Čtyři hodiny povídání. Luxus, který má málokdo
Ilustrační foto: ingimage.com

Čtyři hodiny povídání. Luxus, který má málokdo

6. 5. 2020

Nejméně čtyři hodiny mluvení, osobního povídání si s lidmi. To je jedna z nejpřirozenějších potřeb člověka. Mluvení, tedy jev naprosto běžný, se však stává pro mnoho lidí nedostatkovým,  výjimečným, ba až luxusním. V době pandemie se projevilo, jak je komunikace tváří v tvář důležitá.

Co je na nutnosti být doma kvůli pandemie koronaviru nejhorší? Naprostá většina lidí na tuto otázku odpovídá: To, že nemůžeme do hospody, do práce, setkat se s přáteli. Jinými slovy, chybí jim osobní kontakt s lidmi. Když ho měli, neuvědomovali si, jak je důležitý. Ale především jim nedocházelo,  jak hodně ho potřebují lidé vyššího věku, kteří ho mají nedostatek průběžně, ať je pandemie nebo není.

„Došlo mi, jak žije moje máma, která se obtížně pohybuje a ven vychází jen jednou týdně do nejbližšího obchodu. Žije tak už několik let. Povídá si jen se sousedkou, občas s někým, koho potká cestou do obchodu. A my jí voláme tak dvakrát, třikrát do týdne. Teď, když jsem si zkusila v nouzovém stavu žít jako ona, uvědomila jsem si, jak jí musí chybět, že nemá osobní kontakt s lidmi,“ říká pětapadesátiletá Petra, která je zvyklá při své práci novinářky setkávat se denně s řadou lidí. „Začala jsem dělat rozhovory přes telefony, přes Skype, ale není to ono, osobní kontakt to nenahradí. Cítím, že rozhovory nejsou dobré, že si přes telefon člověk neřekne tolik, jako při osobním setkání,“ vypráví.

„Člověk má přirozenou potřebu povídat si čtyři a půl hodiny denně. Mnozí lidé ve vyšším věku takové možnosti nemají. Někteří ano, tráví aspoň nějaký čas povídáním se sousedy nebo mají okruh přátel. Ale v době karantény jim nic z toho nezbylo. I když mají příbuzné, kteří jim telefonují, na jak dlouho to je? Půl hodiny. Teď se ukazuje, jak je důležitý osobní kontakt s lidmi. Staří lidé o něj nyní přišli a je to pro ně velmi obtížná situace,“ uvedl psycholog Jeroným Klimeš. A podobně jako další psychologové upozorňuje na to, že současná sociální izolace může být dobrá k tomu, že si i mladší lidé uvědomí, jaké to je být neustále uzavřen v bytě, nemoct se osobně setkávat s lidmi, přijít o možnost si prostě poklábosit.

„Člověk je sociální živočich a miliony let evoluce v nás vyvolávají potřebu se izolaci vzpírat,“ uvedl psychiatr Roger McIntyre, který tvrdí, že dlouhodobý pocit osamělosti vyvolává v řadě lidí větší zdravotní obtíže než kdyby vykouřili denně krabičku cigaret. Potvrzuje to i nedávno zveřejněná studie v prestižním vědeckém časopise Lancet, ve které je uvedeno, že sociální odpojení, tedy stav, který vědci definují jako nedostatek osobního kontaktu s jinými lidmi, vede k pocitu, který se rychle mění v úzkost a depresi. „Potřeba socializace lidského kontaktu je hluboce zakořeněna v lidské přirozenosti, v lidské podstatě. Kontakt pomocí moderních technologií osobní setkávání a povídání si nikdy nemůže nahradit, i když je v krizových situacích velmi užitečný, prospěšný. Ale nemůže to fungovat dlouhodobě,“ uvádějí autoři studie.

A poukázali na fakt, na který se zapomíná. Co je po staletí považováno ze jeden ze nejtěžších trestů pro člověka? Čím se trestá za prohřešky, za zločiny? No přece vězením. Sociální izolací. Nemožností setkávat se s lidmi, povídat si. Tento tradiční a ve většině společností běžně provozovaný trest vlastně prožívají mnozí lidé, kteří ve vysokém věku žijí sami a nemají možnost setkávat se s lidmi. Nemají možnost si minimálně čtyři hodiny denně povídat. A je jedno, jestli jde o hovor s někým blízkým nebo rozebírání nějakého problému s někým, kdo má stejné záliby, případně o naprosto nezávazné probrání počasí s paní, kterou vůbec neznáme, ale právě nám v parku zkřížil cestu její pejsek. Podstatné je, že jde o povídání z očí do očí.

