme všichni dobří přátelé. Na svatbě syna byla i jeho nová manželka. Tak to má být, žádná zášť, žádná zloba. Život je tak krátký.

Člověk žije dál, já jsem snad rok háčkovala doma po nocích dečky, jezdila dálky s autem, soustředění na vzorečky a řízení auta mi pomáhalo dát myšlenky jinam, barák, zahrada, psi, práce, to vše musí fungovat dál. Život pokračuje, ta mezera se už nezaplní, rána je zahojená, ale je citlivá a jinak to uz nebude.

Vrátila jsem se do 5 dní do práce.Smrt manžela byl šok,o kterém jsem nemohla ani mluvit-až časem.Prošla jsem snad všemi emocemi,než se mi trošku ulevilo.Zvládla jsem toto těžké období po svém,jako asi každý člověk,který se musí s nějakou osobní ztrátou smířit...

Mně paradoxně pomohl infarkt, který mě postihl den po úmrtí manžela. Skončila jsem na 14 dnů v nemocnici. Zřejmě jsem dostávala nějaké prášky, které měly uklidňující účinky, protože jsem to období docela zvládla. Podržela mě rodina a přátelé. Moc mi pomohl následný pobyt v lázních. Byla jsem na tom líp hlavně proto, že manžel byl dlouhodobě velmi nemocný, a pro oba byl jeho odchod vlastně úlevou. Už jsem o tom psala. https://www.i60.cz/clanek/detail/14615/soutez-moje-poprve

Jsem vdova devět let, dva a půl roku jsem nějak nevěděl, jak dál , po dvaačtyřiceti lety to žádná hitparáda nebyla. Dneska už žiju svůj život, ale sama, bral bych kamaráda, ale nejsou, chybí mi ten mužský pohled na svět, ale to je života k němu patří i smrt.

Nedělejte z toho až takovou tragédii. Lidé se rodí a lidé umírají. "Jaké prostředky mi pomohly...."? "Nové štěstí"? "Lidská sounáležitost"? Jděte do háje. To je jak z časopisů pro paní a dívky z 19. století. Můj manžel zemřel, když mně bylo 43, starší syn měl 15 a mladší 7. Měli jsme nedostavěný dům, půjčku na něj. "Nové štěstí"? To jako že bych si našla někoho, kdo by "kultivoval" moje syny a (možná) mi přispíval na bydlení? Lidská sounáležitost? To je "co"? Že by mi někdo přispěl na splácení úvěru na domě, že by mi někdo ... cokoliv? Nevěřte na duchy! Všechno jsem zvládla sama. Prostě práce, práce a zase práce.

Vdovou jsem se stala v 56 letech a velkým štěstím pro mne bylo, že prvních šest let u u mne začal bydlet ženatý syn s manželkou a narodily se zde jejich 2 děti. Ovšem nejvíce mi pomohla moje práce, při které jsem byla v neustálém styku s mnoha novými lidmi, také práce na počítači a zahradě - až už jsem měla někdy pocit, že se zavaluji prací až moc. Dnes už mám tempo daleko, daleko pomalejší a každý večer pokorně děkuji za trochu optimisticky i snad pohodově zvládnutý den...

Je to vždy těžké. Byla jsem vždycky hodně samostatná, to byla určitě výhoda, ale i tak jsem velmi dlouho cítila bezútěšnost, něco, co mne táhne ke dnu. Cítila jsem to tak i přesto, že jsem měla oporu ve svém synovi. K překlenutí toho nejhoršího mi pomohlo, že jsem po 4 dnech začala pracovat naplno. Kdybych v tu dobu bydlela sama a nechodila do zaměstnání mezi mé milé kolegyně, určitě bych to tak dobře nezvládla.