Pomoc dospělým dětem nemá  být považována za samozřejmost
Ilustrační foto: ingimage.com

Pomoc dospělým dětem nemá být považována za samozřejmost

27. 8. 2020

Přidáme dětem na dům. Pomůžeme jim se splácením hypotéky. Tady máte deset tisíc na dovolenou, moji milí. Mnozí lidé v seniorském věku mají dojem, že pomáhat svým dospělým dětem či vnukům je věc přirozená. Někteří ji dokonce označují za povinnost. Jenže opak je pravdou.

Pětapadesátiletý Jan si z každé návštěvy své maminky odváží deset nebo dvacet tisíc korun. Paní Jarmila je schopná takovou částku uspořit, protože ji Jan navštěvuje jen jednou za několik měsíců. Ona žije v Ostravě, on v Praze. Ona je vdova, žije jen z penze. Když zaplatí náklady spojené s bydlením, zůstane jí akorát tak na skromné jídlo. Přesto pro Jana odkládá již řadu let peníze stranou. Jan pracuje jako referent v malé soukromé firmě. Má slušný plat, jenže má z různých vztahů celkem čtyři děti, takže nic neuspoří a jeho životní náklady jsou v Praze vysoké. „Je mi to trapné a několikrát jsem Janovi říkala, že si peníze od mámy brát nemá. Jenže on říká, že je samozřejmost, že máma pomáhá dítěti, že stejně on bude pomáhat svým dětem celý život. No nevím, protože za těch minulých deset tisíc, co mu Jarmila dala, si koupil koženou bundu a permanentku do fitka,“ vypráví Janova přítelkyně. Sama několikrát Jarmile řekla, že si má peníze raději sama užít. Reakce? „Odpověděla mi, že se do toho nemám plést, že to dělá ráda, že to je povinnost každé mámy.“

Zkusme nanést téma pomoc seniorů dospělých dětem ve společnosti. Je to věc, která budí rozporuplné reakce, nikoho nenechává chladným. Může vést k hádkám, k ostrým výměnám názorů, k zajímavým diskusím.

Zatímco někteří lidé berou seniorský věk jako čas, kdy si především budou sami užívat život, jiní považují neustálou pomoc svým mladším příbuzným za cosi jako povinnost, za úděl rodiče. A tyto skupiny jen málokdy dokážou najít společnou řeč.

„Udělala jsem to kvůli klukovi, hodně jsem mu tím pomohla,“ vypráví jednaosmdesátiletá Květa, která před rokem odešla žít do domova pro seniory. Čekala na umístění přes tři roky. Její zdravotní stav ale v podstatě ještě stále umožňoval, aby žila ve svém malém přízemním bytě. Květa sice několikrát upadla, chodí s obtížemi, ale všichni, kdo ji znají, včetně její lékařky a sociálních pracovníků, se shodli, že s občasnou pomocí a docházením pečovatelky by úplně v pohodě mohla ještě být doma. „Jenže syn se rozvedl, protloukal se po ubytovnách a můj byt mu hodně pomohl. Udělala jsem to kvůli němu. Má teď kde bydlet a může si k sobě brát i syna, kterého mu po rozvodu žena nechtěla dávat, protože ho nemohl brát jinam, než na ubytovnu. Přece se nebudu roztahovat v bytě, když kluk nemá kde bydlet,“ vypráví Květa. Když dostane otázku, zda je v domově seniorů spokojená, tvrdí, že ano. Jenže její přítelkyně, která tam za ní chodí, tvrdí, že Květa často pláče, že ji trápí to, že musí být na dvoulůžkovém pokoji s cizí paní, se kterou si vůbec nesedly. „Čeká, jestli se uvolní nějaký jednolůžkový pokoj, jenže její penze jí na něj nebude stačit. Když jsem se zeptala jejího milovaného synáčka, zda by jí na jednolůžák přispíval, řekl, že mámě je lépe s tou paní, že si aspoň má s kým pokecat,“ vypráví Květina kamarádka.

„Na naší lince se setkáváme s telefonáty lidí, kteří se dostali do svízelné životní situace, protože se snažili pomoct dětem, vnoučatům. Jenže většina z nich se dlouho odhodlává, aby se s tím svěřila, často to berou jako své selhání,“ uvedla Kateřina Bohatá z linky pomocí seniorům společnosti Elpida. „Snad každý, kdo pracuje v sociálních službách, ví, že se pracovníci domovů pro seniory a podobných zařízení setkávají s pokusy příbuzných obírat seniory o peníze. V mnoha zařízeních se tomu snaží předcházet a mají nastavená opatření, aby se to nedělo. Ale samozřejmě, pokud je člověk svéprávný, nikdo mu nemůže zakazovat, aby úspory, šperky, byty či peníze dával svým příbuzným. Mnozí to dělají rádi, berou to jako přirozenou věc a nepřemýšlejí vůbec nad tím, že by to nedělali,“ říká Jana Novotná, která pracovala v různých domovech pro seniory a je se situací v nich dobře obeznámena.

