Hlavní slovo v rodině. Má na něj někdo nárok? Často si jej berou babičky
Ilustrační foto: ingimage.com

Hlavní slovo v rodině. Má na něj někdo nárok? Často si jej berou babičky

27. 3. 2020

Babi, nemluv nám do výchovy dětí. Milý synu, my to s tátou dělali celý život jinak. Nemysli si, že máš právo nás neustále řídit. Uděláme to tak a konec řečí. Tyto věty často zní, když nějaký problém řeší více generací jedné rodiny. A je jedno, jestli jde o podstatné věci nebo o novou barvu plotu.

„Právě jsem pochopila, co to znamená, když se o někom řekne, že je páté kolo u vozu,“ říká třiasedmdesátiletá Alena. Poté, co zemřel její manžel, se k ní do vily nastěhoval syn s manželkou a dvěma dětmi. Alena zpočátku byla ráda, přenechala jim větší byt. Oni byli také rádi, prodali svůj byt v paneláku, koupili si nové auto, byt ve vile začali rekonstruovat. Po půl roce se začalo idylické soužití měnit v nepřetržitý tok neshod. „Nejsem panovačná, ale považuji za normální, že mám ve svém domě hlavní slovo. Oni se sem přistěhovali, jsou mladší, takže by měli respektovat, že já jsem majitelka domu, a tudíž si snad mohu rozhodovat o řadě věcí. U nás rodině bývalo běžné, že nejstarší měl vždy rozhodující slovo. Nedovedu si představit, že bych diskutovala s mým otcem, dědou či babičkou. Ti, když řekli, že se bude hrabat listí, tak celá rodina šla hrabat listí,“ vypráví Alena.

Jenže její syn a snacha se rozhodli, že ve vile vymění původní okna za plastová. Alena odmítla okna ve svém bytě měnit. „Jednak nechci mít z bytu staveniště, jednak je mám ve velmi dobrém stavu. A navíc, soused stavař mě upozornil, že ve starých vilách vůbec není výměna za plastová okna ku prospěchu. Sousedům, kteří je mají, se začala dělat v domě plíseň. A navíc se mi prostě nelíbí, nechci je,“ vysvětluje.

Její syn a snacha jsou naštvaní. Tvrdí, že výměna jen části oken vilu znehodnotí, nebude to vypadat hezky. „My to financujeme, tak snad máme právo rozhodovat,“ říká Alenin syn.

Alena: „Rozhoduj si ve svém bytě.“

Syn: „Ale dům je částečně také můj, stejně jako tvůj, mami. Já ho chci zvelebit. Ty už tady stejně nemáš sílu něco dělat, tak nech všechno na nás a nemluv nám do všeho.“

Alena: „Tak to ne, můj milý. Já vám nabídla, ať tady bydlíte. Nemusíte platit nájem, mohli jste prodat svůj byt. Dělejte si ve své části, co chcete, ale netvařte se tak, jako bych tady byla na nějakým výminku. Dům je pořád ještě můj.“

Soužití v takové atmosféře není nijak příjemné. Zejména poté, co Alena zaslechla, jak snacha říká jejímu synovi: „Musíme to pár roků vydržet.“

„Takže jsem pochopila, že se těší, až umřu,“ shrnuje Alena.

Mladší generace často o svých rodičích a prarodičích říká: Neradi mění své zvyklosti. Myslí si, že když jsou starší, všechno vědí lépe. Nejvíce nás štvou jejich věty: My to říkali, my máme vždycky pravdu. Pořád chtějí něco řídit, něčemu velet.

Starší generace říká o dětech a vnucích: Myslí si, že mají patent na rozum, ale nic neprožili, nemají takové zkušenosti jako my. Nejradši by byli, kdybychom do ničeho nemluvili. Ale proč se máme stáhnout do pozadí a neříkat své názory? Jen proto, že jsme staří? To znamená, že jsme hloupí nebo co?

