Po sedmdesátce malířkou. Ludmila ví, že začít se dá v jakémkoli věku
Ludmila Petřvalská se svým portrétem. FOTO: autorka

Po sedmdesátce malířkou. Ludmila ví, že začít se dá v jakémkoli věku

2. 1. 2020

Jmenuje se Ludmila Petřvalská. Je jí devadesát čtyři let. Umí krásně malovat. Tušila to dlouho, od mládí, jenže žila v prostředí a v době, kdy nebylo obvyklé podporovat u mladé ženy nějaký talent. Tak se malování začala věnovat, až když to šlo. Po své sedmdesátce.

Ludmila žije řadu let v domově pro seniory v Rožnově pod Radhoštěm. Říká, že je tu spokojená, ba přímo šťastná. Domov je pěkný, jeho zaměstnanci příjemní, je tady krásná zahrada. Ludmila tu má klid, může se věnovat tomu, co ji baví. A tak si prohlížíme její kresby. Tu úplně první, kterou nakreslila ještě jako mladé děvče, už nemá. Byl to portrét Adolfa Hitlera. S kamarády se pak do něj strefovali šipkami, takže se nedochoval. Druhé dílo ale existuje dodnes. Je to podobizna Old Shatterhanda. Toho totiž Ludmila, na rozdíl od Hitlera, měla ráda. Filmy, kino, to bylo její dětství. Stejně jako cvičení v rožnovské sokolovně, kde její tatínek dělal správce. Jenže začala válka a Ludmilin život se obrátil vzhůru nohama.

Kdo by měl čas a myšlenky na malování v době války, natož na Valašsku, v chudém a drsném prostředí, kdy holky běžně dřely na rodinných hospodářstvích. Ludmila ještě k tomu v patnácti nastoupila jako dělnice do textilní fabriky.

Její tatínek se snažil uchovat sokolské symboly a před nacisty v sokolovně ukrýval známého. Ludmila pak našla zápisník, ve kterém jí dával instrukce, co dělat, kdyby ho nacisté zatkli.  Nakonec se rodina musela ze sokolovny odstěhovat a tak se přesunula do chalupy v Tylovicích, kterou měla po předcích. V jejich stodole si nacisté ustájili koně a nakonec se právě jejich dům  ocitl v centru bojů při osvobozování Rožnova a okolí. Zatímco na Hutisku už byla Rudá armáda, Rožnov ještě měli pod kontrolou Němci. „Kousek od nás, za chalupou mého mládence, se kterým jsem tančila ve valašském kroužku, stálo německé dělo a navzájem se s Rusy ostřelovali. Chalupy tehdy byly dřevěné a tak při tom ostřelování tři celé shořely. My jsme byli ve sklepě. Ale ten byl mimo chalupu, tak to kdysi na Valašsku bývalo. Byl až v zahradě. Chlév byl u chalupy, dobytek tam zůstal, kráva měla telátko. Maminka se bála tam chodit, tak jsem chodila dojit tu krávu já. Všechno bylo rozstřílené a jak jsem jednou nesla krajáč nadojeného mléka do sklepa, vedle sousedovy kůlny padl granát. Všechno kolem se roztříštilo. Já jsem spadla a neslyšela jsem den a noc. Byla jsem hluchá a pak se mi to často vracelo,“ vzpomíná.

Ale přežila a čekaly ji oslavy osvobození. Protože byla členkou folklórního valašského kroužku, byla vybrána spolu s další dívkou a dvěma mládenci, že jim bude uspořádána velkolepá svatba. S tím svým kamarádem Janem Petřvalským tančila a tak se bralo tak nějak za logické, že se i vezmou. Svatba byla součástí oslav osvobození, ukázkou valašských tradic a sjelo se na ni do Rožnova přes pět tisíc diváků. „Bylo to divadlo pro platící diváky. My tam seděli a oni na nás čučeli,“ říká Ludmila pragmaticky a je znát, že svatba byla tak velkolepá a neobvyklá, že si ji coby nevěsta ani moc neužila. Všude kolem navíc byla ještě znát válečná bída. Takže prstýnky novomanželům udělal Ludmilin strýc z desetifeniků. Dělal ve Zbrojovce, tak je prostě vyvrtal. „Nenosila jsem ho, protože z něj zelenal prst,“ podotýká Ludmila, ale prstýnek mi ukazuje, má ho stále.

