Co si to vlastně pamatuji?
Foto: archiv autorky

Co si to vlastně pamatuji?

25. 3. 2020

Mám sestru, která (ostatně je podle horoskopu Štír, ti to mají v popisu práce :-D) má asi tak jednu a půl mé dlouhodobé paměti. Dokonce možná dvě. Když si nemůžu vzpomenout na něco z dětství, zeptám se jí a ona to až na výjimky ví.

Takže ve svém zpětném listování životem, co je mým nejranějším zážitkem, který jsem si uchovala v paměti, možná trochu podvádím. Ne, že bych chtěla, ale některé historky mi buď Marcela nebo před dávnými roky maminka ještě během mého dětství připomněly. Je tedy dost možné, že si nepamatuji tu vlastní událost, nýbrž svou trochu pozdější vizualizaci toho, co jsem od vypravěček slyšela. Berte mě tedy s rezervou!

Jelikož jsem se narodila v dubnu a toto vyprávění směřuje do začátku prosince, bylo mi přes 2 a půl roku. O rok víc rozhodně ne. Maminka prý k nám (bydleli jsme v činžáku na náměstí) objednala Mikuláše. Jenže on s tou svou chasou nešel a nešel. Šla ho tedy z prvního patra, kde jsme bydleli, vyhlížet ven před dům. Bylo totiž už pozdě a hlavně já už jsem měla spát. Když se maminka nevracela, vzala mě sestra za ruku a vedla mě po schodech dolů ven ji najít. A já jsem s sebou na těch schodech praštila. Ten okamžik, pád, pořádný řev a zděšenou přibíhající maminku, která mě rychle nese po schodech nahoru domů, si pamatuji. Je to jen takový mžik, ale tak silný, že v paměti zůstal. Okolnosti jsou samozřejmě dovyprávěné. Víckrát už k nám Mikuláš nepřišel a jako děti jsme ho chodily pouze shánět po městě.

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Šenbergerová
Zuzko, moc hezká fotka. Mám sestru a bratra, oba mladší. Nikdy bych nevěřila, že je možné stejnou událost vnímat naprosto odlišně. Ve svých vzpomínkách se málokdy shodneme. Se sestrou se vidíme tak jednou za rok, ale každou sobotu si voláme a nestačíme se divit, jak jsme si čím dál tím víc podobné. Nejen vzhledem, ale i názory, přestože jsme se kdysi moc nemusely.
Elena Valeriánová
Jejda, Zuzko, já taky mám mikulášský zážitek. To mi bylo asi sedm a tak jsem se toho hnusného čerta bála, že jsem mu vytrhla jazyk. Marcelu ti závidím i když i já mám sestru :-(
Soňa Prachfeldová
A jaký kus života se mezitím odvinul tobě i Marcele. Máte spolu hezký vztah.
Jan Zelenka
Tak vidíte, Zuzko, na Mikuláše jsem úplně zapomněl Když k nám přišel, tak jsem vlezl pod stůl a měl jsem strach. Ono se toho nám postupně vybaví víc. Pěkné.
Jitka Hašková
Hezká vzpomínka.
Marie Doušová
Krásné foto a hezký příběh. Dík.
Hana Šimková
Zuzanko ,je vidět, že jste se se sestrou měly rády od malička.
Anna Potůčková
Byly jste moc krásné malé holčičky. Mikuláše nám jeden rok dělal náš tatínek a poznali jsme jej hned, neboť na nohách měl obuté maminčiny svatební bílé boty, se kterými jsme si hodně v dětství hrály.
Hana Nováková
Zuzko, krásný článek do této doby, miluji vzpomínání na svůj život...
Eliška Murasová
Taky jsem včera přemýšlela nad tím, nakolik jsou vzpomínky jen mé, nebo zůstaly v paměti ty převyprávěné maminkou. Ale je fajn vrátit se v čase.

Zpět na homepage Zpět na článek