Jindra Hojer, kterému bude letos 96 let, píše životopis Jaroslava Foglara
Jindřich Hojer s hlavolamem. FOTO: Ing. Lukáš Zeman, commons.wikimedia.org

Jindra Hojer, kterému bude letos 96 let, píše životopis Jaroslava Foglara

13. 5. 2020

Jeden z hrdinů Foglarových Rychlých šípů - Jindra Hojer - žije v pardubickém domě seniorů. Po počáteční snaze udělat rozhovor přes telefon mě uzemnil konstatováním, že mi raději odpoví mailem. Upozornil mě však, že to bude chvíli trvat, protože pracuje na své čtvrté knize, a to o Jaroslavu Foglarovi.

Loni si ke svým 95. narozeninám nadělil knížku Střípky ze života Jindry Hojera. Letos dosáhne blonďáček v krátkých červených kalhotách, podle kterého Jaroslav Foglar pojmenoval postavu z Rychlých šípů, úctyhodných 96 let.

V roce 1936 jste se poprvé setkal s Jaroslavem Foglarem, který Vás přijal do skautského oddílu Pražská dvojka. Jak na toto setkání vzpomínáte?
Jsou dny, někdy jen okamžiky, na které člověk vzpomíná celý život. V mém životě k nim patří 10. červen 1936. Stojím se dvěma kamarády na pravém břehu Vltavy v Praze před Rudolfinem. Před námi u břehu zakotvená loď s nápisem SKAUT. "To je naše klubovna, tak jdeme!" prohlásí jeden z nich. Teprve teď vidím, že loď je přístupná po silné dubové fošně, po straně opatřené dvěma slabými sloupky, spojenými lodním lanem, hrozícím každou chvíli spadnout i se sloupky do Vltavy. "Neboj se, ani nepamatujeme, že by někdo skončil ve vodě!" dodává mi odvahu druhý kamarád, o dva roky starší.

Připadám si, jako bych měl projít pekelnou branou, popsanou básníkem Dantem: Zde zanech naděje, čí noha sem se šine! Seberu veškerou odvahu, pět kroků, a stojím na lodi! „Vidíš a dej pozor na hlavu!" Když sestupujeme po schůdkách do podpalubí, kde jsou skautské klubovny. V jedné z nich probíhá právě družinová schůzka. Po pozdravu usedáme na postranní lavici. Čekáme na Jestřába, to je skautské jméno Jaroslava Foglara, který je vedoucím skautského 2. oddílu Praha. Po chvilce stojíme všichni tři v jeho „kanclíku", místnůstce, kde úřaduje.

„Jestřábe, tak tohle je Jindra Hojer, " představuje mě můj kamarád, skautským jménem Černoch, pozdější profesor silnoproudu na ČVÚT PRAHA . Jestřáb mi podává levou ruku s vysvětlením: My si podáváme levou ruku, ta je od srdce!

„Chceš vstoupit do našeho oddílu," pokračuje. Slabé moje ,,ANO“ je mu odpovědí. A pak chvilka mlčení. Jestřáb jakoby mě rentgenoval zrakem, pak pokračuje. ,A rodiče o tom vědí a souhlasí?" A odpoví za mě Černoch, jako jeden z ručitelů, že nejsem žádné čertovo kvítko: ,,Ale dalo to moc práce, nakonec i tatínek, že teda jo!" A Jestřáb uzavírá: "Tak to s Tebou zkusíme!" Stisk levic a jsem přijat s podmínkou do složení nováčkovské zkoušky. Nezapomenutelný den!

Co Vám dal do života skauting?
Jedním slovem: Mnoho. A co všechno se za tím skrývá! Například navléknout nit, abych mohl přišít utržený knoflík tak, aby košile nebo kabát šel znovu zapínat, nebo zašít trhlinu v látce, aby pokud možno nebylo vidět poškození. Ale teď vážně. Skauting mě naučil chápat význam slov jako je čestnost, poctivost, věrnost, pravdomluvnost. Naučil mě milovat přírodu, všechno tvorstvo, naučil mě zatlouct hřebík, pracovat s pilkou, lopatou, krumpáčem, vzít do ruky šroubovák. Na nedělních výpravách mě učil vytrvalosti, síle, obratnosti. Na letním táboře postavit podsadu pro stan, vařit, mýt nádobí, vyprat propocené tričko nebo zablácené trenýrky. Dal mi poznat rozkoš brouzdat se bosou nohou v trávě, zvlhlé ranní rosou. Pochopil jsem význam skautského pozdravu: tři zdvižené prsty jako symbol tří zákonů skautského slibu, a pokrytí malíčku palcem ruky, jako povinnost silnějšího pomoci slabšímu. A ještě něco mě naučil: Umět nejen vyhrávat, ale i prohrávat.