Americká psycholožka Susan Pinkerová se proslavila jako autorka knihy s názvem Účinek vesnice. Zkoumala, proč se na Sardinii lidé dožívají mnohem vyššího věku v dobré kondici než jinde. Zkrátka, proč je tam hodně stoletých, na ten věk zdravých lidí. Vyloučila, že by na to měla vliv strava, vždyť podobně jako tam se stravují lidé v celém Středomoří. Navíc přišla na to, že tamní lidé běžně jedí domácí pečivo, tučná masa, zkrátka, žádné vzory vyznavačů zdravé výživy. Pak došla k závěru, že nikdo z té spousty stoletých lidí nebyl sám. „Vždy, když jsem u nich byla, se zastavil někdo z rodiny nebo u nich už někdo seděl na návštěvě nebo za nimi právě stavil soused, kamarád, majitel nedaleké kavárny,“ uvedla s tím, že i domy jsou tam postavené blízko u sebe, lidé se neustále kontaktují z oken, stále se potkávají. Sama byla překvapená, jak se tam s ní neustále dávali do řeči cizí lidé. To z města nezná, přestože při své práci s lidmi často komunikuje. Závěr její knihy? Pro kvalitní dlouholetý život je nutné mít blízké vztahy a být součástí nějaké skupiny. Tedy mít možnost mluvit, komunikovat, vídat se s lidmi. Je to důležitější, než žít v krásném čistém prostředí, cvičit a úzkostlivě si hlídat, zda jíme zdravě.

Zákaz setkávání se s větším počtem lidí, nemožnost chodit do práce, zkrátka sociální izolace kvůli pandemii koronaviru přivedla mnoho lidí k přemýšlení nad tím, co je v životě důležité. A čím dál více jich dochází k závěru, že možnost komunikovat, mluvit, setkávat se. Mnozí v této souvislosti říkají, že si poprvé uvědomili, jak v tomto směru zanedbávají své rodiče, prarodiče, praprarodiče. Tak možná, že jsme právě v období, které i v tomto směru změní společnost k lepšímu a uvědomíme si, že čtyři hodiny mluvení, by neměly být luxusem, ale běžnou součástí našich životů. Nebo na to možná za půl roku zase zapomeneme.

psychika stárnutí
Hodnocení:
(5 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Věra Halátová
Nikdy jsem nepočítala dobu, po kterou mluvím s někým jiným. Ale že bych denně prokecala jednu šestinu dne? To asi nikdy. Znamená to, že brzy zemřu? Je hezké s někým i mlčet, když je o čem. S kýmkoliv si povídat o čemkoliv, má to v některých případech význam?
Soňa Prachfeldová
Z očí do očí , ano je člověku veselejší. 4 hodiny to je trochu moc, jet tak si povídat. Kontakt musí moc chybět lidem žijícím osamoceně v současné době, ale už svítá naděje.
Marie Ženatová
Já si také velmi ráda popovídám, ale stačí mi mnohem, mnohem kratší doba.
Irena Mertová
No já nevím, určitě nemám potřebu povídat si s někým 4 a půl hodiny denně... Povídat ano, ale tohle už by na mne bylo moc. Denně mi volá dcera, občas syn, což je fajn. Také moje kamarádky občas, s jednou z nich si voláme vzájemně tak ob den. Ale schází mi přímo osobní kontakt, to je nyní bída.
Dana Procházková
Ano je to utopie, ani v zaměstnání na úřadě nemluvím za celý den s lidmi 4 hodiny, natož senior, který je doma.
Marie Faldynová
Mám kamarádku na vesnici a je zvyklá pracovat na zahradě, čtyři hodiny denně spolu neproklábosíme ani když tam za ní přijedu na návštěvu. A že se snažíme!
Dana Puchalská
Je to fakt článek, který mně malounko "pobavil". Mám opravdu pár přátel se kterými si povídáme a je nám pak hezky. Ale 4 hodiny denně? To je utopie v mezilidských vztazích.
Věra Ježková
Nad článkem se hořce usmívám. Už několikrát jsem si na tomto portále stěžovala na osamělost; tedy sociální izolaci. Minulý týden jsem mluvila z očí do očí s blízkým člověkem po 45 dnech. Nekecám. A opět mám na nějakou dobu utrum. Jinak to nejde, bohužel. S kamarádkou, která bydlí nedaleko, si radši telefonujeme (volá mi denně, má to zadarmo). Myslíme, že komunikace je tak srozumitelnější než přes roušku na předepsanou vzdálenost.
Danka Rotyková
Jsem ráda, že jsem si v roce 1984 zvykla volat své ovdovělé mamince denně, na vesnici jsme jí s manželem navštěvovali pravidelně 2x měsíčně na celý víkend. Tehdy mi to dost ztěžovalo život, moje sestry i moje rodina mi vytýkali, že to přeháním. Mamka se na nás tak upnula, že jsme nemohli přestat. Naštěstí jsem měla velmi citlivého manžela, což mi situaci usnadňovalo. Dnes mamce volám stále denně a moje sestry obden. Konečně jí můžeme věnovat část našeho času a jsem ráda, že dnes už chápeme všechny tři, že je to pro ni nejvíc, co jí můžeme v 90 ti letech darovat.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.