Dlouho jsem tentokrát váhala zapojit se do soutěže. To proto, aby zde na íčku nebylo tzv: "Pře/Bertíkováno". Ale nakonec jsem se rozhodla podělit se s vámi o naše první kroky (skoky) na parkuru agility. Byl to náš první velký závod, takový křest ohněm až ve vzdáleném Vrchlabí. Po něm následovala řada dalších a dalších, postupem času jsme se díky našim umístěním (téměř vždy vítězství) dostali do povědomí a Bertík patřil k obávaným konkurentům... Ale první závod byl přece jen nejemotivnější, proto se ráda o jeho průběh s vámi podělím.
Ráno raníčko Bertice vstala, věci si do auta narovnala,
ještě se na to vy... směju, přijedem domů až k večeru.
Ani ten Bertík nemá stání, do auta bábu furt popohání,
když ho ta do kšírků donutí, rázem má chuděra po chuti.
Silnice jsou plné vody, jedem s Bertem na závody,
až do toho Vrchlabí, dálka nás snad neznaví.
Neveselá, truchlivá, v autě nálada je,
co nás čeká na parkuru, pro nás záhada je.
Obavy mám v hlavě sílí, aby závod nezrušili,
byla by to velká škoda, kdyby parkur spláchla voda.
Parkur těžkej připravili, odolal však jenom chvíli,
v devět hodin maličko, vysvitlo i sluníčko.
To neznáte Bertíčka,
on je zkrátka JEDNIČKA !!!
Když se pejsek dobře vede, na parkuru zázrak svede,
hned po prvním závodě, vítězíme v pohodě.
Myšlenky však v hlavě tlačí, zda i na ten druhý stačí,
já mu věřím, on mně taky, spolehneme na zázraky.
Povedlo se!! Velká sláva, druhou výhru k dobru dává,
a tak v pravé poledne, skončili jsme na bedně.
Zlatý metál, pohár k tomu, nyní rychle zpátky domů,
napsat zprávu pro přátele, potom hurá do postele.
TOTO MOJE " VERŠOVÁNÍ" přijměte prosím jako vzpomínku na mého zrzavého kamaráda, který svými kousky přinášel i mnohým z vás okamžiky radosti. Děkuji Vám, že máte pro mne pochopení, Bertík pro mne opravdu hodně znamenal. Můj kamarád, moje potěšení, moje zlobidlo a motor, který mne nutil k aktivitám, a tak nedovolil, abych - jak s oblibou říkám: "Obrostla mechem". Děkuji Bertice
(Předposlední fotka od profíka vložená s jeho souhlasem)
