Vánoční nakupování se často mění v soutěž o nejlepší dárek
Ilustrační foto: ingimage.com

Vánoční nakupování se často mění v soutěž o nejlepší dárek

4. 12. 2020

Když se kupuje dárek, mělo by jít o snahu udělat příjemci co největší radost. Realita je však u vánočních dárků často jiná. Darujícím jde o to, aby dali věc co nejdražší, nejpřekvapivější, lepší než jiní. Lepší než druhá babička, než druhý tatínek, než druhá kamarádka.

V mnoha rodinách to o Vánocích vypadá tak, že cílem není dárkem potěšit, ale ujistit sami sebe, že jsme dali dárek nejlepší a proto musíme být nejobdivovanější, nejmilovanější. Výsledkem je však někdy pravý opak.

„V naší rodině vypuká před Vánoci naprosté šílenství, protože všechny čtyři babičky se předhánějí, která se ukáže být babičkou nejlepší. Nakupují drahé dárky s cílem vnučku ohromit. Naštěstí se o nich s námi aspoň radí,“ vypráví osmatřicetiletá učitelka Marcela. Rodinám, jako je ta její, se říká patchworková. Marcela má z prvního vztahu dítě, její muž dvě děti. Spolu mají dceru. Výsledkem je, že malá Stela má čtyři babičky. „A každá z nich chce být tou nejmilejší babičkou a myslí si, že jim k tomu dopomohou drahé dárky,“ říká Marcela.

Její muž se několikrát snažil svou mámu i bývalou tchyni přesvědčit, že jejich počínání není ideální, ale dostalo se mu těchto odpovědí:

„Rozvodem jsi mě o vnučku málem připravil, tak mi nebraň si s s ní budovat vztah. Vidím ji málo, tak mi neber aspoň radost z toho, že jí něco dám.“

„Já jsem nikdy nezapomněla na své skromné dětství, však víš, že jsme nic neměli. Tak ať si malá užije, že je jiná doba. Ať se má dobře.“

V jedné rodině loni dostal čtrnáctiletý kluk tři velmi drahé mobily. Byl to typ, po kterém toužil a rodiče mu je odmítali koupit s tím, že jsou zbytečně luxusní. Koupil mu ho děda z máminy strany, babička z tátovy strany a navíc ještě strýček.

Předhánění se v dávání dárků má různé podoby a zdaleka se netýká jen dětí. Jednaosmdesátiletá Mirka žije v domově pro seniory. Příbuzní ji občas navštěvují, ale všichni mají náročnou práci, takže zpravidla kontakt spočívá v občasném zatelefonování. „Panečku, jak se blíží Vánoce, tak mě zavalují věcmi a jídlem. Asi mají špatné svědomí za celý rok, tak si ho čistí. Loni se mě vnučka, dcera mé dcery ptala, co mi dala o předešlých Vánocích druhá vnučka, dcera druhé dcery. Řekla jsem, že přehrávač na audioknihy a že z něho mám radost. Prohlídla si ho a řekla, že to je laciný šunt. Já řekla, že mi plně vyhovuje. Na Vánoce jsem od ní dostala další přehrávač. Prý lepší, luxusnější. No chápete to?“ říká Mirka.

„Stává se, že se manželé nemohou shodnout na dárku pro dítě, protože ho vybírají, aby se líbil jim, ne jemu. Někdy neznají jeho zájmy, neorientují se v nich, tak to řeší tím, že mu dají peníze. To je ovšem nejhorší, co mohou udělat. Dítě by si mělo zvyknout, že peníze jsou odměnou za práci, za výsledky ve škole, ale ne dárek,“ uvedl psycholog Michal Florian.

Právě peníze jsou často dárkem, který umožňuje v rodině velké předhánění se. Jedna babička dá Alence pětistovku.

Druhá babička se ptá: „Co ti dala  babička Jana, Alenko?“

„Pět set korun.“

„Tak tady máš tisíc korun.“

 Pětasedmdesátiletý Roman se každé Vánoce baví tím, jak se jeho dcery předhánějí, která mu udělá Vánoce takzvaně hezčí. „Když jedu k jedné, druhá se naštve. Když hlásí, že mi přiveze kila cukroví a já řeknu, že už mi je slíbila druhá, že toho tolik stejně nesním, nasupeně stejně přijede a zavalí mě krabicemi sladkostí. Co je nejhorší, pak se každá ptá, jestli to ta druhá měla lepší. A vždy se ptají, co mi ta druhá dala za dárek. Holky spolu soupeří. Je to úsměvné, ale vzhledem k tomu, že o mě takovou péči projevují jen o Vánocích, je to i smutné. Ale už jsem si zvykl, že Vánoce v lidech vyvolávají podivnou potřebu ukazovat se být lepšími, než ve skutečnosti jsou,“ říká Roman.

