To se chci naučit! Věta důležitá pro každého seniora
Ilustrační foto: ingimage.com

To se chci naučit! Věta důležitá pro každého seniora

4. 1. 2020

Začnou se učit cizí jazyk. Přihlásí se do kurzu kreslení, fotografování, vaření asijské kuchyně. Nikdy dříve nekreslili, nefotografovali, co si představit pod pojmem asijská kuchyně netušili. Čím dál více seniorů se učí něco naprosto nového.

Nikdy nebylo tolik příležitostí vzdělávat se a bavit se. A už vůbec nikdy dříve nebylo tolik možností vhodných pro lidi vyššího věku. Sice se říká, že současná společnost je nastavená tak, že se v ní lépe žije lidem mladým, zdravým a výkonným, ale není to tak úplně pravdivé tvrzení. Nikdy v minulosti nebyli lidé ve vyšším věku tak aktivní, zvídaví, optimisticky naladění. Mají totiž možnosti, které jejich předkové neměli a čím dál více se jich učí ty možnosti využívat.

Sociolog Oldřich Čepelka dělal průzkum mezi seniory, jaký mají vztah k životu a čím si ho naplňují. Jednalo se o seniory, kteří používají internet, takže nejde o reprezentativní vzorek, nicméně má velkou výpovědní hodnotu, protože potvrdil, že velkou část lidí v seniorském věku tvoří právě lidé, pro které je internet a zájem o vše nové naprosto přirozenou součástí života. Tedy, že v penzi začali využívat to, co jim současný svět nabízí. Jde o velkou skupinu lidí, která se nebojí nových začátků. „Optimistický postoj k vlastnímu životu, tedy ke stáří, je vidět třeba z toho, že 83% dotazovaných je spokojeno se svým současným životem, 94% uvedlo, že se těší na každý příští den a dokonce 69% souhlasí s názorem, že stáří s sebou přináší mnoho příjemných věcí,“ uvedl Oldřich Čepelka. „To je přece v jasném protikladu k pesimistické části seniorské populace, která je také mnohem více postižena nemocemi a chudobou, ale v mnoha případech prostě jen leností a neschopností si vymyslet a těšit se na nové cíle,“ říká.

Případů, kdy lidé ve vyšším věku začali dělat něco pro ně naprosto nového, je čím dál více, mnohdy se stačí jen rozhlédnout kolem sebe.

Šestašedesátiletá Irena začala před dvěma roky chodit do kurzu fotografování. Býval to koníček jejího manžela. Když zemřel, často se probírala snímky, které po něm zůstaly. Některé byly staré, papírové, jiné měl uložené v počítači. „Došlo mi, že s těmi v počítači neumím pracovat, že třeba časem zmizí, až se mi počítač pokazí. Tak jsem se přihlásila do kurzu digitální fotografie, kde se učí také snímky zpracovávat, ukládat, sdílet. Naučila jsem se nejen krásně fotit, ale také vytvářet složky, prezentovat fotky na sociálních sítích, na internetu. Ale hlavně jsem se tam seznámila s lidmi, kteří mají stejný zájem. Nejvíce mě překvapilo, že většina z nich je ve vyšším věku,“ vypráví.

V jedné ostravské rodině se její mladší členové diví tomu, že babička začala téměř v sedmdesáti chodit po horách. Přidala se k partě lidí, která v horách sbírá odpadky. „Sice vždycky přijde unavená, ale asi má pocit, že dělá něco užitečného. My jsme se divili, proč vždy o víkendech říká, že nemá čas. Pak jsme přišli na to, že chodí sbírat odpadky. Mají takovou partičku složenou převážně z penzistů, ráno vyrazí do Beskyd, večer se vracejí. Prostě vycházky do hor spojují s tím, že je trochu poklidí. Nejdříve jsme se divili, ale ono je to vlastně obdivuhodné. Babička úplně ožila, vypadá lépe, je taková veselejší,“ vypráví vnuk sedmdesátileté Kateřiny. Ona sama k tomu dodává: „Prostě jsem si uvědomila, že jen sedím a že mě všechno bolí. Tak jsem si občas vyjela na místa, která znám. Náhodou jsem tam viděla lidi, kteří vyšli z lesa s pytlem odpadků a vyhazovali je do kontejneru u autobusové zastávky. Dali jsme se do řeči. Příště jsem už jela s nimi a bylo to to nejlepší, co jsem v poslední době udělala. Mám lepší kondici, zhubla jsem, mám se na co těšit,“ vypráví. Chystá se chodit na univerzitu třetího věku, protože ji začal zajímat obor ekologie. „Chci se naučit o ochraně přírody co nejvíce. Je to oblast, o které nic nevím,“ dodává.

Chci udělat něco, co jsem nikdy nedělal. Chci se naučit  něco, co neznám. Chci se vzdělávat v oboru, o kterém nic nevím. To jsou věty, kterou čím dál častěji říkají lidé vyššího věku. Je jedno, jestli mají na mysli nějakou jednorázovou akci nebo celkovou změnu životního stylu. Chuť zkusit něco nového je trend, který se mezi seniory šíří, protože ti, kteří dosud vyšší věk považovali za období, kdy je už nic nového nečeká, vidí ty, kteří mají přístup opačný. A jak už to bývá, když člověk něco ve svém okolí vidí, začne si říkat: Aha, co když na tom něco je? Co kdybych to taky zkusil?