Po mém ovdovění, moje druhá žena, která pracovala jeden čas jako psychiatr, mi vyprávěla, že se setkala s řadou případů, kdy dítě, které nebylo z domova připraveno prohrát, při první životní prohře začne trpět různými psychickými poruchami, které mohou vyústit až o pokus o sebevraždu. Skauting mě naučil rozumět sloganu: Není hanbou prohrát, padnout, a zase vstát, hanbou je prohrát, padnout, a zůstat ležet!

Jaroslav Foglar si Vás vybral jako předlohu postavy komiksu Rychlé šípy. Dokonce se tam ta postava jmenuje Jindra Hojer...
Celý ten příběh začal docela nenápadně. Někdy v dubnu 1938 přišel ke mně Jestřáb a povídá: "Jindro, poslouchej mě dobře. Na podzim začne vycházet v Melantrichu nový časopis pro mládež a na zadní straně budou barevné obrázky od pana doktora Fičery s textem o taškařicích pěti chlapců - Rychlých šípů. A mně by se líbilo, kdyby jeden z těch chlapců se jmenoval Tvým jménem - Jindra Hojer, co tomu říkáš?“

Byl jsem tím překvapen a po chvilce jsem vysoukal větu: "Co já tomu řeknu, ale co tomu řekne moje maminka!“
"Tak se jí zeptej a povíš mi!" A tím náš rozhovor o Rychlých šípech skončil. Maminka mi doporučila, abych se Foglara zeptal, co to bude za postavu a pak se sám rozhodl. Na dotaz u Jestřába jsem dostal odpověď: "Neboj se, Jindro, ta postava Ti po celý život hanbu dělat nebude. Tak co Ty na to? Pokrčil jsem rameny jako bych chtěl říct: Tak já nevím! Ale řekl jsem: "Tak jo."

A tak se moje jméno dostalo do Rychlých šípů. Jestřáb pečlivě tajil tajemství Rychlých šípů. To ale platilo jen do prosince 1988, kdy jsem dostal dopis od Ivo Vápenky, přítele Jaroslava Foglara, kterým mě zval do Prahy k účasti na odhalení náhrobního kamene JUDr. Fišery a odpolední besedě s Jestřábem u příležitosti výstavy Padesát let Rychlých šípů. Byl jsem v té době s Jestřábem ve styku pouze prostřednictvím několika dopisů ročně. Nesetkali jsme se už dlouhou řadu let, a tak jsem uvítal toto pozvání. Ve dvě hodiny otevírá Jestřáb výstavu 50 let Rychlých šípů a potom začíná beseda. Diváci se baví, Jestřáb odpovídá na otázky kladené moderátorem často s humorem jemu vlastním. A pak to přijde. Moderátor oznámí: Pozor překvapení - živý Jindra Hojer!

Někdo mě vystrčí na jeviště, Jestřáb je překvapen, diváci jsou překvapeni, já jsem překvapen, prostě všeobecné překvapení, pozdravím se s Jestřábem, usedám na místo moderátora a beseda Jestřáb - diváci se zvolna mění na besedu Jestřáb – Jindra. Diváci se baví, často smích nad Jestřábovými humornými odpověďmi, a čas rychle ubíhá. Moderátor ukončuje besedu a zahajuje autogramiádu.

Okamžitě se vytvoří dlouhá řada diváků s knížkami nebo sešity Mladých hlasatelů u Jestřábova stolu. Já sedím vedle, čekám, abych se po autogramiádě s Jestřábem rozloučil. Ale co to? I u mého stolu se tvoří fronta s žádostí o podpis. Nevím si rady a obracím se na Jestřába. "Ale jen piš," dává souhlas, jako by říkal, že snad v té postavě je ze mě něco víc, než jenom moje jméno. A od té chvíle podepisuji i já. Je konec autogramiády, rozloučení s Jestřábem, a nezapomenutelný zážitek po celý můj život.

Předlohou pro komiksového hrdinu se stal i Váš celoživotní kamarád Václav Černý, kterého v Rychlých šípech poznáváme jako Červenáčka. Jaký význam měla tato skutečnost pro Vaše přátelství?
Vznik našeho přátelství s Václavem Černým, v oddíle zvaným z počátku Černoušek, později jen Černoch nesouvisí se skautingem. Tím méně s Rychlými šípy. Naše přátelství vzniklo v tělocvičně Sokolu. Oba jsme byli z Holešovic a naše maminky nás oba pětileté chlapce zapsaly do oddílu Sokola. Tělocvična se nacházela v proluce dvou bloků domů a co se nevešlo do proluky muselo do suterénu. V šatně byly čtyřhranné železobetonové, mohutné sloupy, která nesly podlahu a celou stavbu Sokolovny. A kolem těch sloupů jsme hráli na babu. I stalo se že dva sokolíci vyběhli proti sobě kolem jednoho sloupu a srazili se. Několik kapek krve z obou nosů zpečetilo přátelství mezi Václavem a Jindrou.

