Nezbavujte se práva pomáhat
ilustrační foto: pixabay.com

Nezbavujte se práva pomáhat

22. 10. 2020

Titulek má upoutat. Správně by tam patřilo nejen právo, ale i povinnost. Nepsaná. O to silnější. Existují staří lidé, často až ve věku nad 80 let a často žijící osaměle, kteří si neřeknou o pomoc, i kdyby ji potřebovali.

Buď jsou hrdí a nechtějí se „snížit“ k tomu, aby požádali, nebo se stydí a neumějí si říct, anebo si někdy ani neuvědomují, že jim hrozí ztráta sil, strádání, deprese a zbytečně brzká smrt. A teď v novém období nouzové stavu s velmi omezenými kontakty a s určitým strachem (u někoho až zbytečně velkým) jsou tito lidé zvlášť ohrožení.

Sami asi znáte starého člověka, který neustále říká, že žádnou pomoc nepotřebuje, i když vidíte, že to tak docela není pravda. Možná to jste i vy sami. Sám jsem měl příbuznou přes 90 let, která tvrdila totéž. Možná nás jen nechtěla obtěžovat (jak to často staří lidé berou) nebo si říkala, že „na ní už nezáleží“ (taky to slýchávám) nebo se jen styděla (protože celý život byla tak soběstačná).  Proto předstírají, že je vše v pořádku.

Co bychom tedy měli dělat, jestliže naši vlastní rodiče se takhle odmítavě chovají? Co bychom mohli doporučit vlastním dětem, kdybychom se v příštích letech sami vydali cestou odmítání? 

Při každém kontaktu se ptejte, ověřujte si situaci. Nenechte se odbýt neurčitými nebo vyhýbavými odpověďmi. Všímejte si toho, co ukazuje na problém: úbytek na váze, spánek po většinu dne, uzavření se do sebe, ztráta zájmu, nápadné zpomalení chůze, obtížné vstávání ze sedu. Dále malý zájem o vlastní vzhled, lednička prázdná nebo bez čerstvých potravin, nepořádek v domácnosti, přeplněná poštovní schránka, nahromaděné špinavé prádlo. To všechno jsou doklady o tom, že člověk ztratil zájem o svůj normální život, že ho opustily síly, které každý den postaví zdravého na nohy a přimějí ho, aby byl aktivní.

Třeba ten vzhled: starý člověk, který to „tak nějak vzdává“ se třeba nečeše, nemyje, chodí celý den v teplákách nebo dokonce v županu, i když nemusí ležet v posteli.

Jestliže si tedy všimneme některých těchto příznaků, třeba u svých vlastních rodičů, musíme s nimi hovořit. Proč sis nedošla nakoupit? Bolí tě nohy? Bojíš se, že nebudeš mít sílu na cestu zpět? Podle situace pak musíme zařídit, co je třeba. A nezapomenout, že někdy to je právě ten častější kontakt, návštěvy (dnes aspoň to telefonování – ano, když den v šest večer!). Že člověku chybí podněty či důvody k tomu, aby žil normálním způsobem, přiměřeně ke svému věku a zdravotnímu stavu.

Hlavní je mluvit s nimi. To vzkazuji i mladším lidem, kteří mají staré rodiče. O čem mluvit? To přece každý víte – o obyčejných věcech: Cos měla k obědu? Na co ses díval včera v televizi? Cos dělala celý den? Jak se má tvůj přítel XY? Kdy pojedeš do YZ? Zjišťovat, co je zaujalo, co ten den viděli, slyšeli, o čem si chtějí promluvit. A když začnou mluvit, příliš je nepřerušujte, nejde o polemiku. Jde o to, aby starý člověk mluvil a vaší povinností (!) je poslouchat. Aspoň chvilku, než se sami nadechnete, abyste udrželi rozhovor.  

My starší bychom si měli zvyknout, že nám někdo pomáhá, když je to potřeba. Neodmítat pomoc. Po většinu svého života jsme se starali o tu část světa, na kterou jsme dosáhli. Nastává čas, kdy se svět musí trochu starat o nás.

Možná jsem tohle napsal neobratně, ale chápete, musíme se trošku pozorovat, jestli se nedostáváme na šikmou plochu, pokud jde o naše tělesné síly, ale i mentální, duševní, a také o naši „společenskou sílu“, chuť a schopnost udržovat sociální kontakty. Já třeba začal víc komunikovat s několika známými, kterých jsem si dříve tolik nevšímal, neboť jsem měl dost kontaktů ze svého pracovního života. Nyní jsem pocítil, že bych se mohl dostat tak trochu do „sociální izolace“, že mi ubyly kontakty a osobní komunikace. Manželka a telefonování s vlastními dětmi jaksi nestačí…

Ještě chci upozornit, že ty nejdůležitější služby vám nakonec neposkytne ani ten nejštědřejší stát. Že si musí lidi vypomoci sami. Ono je to dokonce úplně převrácené. Dneska někteří lidé nejvíc spoléhají na stát. Jakou pomoc vymyslí, co nám pošle, jak nás opečuje. Jenže to nejdůležitější si musí lidi udělat sami. Stát si nevšimne, že váš starý tatínek o sebe přestal pečovat, že málo vychází ven, že nemá zájem. To musíte zpozorovat a řešit vy, jeho děti či jeho sousedé. Pomoci jinému, zvlášť příbuznému, je nejen vaše nepsané právo, ale i nepsaná povinnost.

Oldřich Čepelka

V tomto článku jsou využita doporučení Institutu důstojného stárnutí.

Hodnocení:
(5 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Soňa Prachfeldová
Ano zájem je potřebný, samota tíží nejvíce, člověk se víc a víc propadá do sebe. Zájem o druhého a několik vět učiní mnoho.
Ilona Kolářová
Ono se to netýká jen hodně starých lidí. Můj invalidní bratr je toho příkladem. Musím ho neustále kontrolovat, ale nenápadně, jinak by se urazil a ještě mi sprostě vynadal, což on dělá velice často. Sám mi zavolá o pomoc, až když mu jde opravdu o život a to je pak něco! Věstšinou jsem zrovna na dovolené nebo někde mimo a pak řídím vše po telefonu. Situace se trochu zlepšila od té doby, co musí navštěvoval psychiatrii a já s ním a paní doktorka mu musí neustále připomínat, že se nesmí uzavírat a musíme spolu komunikovat.
ivana kosťunová
Ono neškodí takovéto věci neustále připomínat :))
Jana Šenbergerová
S tím musím souhlasit, i když se přiznám, že by mě svým přílišným zájmem zatím spíše štvali. Pravdou ovšem je, že nejsem sama a oba zvládáme, co je třeba. Že čas běží a síly ubývají, to je zjevné ...
Zuzana Pivcová
Bezvadné, Oldo, souhlasím se vším a snažím se to alespoň částečně uplatňovat v praxi.

Zpět na homepage Zpět na článek