Může se stát, že se takový člověk setká v okolí s údivem i nepochopením. V takovém případě je třeba nepodlehnout pocitu, že ti, kteří ho nechápou, možná mají pravdu. Že to myslí dobře, když říkají: Babi, k čemu ti bude, že se v sedmdesáti začneš učit španělsky? Nemají pravdu. Není dobré je poslouchat, natož se jejich názory řídit. Jedna z příjemných věcí, které vyšší věk přináší, je to, že člověk má čas. Má čas  na to, aby dělal to, co ho baví, zajímá, vzrušuje, pohlcuje. Čas na to, konečně zkusit něco, na co dříve čas neměl.

Hodnocení:
(5.1 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Eva Kopecká
Myslím, že je fajn se pořád někam posouvat a ne tím životem jen tak projít, mnohdy na úkor druhých. I když mně je hezky přes ...sát...., mám pocit, že si to teprve v posledních deseti, dvaceti letech jaksepatří užívám, že jsem schopná se naučit něco nového. Není to tím, že bych se hnala za zdokonalováním sebe sama, abych druhým vytřela zrak. Jde o to, že jsem potkala něco, co mě zaujalo, zkusila to a šlo mi to. Člověk má jít cestou, která mu vyhovuje. Úplně nejhorší ale je, když vám pak v práci zkazí radost z úspěchu, jehož taky mohli dosáhnout, ale neusilovali o to, stačilo jim, co uměli, nějakou cíleně vypuštěnou jedovatou slinou. V tu chvíli si pomyslím, že jsme zase o něco bohatší, než oni. Já se to naučila, protože jsem se to naučit chtěla. Zrovna tak děti umějí ťafnout do živého, když protočí oči nad některým z mých pár koníčků. Nad tím už taky umím mávnout rukou. Řeknu, mě to baví, až mě to bavit přestane, nebudu to dělat. Nestarám se, co baví je. Jsou dávno dospělé. Chodí do práce...jsou unaveni...nemají tolik energie....No to všechno já taky. Ono je to prostě v tom, něco chtít a umět za tím jít. O tom ten život asi je. Posouvat se dopředu. Vědět aspoň přibližně, kam jdu, co chci. I cesta je prý cíl. Někdy není ta správná chvíle a věc nejde tak, jak by si člověk představoval. No tak se počká, nebo se na to musí jinak. Mně hrozně vadí, když druhý nedělá nic a vrtá do někoho, kdo si svoje věci dělá jinak. Já taky nikomu do ničeho nemluvím. Očekávala bych stejný přístup. Ono to ale ne vždy funguje....
Bohuslav Douša
Zdravím , po delší době jsem navštívil stránky a zaujaly mne ,,aktivity,, seniorů . Chtěl bych vložiti několik fotografií z ,,aktivit,, seniora...-kurs ,,krav maga , v Životě 90 , z mezinárodní výstavy psích plemen, módních přehlídek ,,Senior Fresh,, čistíme Česko , asijská kuchyně-kurs,, ,VW klubu-srazy a ev.sportovní -,,Seniorské míle či z Dejvického sportovního dne seniorů....tot´pro ev.inspiraci ,že je pořád dobré se i ve vyšším ,,věku,, nějak zabaviti . Hezké a aktivní dny přeje senior z Brd. ..ps. foto. v brzké době ,tedy jestli se to podaří ??
Marie Měchurová
Když jsem před několika lety přihlásila nás dva - mě a manžela na U3V ve Zlíně, řekly mi dcery, že mu pořád organizuju život. Nedávno se mi obě upřímně omluvily, když vidí, že jejich otec kreslení a malování má opravdu rád, že ožil a rád si s nimi popovídá o různých technikách tvorby. Dcery mají výtvarný talent po něm, já nakreslím akorát kočku, proto raději fotím, a znalosti si studie prohlubuju. Příští rok se chystám studovat angličtinu. Při studiu jsme našla nové kamarády, ráda se vracím do míst, kde jsem prožila první studentské lásky. Na vysedávání doma u TV máme ještě čas.
Naděžda Špásová
Nelíbí se mi, že se z nás dělají exoti. Co je divného na tom, že umíme zacházet s technikou? Já jsem chodila do fotokroužku v devítce. Fotit jsem začala v 60 a nikdo se nedivil. Času také nemám nazbyt, chodím do práce. To, že nejsme babky s šátkem na hlavě a dědkové s fajfkou na vejminku je dnes naprosto normální, to je totiž životní nutnost a ne naše chtění. Mladí totiž nejsou zase až tak moc dychtiví nás ty novoty učit. Já toho zase tolik umět nemusím a hlavně nemusím být všude.
Jana Šenbergerová
Vzhledem k tomu, že se "učíme" stále, pro mě byla mnohem důležitější věta: "Tohle už dělat nechci." Nevadí mi, že to vypadá záporně, přineslo mi to mnoho kladného. Stejně se naučíme jen to, co se naučit potřebujeme. A souhlasím s tím, co uvádí Oldřich. To ovšem vůbec neznamená, že to tak musí mít všichni. Těším se na každý den a přestože nerada plánuji, spřádám plány na "potom".
Alena Tollarová
Při rychle se rozvíjejících technologiích se se učinit nejen chceme, ale také musíme. Vrtá mi hlavou, proč Irena začala fotit až po smrti manžela a proč jeho koníčka ignorovala. Kdyby se o něj zajímala, mohl ji krásně fotit a pracovat s počítačem naučit manžel a ještě by přitom zažili krásné společné chvíle.
Drahomíra Stínilová
Je tolik věcí, co by se člověk v pozdějším věku chtěl naučit, že dvanáct hodin denně nestačí.
ivana kosťunová
Volný čas ? No, Jak kdo :))

Zpět na homepage Zpět na článek