„To byly časy, když ještě žil Alois,“ prohlásil nedávno třiatřicetiletý muž.
„Jo, s Aloisem  byla legrace, také na tvého dědu rádi vzpomínáme,“ odpověděl soused.
„On nám dával každý rok peníze na dovolenou. To se tehdy cestovalo. Egypt, Tunis, Turecko, Řecko… Pokaždé říkal, ať si přítelkyní užijeme a dával nám desítky tisíc na cestování. Vždycky  na něho v létě vzpomínáme, když jsme na dovolené.“

„Hm. A ty sis to bral?“
„No a proč bych si to nebral?“
„No, co já vím, tak Alois dost šetřil. Víme, jak nakupoval, jak málo mu stačilo k životu. To přece víš...“
„No jasně, on nic nepotřeboval a věděl, že my ty peníze potřebujeme, že my si je užijeme víc než on.“

Sociologové a lidé zabývající se problematikou stárnutí však míní, že se česká společnost v tomto směru pomalu mění. Přibývá seniorů, kteří už pomoc mladším příbuzným nepovažují za svou povinnost. Ten, kdo nějakým způsobem dospělým dětem přispívá, si velmi často uvědomuje, že dělá něco, co je poněkud rozporuplné. „Vím, že tím mladým vlastně škodím, že z nich snímám zodpovědnost. Přesto jim přispívám na hypotéky, protože mám strach, aby neupadli do dluhové spirály. Zároveň vím, že to byla jejich hloupost, že si postavili velké baráky, zadlužili se a teď žijí z ruky do huby. Zatím mám dost úspor, takže jim pomáhám, ale dohodli jsme se s manželkou, že utáhneme kohoutek. Vidíme kolem sebe, že taková nepřetržitá pravidelná pomoc vyvolává v mladých spíše lenost, bezstarostnost,“ vypráví pětašedesátiletý Stanislav, který je spolumajitelem středně velké firmy.

S tím, jak se současná generace seniorů stává sebevědomější a soběstačnější, než bývaly ty předešlé, se pomalu ale jistě automatická povinnost pomáhat dospělým dětem stává přežitkem. Něčím, co bývalo běžné, ale nemělo by být. Měla by to být věc výjimečná, dobře uvážená a hlavně náležitě ceněná. Ale v žádném případě ne samozřejmá.

rodina
Hodnocení:
(4.6 b. / 18 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
jitka schildhabelová
nejvíc pro sebe uděláte,když si naspoříte peníze na důstojné stáří a své děti nebudete zbytečně ničím obtěžovat,na dovolenou si zajet za své peníze třeba na Mars,to vám už nikdo nevezme a děťátka,ať si jedou kam chtějí,ale za své.
Monika Monca
Z pohledu druhé strany a osobní zkušenosti: Můj praděda (tehdy 92 let): Měl dva syny, oba v důchodovém věku. Jeden se odstěhoval na důchod daleko, aby se nemusel starat, druhý jezdil o víkendech dědovi nakoupit a vždycky přivezli oběd. Za to dostali už za dědova života pole, vinohrad, barák. Ve chvíli, kdy děda spadl z kola a přestal dobře vidět po mozkové příhodě jsem se k němu nastěhovala (já na mateřské, tak jsem měla čas se postarat i o něj). V tu chvíli od něj dali oba dva synové ruce pryč a viděli byste, jaký peklo mu udělali, když zjistili, že mi dal 30 tisíc na ojetý auto, abych mu nemusela vláčet nákupy z města autobusem s kočárkem. Dostali majetky za miliony a do jeho smrti se s ním nebavili...Jeden už umřel, druhému táhne na 80...seniorská generace. A my mladí jsme podle vás vyžírky...běžte s tím někam...
Miquelo Servantes
moji rodiče mě vychovali tak že nechtěli žadne penize pokud jsem bydlel pod jejich střechou ,to dělam i dnes se svyma dětma i když pracuji .Nezajima mě pokud někdo říka že to je špatně.Lumparna s bytama je neskutečna ,dvelopeři a realitky neví co by za to chtěli .Pokud se mladí odnas odstěhuji a budou bydlet samostatně je to vše v jejich režii u nas na navštěvě pak dostanou pouze nocleh a jidlo nic víc
Marie Faldynová
Jsem ráda, že naše děti neberou pomoc jako samozřejmost. Umí si poradit a rozhodně bych je nepodporovala pravidelně, aby se naučili na to spoléhat.
Růžena Kuželková
Není přesto si nastavit pravidla - já to dělám tak,že k svátku 100.-, k narozeninám 200,- a k vánocům 300,-(pro vnoučata a basta fidli). Ty necelé 2000,-Kč mě za rok nevytrhnou(mám 3 vnoučata) a důchod se tím pádem nevyprázdní na 0.
Ladislava Tesařová
Já myslím, že by to neměla být pravidelná, a příbuznými očekávaná, výpomoc. Dali jsme jim vychování, vzdělání a něco do začátků..........myslím, že teď už by to mělo být na nich. Fajn, když vidím, že se snaží a shodou okolností se dostanou do problémů, třeba díky dlouhodobé nemoci, vypomohla bych. Ale abych já měla sotva na jídlo a oni si za mé peníze jezdili po světě.............tak to teda nikoli.
Marie 00000
Jestliže si rodiče myslí, že jejich děti jsou kriplové, které je třeba stále živit a opatrovat, je to jejich problém. Ale dětem tímto jen škodí...
Marie Doušová
Moc zajímavý článek. Sama pomáhám svým dětem, když můžu , tak pomůžu. Vím , že by se to nemělo stát pravidlem. Je to velice ošemetné téma a vyjadřovat se k němu, je také pro nás matky,babičky, někdy dost těžké.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.