Pak ji čekal obyčejný život valašské ženy. Samá práce. V textilce a pak doma na hospodářství. Narodily se děti, na nějaké zájmy nebyl čas.

Ludmila zestárla, ovdověla, začaly potíže s pohybem, tak se přestěhovala do domova pro seniory. A vzpomněla si na své malby Hitlera a Old Shatterhanda. Na to, jak ji vždy malování lákalo.

Sedíme v jejím pokoji a prohlížíme si hromadu kreseb. Už jich je totiž hromada. Je na nich ona sama, když byla mladá. Maluje ráda podle fotografií, tak podle jedné z mládí namalovala i sama sebe. Namalovala také celou svou početnou rodinu. To znamená desítky portrétů. Kromě toho maluje i další obyvatele domova seniorů. Maluje krásně, u každého portrétu má v igelitové složce zasunutou i fotografii, podle které vznikl. A ta přesnost, vystižení podoby, je neuvěřitelné.

Ludmila je skromná a je s ní legrace. Ráda se směje a umí si žerty dělat i sama ze sebe. Například se diví, proč jsou její potomci vzdělaní a úspěšní. „Po kom jsou? Po mně ne? Já nic neumím,“ říká.

„Umíte, ty obrázky jsou přece krásné.“

„Myslíte? Nevím. Na tenhle se nedívejte, ten není nic moc. To jsem já. Moc jsem se nepovedla. Ale je tady dobře vidět můj křivý nos. Kdysi jsem na něj spadla. To víte, tehdy se k doktorům nechodilo, byli drazí. Jak jsem si něco udělala, máma mi ještě přidala, že si za to můžu sama.“

Ludmila se krásně poslouchá, když vypráví o běžném životě, jaký kdysi na Valašsku býval. Jak mládež bruslila po zamrzlém potoce, jak jezdívala na vyjížďky na saních, jak bývalo v zimách hodně sněhu.

Říká, že teď žije vlastně moc pěkné životní období. Až po sedmdesátce si začala užívat toho, že konečně nic nemusí. Může si jen číst, koukat na ptáčky, kteří jí přilétají na terasu a malovat. A tak maluje další a další lidi podle fotografií.

„Napíšu o vás,“ říkám jí.

„Proč?“

„No protože krásně malujete.“

„Ale dejte pokoj, vždyť to jsou jen takové čmáranice.“

Nejsou Ludmilo, jsou to krásné portréty. Ale hlavně jste hlavní hrdinkou jedné hodně dobré zprávy. Zprávy o tom, že  člověk nikdy neví, co příjemného ho v životě ještě potká. A že se to klidně může stát až po sedmdesátce a může to trvat ještě dalších dvacet i více let.

 

Scarlett Wilková pro i60

 

 

 

 

Autor: Redakce
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Šenbergerová
Plně souhlasím s posledním odstavcem a paní Ludmile přeji ještě hodně času, aby svým talentem mohla těšit sebe i ostatní.
Dana Puchalská
Přeji paní Ludmile ještě hodně elánu a sil k dalšímu krásnému malování. A smekám svůj pomyslný klobouk.
Zdenka Jírová
Přeji paní Ludmile, aby tak hezky malovala ještě dlouho. Mně se takové amatérské malování líbí, alejá pro to nemám vlohy. Vždycky říkám, že moje kresby se líbily jen mému vnoučkovi asi do 6 let, to jsme malovali asi stejně.
Helena Štěpánková
Tleskám. Zase důkaz, že věk je jen číslo. Po přečtení mám chuť také zkoušet nové věci. Takové příběhy člověka doslova nabíjí. Děkuji
Danka Rotyková
Krásný příběh krásného člověka. Její štěstí je cítit z vyprávění i na tu dálku.
Elena Valeriánová
Paní Ludmila má dar od Boha. Přeji ji hodně krásných chvil při malování.
Hana Rypáčková
Moc hezké..
Marie Ženatová
Je to skutečně obdivuhodný příběh a i já přeji paní Ludmile ze srdce právě nejvíce toho zdravíčka!
Zuzana Pivcová
To je nádherné. Paní Ludmila je opravdu obdivuhodná žena.
Svatava Páleníková
Krásný příběh. Přeji paní Ludmile hodně zdraví a ještě mnoho hezkých obrázků.

Zpět na homepage Zpět na článek