Faktem je, že starší lidé velmi často podléhají pocitu, že mnohé věci znají lépe a dělají lépe než ti mladí. Je to celkem logické, protože mají více životních zkušeností. Mnozí vědí, co je riskantní, co se neosvědčilo a naopak. Jen ti opravdu velkorysí a moudří dovedou tyto pocity potlačit a nechat mladší generaci, aby si vše prožila a odzkoušela sama.

„Starší lidé velmi často mluví do výchovy svých vnoučat. Mnohdy to myslí dobře, ale v každé rodině by mělo platit, že co se týká výchovy dětí, hlavní slovo mají rodiče, ne prarodiče,“ míní psycholožka Jarmila Prekopová.

Také psycholog Tomáš Novák, který se mimo jiné zabýval vztahy mezi dospělými matkami a dcerami a snachami a tchýněmi, došel k zajímavému poznatku. „Zatímco mladé ženy o svých pocitech, trápeních a zkušenostech ochotně mluvily, přimět k tomu starší ženy bylo obtížné. Mnohé byly přesvědčeny, že výhradně ony mají pravdu, a odmítaly připustit, že tomu tak nemusí být.“

Je jedno, jestli jde o zásadní rozhodování nebo naprosté  banality, ale když přijde na spor, kdo má v rodině hlavní slovo, rozum jde často stranou a vládnou emoce.

„Měli jsme u domu rozpadající se plot a starou rezavou bránu. Několikrát jsem zmínil, že ho udělám nový. Máma na to nic neříkala. Jednoho rána jsem měl pozvaný bagr a kamarády. Vytáhli jsme původní bránu a začali na jejím místě stavět betonové sloupky, které jsem zamýšlel obložit kamením. A objednanou jsem měl krásnou kovovou posuvnou bránu, která stála hromadu peněz. Najednou se v okně objevila matka. Začala hystericky řvát, že jí ničíme zahradu. Tak ano, za oběť stavbě padl jeden keřík. Obyčejný keř, který bych jí klidně koupil nový. Jenže ona křičela, že žádné kamenné sloupy nechce, že chce plot takový, jaký ho kdysi udělal táta. Takže ošklivý, kovový, na zeleno natřený plot z tyček, které táta v roce 1975 ukradl ve fabrice, což je dodnes rodinným tajemstvím,“ vypráví čtyřicetiletý Adam.

Stavba nové brány vyvolala v jejich rodině obrovský rozkol. Adam mámě vyčetl, že chce mít ve všem hlavní slovo. Ona po něm křičela, že to je přece logické, protože ona je v rodině nejstarší.

Ne nadarmo bývalo kdysi zvykem, že staří lidé předávali hospodářství mladým a přesně si ve smlouvě vymínili, jak jejich soužití bude vypadat. Jestli budou od mladých dostávat určitou rentu, kde přesně budou bydlet, jaká mají práva a podobně. V mnoha rodinách jsou dosud takové smlouvy zachovány a mladá generace se nyní baví nad tím, že si třeba pradědeček vymínil, že bude mít nárok na tolik a tolik kilo brambor, do smrti bude moci zdarma bydlet v přízemním bytě a do smrti bude mít právo sedávat na zahradě. Jeho dcera a zeť si k tomu ve smlouvě vymínili, že budou mít výhradní právo rozhodovat o hospodářství a všech věcech s ním spojených, přičemž nikdy nesmí způsobit to, že by starý pán přišel o svou střechu nad hlavou.

Někomu přijdou takové smlouvy k smíchu, jenže ony mnohdy byly vymezením pravomocí v rodinách. Určením, kdo má v jakém směru práva, povinnosti, hlavní slovo. Ideální samozřejmě je, když se na tom jednotliví rodinní příslušníci dokáží shodnout, aniž by kvůli tomu museli k notáři. Realita je však taková, že stačí natřít plot místo zelené na modro a už je slyšet: O tom jsi neměl právo rozhodnout.