A když jsme se setkali začátkem školního roku ve stejné první třídě, byla to náhoda? Ne, spíš šťastný osud, který se opakoval i v první třídě Akademického gymnázia v Praze Na Příkopě. A naše přátelství rostlo a prohlubovalo se. Přispělo k tomu i členství nás obou ve skautském 2. oddíle Praha, který vedl Jestřáb, kterému jsme poděkovali za to krásné mládí po jeho smrti společným uspořádáním vzpomínek v knize "Jestřábe, díky."  Byli jsme oba jako žijící Rychlé šípy, já Jindra Hojer a Vašek jako Červenáček, po Jestřábově vysvětlení: "Budeš Červenáček, přeci nemůžu mít v seriálu černocha, chápeš?"

Nesmím zapomenout ani na tři společně prožité letní skautské tábory, na společnou návštěvu Sluneční zátoky s našimi manželkami, který chodily do sálu kina Lucerna na přednášky medicíny po otevření Vysokých škol v roce 1945. Ty vzpomínky by vydaly na celou knížku. Až jednou přijde ten dopis s tou černou páskou a smutným obsahem. Vašku, ale to přátelství trvá dál,přátelství, zpečetěné krví, je věčné!

Loni jste vydal svoji třetí knížku Střípky ze života Jindry Hojera. To byl asi pěkný dárek k 95. narozeninám...
Když jsme sháněli s nakladatelem Ing. Zemanem prostředky na financování knížky Záhadné hlavolamy, obrátili jsme se na crowndfundingovou společnost Hithit s návrhem na projekt ve výši 90.000 Kč. Společnost ho přijala a spustila kampaň. Během 10 dnů bylo dosaženo požadované částky, ale kampaň podle smlouvy musí probíhat 30 dní. Na jejím konci bylo vybráno neuvěřitelných přes 290 000 Kč. Nastala nerudovská otázka: Kam s nimi?

"Jindro, musíš rychle napsat novou knížku, abychom mohli alespoň částečně splatit sponzorům dluh.“ A tak se dostaly Střípky na svět a do rukou čtenářů. Je to můj životopis, moje dětství, mládí, studie, vojna, první manželství, první ovdovění, druhé manželství, druhé ovdovění, další společný život s přítelkyní. A zase dopis s černou páskou na obálce. Nakonec ale něco veselejšího, pár příběhů fiktivního pana Šmodrchy. A slavný křest knížky, můj přítel Štěpán Rak hraje na kytaru, u křtu je další přítel RNDr. Jiří Grygar, vedoucí našeho Domova pro seniory Monika Kopecká, zástupci města Pardubice a asi 250 zvědavých diváků, rodina, přátelé. Střípky jsou poměrně příznivě přijaty, jen se množí stížnosti, že je tam málo o Jestřábovi. Je rozhodnuto: Zbývající finanční prostředky uhradí vydání další knížky s titulem Jestřáb - stále živý.

To je tedy kniha, na které nyní pracujete?
Ano, měl by to být Jestřábův životopis se zaměřením na události a příběhy dosud málo nebo vůbec nepopsané. V závěrečné kapitole podám řadu důkazů, že Jestřáb v paměti národa, ve všech věkových kategoriích, je stále živý.

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zdenka Jírová
Moc se mi vaše povídání o vzniku Rychlých šípů a o celém skautingu líbil. Můj bratr byl o 13 let starší než já a byl skautem ještě před válkou. Proto znám časopis Rychlé šípy, zdědila jsem jich plno. Také knížky Jana Foglara Hoši od Bobří řeky a další. Škoda, že nůj bratr už nežije, určitě by si váš článek s chutí přečetl.
Michaela Daňková
Paní Hažová píše výborné články. Jsou vždycky plné zajímavých informací, psané s nadhledem a úctou k tomu, s kým rozhovor vede. Moc děkuji, těším se na další a přeji hodně zajímavých hostů na rozhovory a hodně radosti a energie do psaní i do života. Michaela Daňková
Marie Ženatová
Děkuji moc za nádherný článek se skutečně činorodým a obdivuhodným panem Hojerem. Přeji mu ze srdce mnoho zdraví a dalších tvůrčích sil.
Soňa Prachfeldová
Úžasné povídání s úžasným člověkem. Přeji panu Jindro i mnoho zdraví a svěžesti.
Dana Puchalská
Kdybych měla klobouk, smekla bych jej. A mnohokrát děkuji za rozhovor.
Svatava Páleníková
To je opravdu neuvěřitelné, tak činorodý člověk v tolika letech. Potvrzuje se, jak je důležité udržet si duševní zdraví a mít neustále nějak činnost. Moc pěkný rozhovor.
Jarka Wirterlová
Pan Hojer je obdivuhodný.
Jitka Caklová
A pak, že se stářím nepřichází moudrost a s takovouto moudrostí chuť do dalšího činorodého života ve zdraví :-) Díky za inspirativní rozhovor.
ivana kosťunová
Pan Hojer je úžasný.
ivana kosťunová
Pan Hojer je úžasný.

Zpět na homepage Zpět na článek