Lidé mohou být závislí na různých věcech a nakupování vánočních dárků je jednou z nich. Někteří si zkrátka nedovedou představit, že by o Vánocích své blízké obdarovali jen maličkostí. Brali by to jako své selhání. Obávají se, že by je obdarovaní neměli rádi, nevážili by si jich. Případně, že by světu dali najevo, že na dárky nemají peníze. A tak mnohdy raději šetří sami na sobě nebo se zadluží, jen aby se mohli takzvaně blýsknout dárky pro jiné.

„Konzumní společnost nám říká, že můžeme mít okamžitě všechno, co chceme. Pro vývoj dětí je to velmi nebezpečné. Pokud se v dětství nenaučí, že tomu tak ve skutečnosti není, přehnanou péčí a zahrnováním věcmi mohou mít zkažený celý život,“ uvedl psycholog Petr Stránský.

Jenže, když člověk přijde do obchodního centra, na všechny takové rady zapomene. Jeho mozek se nějakým způsobem přepne a dotyčný začne uvažovat takto: „Tahle panenka je tak drahá, že takovou Lucinka jistě od nikoho jiného nedostane. Když ji koupím, budu pro ni ta nejúžasnější babička na světě.“

Může to tak být. Nebo nebude.  Ale i když to tak bude, nebude to trvat dlouho. Protože pak se objeví jiná luxusní panenka. Nebo mobil. Nebo notebook.