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jaroslav Charvát
Ono je to hlavně o lidech, povahových vlastnostech. Kde je rozumná tichá dohoda, není nutná smlouva a naopak. Mně jen nejde pod vousy, že bych měl s tchýní smlouvu o tom, kdo rozhoduje barvu plotu. Na druhé straně soužití dvou generací je skutečně a většinou velmi složitá věc. Proto pokud to jde, tak mladí sami, staří sami a to co nejdéle to jde. Vím z vlastní zkušenosti. Víte já jsem v určité době přestal dceři i opatrně radit, nebrala to, padla na "hubu", ale to se nedá nic dělat. Neradím a nepostrkuji. Jste dost staří.
Eva Mužíková
Tak to já jsem asi výjimka. Nejsem manipulátor, ale když vidím že některé věci dělají špatně, svůj názor klidně řeknu. A oni se na mne často, zvláště snacha Zuzanka obrací, když si nevědí rady. Jelikož jsem dosti náročná na výchovu, vnoučata mi t.zv.: " přes hlavu nepřerostla", znají mne a vždy jsou se mnou v pohodě. To si jen nemyslím, dvanáctiletý Hoza již několikrát na otázku rodičů, proč jsou se mnou jiní pravil.: " Protože s babičkou to je to pohoda "..A přiznávám, že vždy když k mladým přijedu většinou hlídat, čekám až rodiče odejdou a pak to ta správná pohoda opravdu je....
ivana kosťunová
Chápu to, někdy to člověku nedá, aby neporadil, ale vzpomínám si, že jsem taky získávala zkušenosti na svých vlastních chybách a omylech, tak si to zřejmě musí odžít i oni. Takže neradím, i když bych kolikrát poradila moc ráda.
olga skopanova
Starší lidé si dost dobře kvůli svému věku nemůžou nárokovat hlavní slovo v rodině, když všude slyšíme "Věk je jen číslo,nebo Každý je tak starý jak se cítí".
Soňa Prachfeldová
Není to jednoduché, pokud není vzájemná tolerance a občas nad něčím mávnout rukou. Při dobré vůli,je vzájemná pomoc dobrá. Také mě občas svrbi jazyk, co se týče vnoučat, byla jsem jiná , přísnější a důslednější. Ale řeknu své, jen když sami přijdou a trochu si postéžují. Do životů svých dětí a opačně oni do mého se nepleteme.,je to o vzájemném respektu.
Jana Šenbergerová
Také se mladým do života nepletu, ale ani jim nedovolím, aby oni se pletli do mých záležitostí. Žádají-li poradím, potřebuji-li, požádám. Mám to jednodušší, protože jsme od sebe vzdáleni. V současné době tvrdě narážím na odpor zamilovaného dospívajícího vnuka, který u nás uvízl. Nejraději by byl se svým děvčetem, ale to teď opravdu nejde, aby nás neohrozil. Je mi ho líto, ale ustoupit nemohu, ani nechci. Ještě se jim mohu hodit. :-)
Růžena Kuželková
Já mám obě snachy fajn děvčata (doufám,že si o mě myslí totéž),nepletu se jim do života,pokud chtějí radu a vím,tak povím.Nebydlíme spolu a ani bych nechtěla,každý ať se zařídí jak umí.Zajít na návštěvu a potom hurá do svého.Ještě jsem život nepřeskočila,kdoví jak to bude dál,ale pokud budu schopná,tak bydlet jedině sama.Nevyptávámse,už moje maminka razila heslo,neptat se pokud chtějí,tak to řeknou a pokud ne,tak i při optání neřeknou pravdu,tak proč je "mučit" (:-)))
Věra Halátová
To mi připomíná tu učitelku z filmu Slavnosti sněženek. Jak mám dětem vysvětlovat, co je to mír, když vy se nedokážete domluvit. Co se týká soužití dvou generací, zvláště tam, kde je bývalým velitelem osamělá matka, vždy je to problematické. Takovým lidem se nikdo ničím nezavděčí. Takové články jsou jen k tomu, aby bylo co číst. Nic neřeší a nic nevyřeší. Všechno je v lidech. A když osamělá matka a syn se svou rodinou žili každý zvlášť, těžko se budou najednou snášet všichni dohromady.

Zpět na homepage Zpět na článek