Foto: Kampa, archiv UBB, z.s. (MV)
Lux in Tenebris
6. 8. 2020
Autobus mě vysype na kraji Prahy, proteplené slunečními paprsky, dole řeku svírají ocelové zábrany, vlny jako dračí hlavy nenasytně pohlcují krmi z uplavaných příbytků, neřinčí tramvaje a nehlučí auta, ulice potemněly, blikají jen krvavé výstrahy před uzavřenými mosty, Vltava rozťala město, v noci dohlédnu syna nad kuchyňským stolem, zvedne popelavou tvář, má vlasy pokryté prachem a ruce samý bolák, maminko, Kampa není, ve dvou slovech bolest ze zmizelého ráje, kde se svěřovala tajemství a stavěly fantaskní světy, i Lennonovu zeď smetla kalná vlna, padla hradba vzdoru mládí proti čemukoliv, mlčím a bojím se dotknout té chlapecké dlaně, vím, že tam v parku jednou vykřeše do kamene symbol ztraceného dětství, teď místo slz dychtivě hltá vodu a potácí se zpět za tátou k Mánesu plnit pytle s pískem, celý den a celou noc se potkávají cizí, zvednou lopatu a nakládají, v Ostrovní, Divadelní, na Florenci a v Karlíně, dívka s klukem, co šli do kina, a kravaťáci s aktovkami, ženy uvyklé mlčky sloužit bližním, studenti se pak vracejí přes Václavské náměstí, tam za rohem naděluje voda bídu, ke kávě zákusek o evakuaci, dcera má na prahu tašku do porodnice, děťátko se rozpíná pod srdcem, tak už mě konečně vezmi na vědomí, ne, prosím, počkej ještě, až se na jez vrátí labutě, až bude bájná řeka šumět a vyprávět, že padlo to, co bylo vratké, a zůstává stopa bezejmenných, jizva lásky.
Vzpomínka na 14. srpen 2002
Hodnocení:
(5.1 b. / 16 h.)
Pro hodnocení se musíte přihlásit
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní
příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke
konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv
vulgarismy.
Pro vkládání příspěvků do diskuze se musíte přihlásit
Libor Ptáček
6.9.2020 20:25
Jakékoli vyprávění fotografie ani film nedokáže popsat co se tehdy dělo. Byl jsem u toho dost dlouho, přímo v centru dění u galerie Holar u lodi co se hrozila utrhnout. Ten smrad z vyplavené kanalizace co nesla voda nejde zapomenout.
Daniela Řeřichová
19.8.2020 18:42
Paní Marie, Váš úsudek mě velice potěšil a povzbudil. Neprožívám právě lehké období. K Vašemu dotazu - ano, "hraji" si s písmenky celý život. Považuji za velký dar, že jsem měla vždy zajímavou práci, kde jsem mohla uplatnit své vzdělání a že jsem žila mezi úžasnými lidmi s láskou k umění. Ráda se s Vámi potkám osobně.
Marie Bartošová
19.8.2020 11:55
Neobyčejně emotivní text, člověka až mrazí. Profesionální a citlivé zacházení s mateřským jazykem, květnatý sloh, hrabalovská forma, poetika - to je ovšem nádhera. Publikujete někde, paní Danielo?
Daniela Řeřichová
13.8.2020 13:03
Libore, moc děkuji za Váš vzkaz.
Libor Farský
12.8.2020 09:06
Mám velmi podobné zážitky i pocity při vzpomínkách na ně. Ovšem tak hezky bych je popsat nedokázal ...
Daniela Řeřichová
9.8.2020 07:02
Evo, myslím, že v těch opravdu vypjatých situacích se u nás lidé vždy semknou a pomáhají si.
Eva Mužíková
8.8.2020 23:13
..tipovala..
Eva Mužíková
8.8.2020 23:10
Patřím mezi ty šťastlivce, kteří žádnou povodeň nezažili na vlastní kůži. Článek ve mně vyvolal vzpomínky na dny, kdy jsem celou tu hrůzu sledovala v TV, bála se o lidské životy a obdivovala tu lidskou solidaritu. Váš článek je opravdu zajímavě podán a typovala bych jej na jeden z oceněných v soutěži.
Daniela Řeřichová
7.8.2020 07:30
Dobrý den, Soňo, mám velký respekt před hasiči i i dobrovolníky, kteří pomáhali při záchraně lidských životů i majetku.
Soňa Prachfeldová
7.8.2020 07:24
Čtu a běhá mi mráz po zádech. Opět. Velká vlna solidarity v tehdejších těžkých dnech. I dobrovolní hasiči z nejmenších obcí vyjížděli pomoci. Voda umí být strašlivá.
Načíst starší příspěvky
Zpět na homepage
Zpět na článek