nákupy Vánoce
Hodnocení:
(5 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Soňa Prachfeldová
Vyhýbám se takovému šílenství , dárky dávám, ale nepřeháním.
Dana Puchalská
Je víc než smutné, když se vánoce změní na konzumní soutěž. Prostě, heč, my dáme víc..... Nemám tohle soupeření vůbec ráda.
Milan Pepo
Drahé dárky? Tak to je téma. :-) Pamatuji si opět jeden Štědrý den. Ono už je to tedy pěkných pár let. Dopoledne, pokud to jde se jdu vždy projít do lesa. To už je taková tradice. Než zase pozdě odpoledne otevřu kostel na Betlémské světlo. Tenkrát u nás bydlela mladá rodina se dvěma kluky. Pájou a Mackem. Pavlovi bylo pět, Martinovi čtyři. Jsme malá vesnice a tak jsme tady všichni skutečně jako jedna rodina. Taky jsme tady všichni ,,strejdové" a ,,tety." No a tak jsem se nějak zmínil pár dnů před Vánocemi, že půjdu na Štědrý den dopoledne do lesa. A kluci hned ,,Stlejdo, my chceme taky." No proč ne. Martina, tedy jejich máma bude mít alespoň čas na přípravu večera. Nosím vždy v batohu zvěři něco na přilepšenou. Žaludy, jablka, slunečnici... Tedy takového ,,Ježíška" pro zvěř. Seno dostává pravidelně od myslivců. Samozřejmě, že už dlouho před Vánocemi rodiče sondovali co by si kluci přáli pod stromeček a aby to nakreslili a... vždyť to znáte. Tak co můžou chtít takoví caparti. Táta jezdil s kamiónem a kluci na svůj věk byli do aut zblázněni. No a i když to v přáních nebylo, vracel jsem se jednou z města a ve výloze u Vietnamců si všiml dvou autíček. Kamiónů. Modrého a červeného. Za nějaké dvě stovky. Tak jsem je klukům koupil a i když jsem měl představu, že je dostanou od strejdy pod stromeček, jak se říká. ,,Člověk míní, Pán Bůh mění." Mám doma zabaleno, že si půjdu kluky vyzvednout a napadlo mne do batohu přibalit ty autíčka. Myslel jsem, že je tajně předám rodičům, ale jak se na mě kluci v předsíni vrhli, tak jsem na to zapomněl a autíčka zůstala v batohu. No nic. Vyrazili jsme k lesu. Je to přes pastvinu necelý kilometr. Byl to takový ten pravý ,,Ladovský" Štědrý den. Večer před tím napadl sníh, modrá obloha, od pusy se kouřilo. V trnkoví občas típly sýkorky a pod námi byla zachumelená vesnice s kouřícími komíny a jak znám ty ,,své", tak jsem za každým oknem viděl sousedky točící se kolem kamen, sousedy tajně upíjející domácí slivovici. Šlapali jsme tím docela hlubokým sněhem. Copak to, mě se šlo dobře, ale kluci měli krátké nohy. Takže to jejich neustálé ,,stlejdo, stlejdo" začalo utichat. Do lesa bylo už jen kousek. Tak jim povídám, že budu prošlápávat cestu ať se mě chytí. Jdeme za sebou a mě tak spontánně napadlo začít zpívat ,,Tři čuníci jdou." Kluci se hned chytli a tak jsem se smíchem došli na kraj lesa. V lese to bylo snazší, na zemi leželo míň sněhu. Klukům jsem řekl, ať ztichnou nebo vyplašíme zvířátka. Tiše jsme pokračovali ke krmelci. Zpoza stromu na nás jukla veverka, hejnko červených hýlů zapískalo z osiky. Kluci se ptali na stopy... Blížili jsme se ke krmelci a já si uvědomil, že když otevřu batoh, tak si kluci musí všimnou těch aut. Krmelec už byl na dohled. Tak povídám klukům, kdo bude u krmelce první. Rozběhli se až se za nimi sníh prášil a já rychle vyndal ty krabice s dárky a schoval je pod nízký zasněžený smrček s tím, že na zpáteční cestě si je opět nenápadně vyzvednu. U krmelce jsme vyndali dárky pro zvířátka, kluci načechrali v jeslích seno, zeptali se na hroudu lizu. Tak jsem jim to vysvětlil, naslinil si prst, přejel po hroudě a zkusil jak je slaná. Kluci pochopitelně museli po strejdovi totéž. Vydali jsme se na zpáteční cestu. Pája s Martinem se rozběhli dopředu. Kdo prý bude první na kraji lesa. A stalo se co se muselo stát. Kluci se najednou zastavili u toho smrčku, kde jsem měl schované ty dárky. Zůstali v rozpacích. Rozhlíželi se kolem sebe, pak koukali na mne a čekali až k nim přijdu. ,,Stlejdo, tady jsou kamióóóni... a dva... a čí jsou..." Tak co už jsem mohl dělat. Poškrábal jsem se za uchem, zatvářil vážně a povídám. ,,No já nevím chlapi. Já si teda jako myslím..., že když jste dali dárky zvířátkům, tak zvířátka na vás myslela taky. Jinak si to vážně, ale vážně vysvětlit neumím." Kluci měli oči navrch hlavy. ,,A to fakt stlejdo?" ,, No fakt, kluci. Čestný... hele! Tam na vás kouká srnečka, to určitě ona." Nekoukalo nic, ale oba v tu chvíli věřili, že za tou borovičkou skutečně srnečka byla. Takže si Pája vzal ten modrý, Macek červený. Přitiskli si je na hruď a mazali jsme domů. Najednou jim na zpáteční cestě nevadil ani ten vysoký sníh. Doma to bylo něco. Hned v chodbě spustili jak dali zvířátkům dárečky a jak se jim zvířátka odvděčila a... za chvíli nám dospělákům šla hlava kolem. Druhý den na Boží hod jsme se sešli před mší u kostela. ,,Tys tomu dal s těmi kamióny." Povídá Martina. Kluci zavalený stromeček dárky od nás, obou babiček, prababičky za pár tisícovek a oni jen ta auta od zvířátek. Dokonce s nimi i spali." Tak vida. Drahé dárky od příbuzných a nakonec jim největší radost udělal kamión za dvě stovky ,,od zvířátek." Kluci se odstěhovali do města, ale občas se za strejdou přijedou podívat. Oba jsou už dospělí. A zrovna nedávno jsme s Martinem vzpomínali. ,, Já si strejdo jednotlivé Vánoce z dětství nepamatuji, ale ty, kdy jsme dostali ty kamióny si pamatuji dodnes. Já už jsem za nějaký rok věděl, že to nebylo od Ježíška, nebo zvířátek, ale od tebe. Jenže ono je i v dospělosti krásné si stále představovat, že to skutečně bylo tak, jak jsme to tehdy prožili." ;-)
Olga Škopánová
Paní Ová má pravdu, pak ale namístě otázka k proč zvyšovat důchody.
Růžena Kuželková
Když byli vnoučata malí,tak se kupovaly dárky,dneska už jsou skoro dospělí,tak se asi moc neradují(ví co dostanou jsme tak domluveni).Svátek za 100,.,narozeniny za 200,.,vánoce za 300.Zatím se nepohoršovali a děkují jako by dostali bambilion.
Marie Faldynová
Už František Nepil prohlásil, že vánoce jsou portmonkový memoriál. Co by asi říkal dnes?
Jaroslav Kolín
Kdysi dávno byl v Mladém světě obrázek - "inzerát" (za přesnou citaci neručím): Nejlepším dárkem jste vy sami.
Marie 00000
Dotyční nevědí (nikdo je to nenaučil), že nejkrásnější a nejcennější věci jsou zdarma.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.