Je mi osmdesát, jsem ve vězení a nevím, na jak dlouho. Chtěla bych raději umřít
Ilustrační foto: ingimage.com

Je mi osmdesát, jsem ve vězení a nevím, na jak dlouho. Chtěla bych raději umřít

7. 12. 2020

Postupně ztrácím zrak, chodím jen s obtížemi. Je mi osmdesát let. Mám zakázáno vycházet z pokoje, který má rozměry asi šest krát čtyři metry. Dcery jsem neviděla dva a půl měsíce. Jsem ve vězení, ve které se změnil náš domov pro seniory.

Kdyby mi někdo řekl, že v osmdesáti letech poznám pocity vězně, nechápala bych, co si pod tím představit. Teď jsem vězněm, i když jsem nic neprovedla. Nesmím opustit malinký pokoj. Nevidím, takže nemůžu číst ani sledovat televizi. Dcera mi posílá v balíčcích audioknížky, může mi dát balíček dvakrát do týdne. To mám, myslím, oproti vězňům výhodu. Třikrát denně mi personál položí na stolek u postele stravu. V tom jsem na tom, myslím, s vězni stejně.

Dcery mi každý den telefonují. Jinak jsem už s nikým dva měsíce nepromluvila. Pečovatelky totiž nemají na mluvení čas. Chápu je, jsou úplně vyřízené. Vždy jen přiběhnou, pomohou mi s tím nejnutnějším a běží. Vypadají dost zmatené. Včera jsem hmatala po hrnku a našla jsem v něm stočenou roušku. Doufám, že byla moje. Někdy mám na malinkém pojízdném stolku vedle postele i tři neodnesené talíře s jídlem, misku na mytí, ovoce, nějaké ubrousky, nevím co. Párkrát jsem to omylem shodila, omlouvám se, opravdu nevidím a musím mít vše vždy na svém místě. Což teď mnohé pečovatelky nevědí, protože se střídají a stále jsou tady nějaké nové, které neznám. Něco mi tu mrsknou a zmizí a já ani nevím, co to je.

Znám ty původní všechny podle jména a hlasu, ale teď je v tom zmatek. Je jich spousta v karanténě nebo na nemocenské nebo byly převelené na jiná patra, přicházejí sem různí dobrovolníci, kteří zase brzy mizí. V našem domově je totiž covid.

Ta mrcha se tady dostala až teď, v době, kdy se už národ raduje a jak slyším v rádiu, vesele se baví v barech a restauracích. Prý je tu nakaženo hodně lidí, proto nesmíme ani na chodbu. Vím, že pečovatelky dělají, co mohou. Je mi jich líto. Je mezi nimi hodně hodných ženských i skvělých chlapíků. Nechci, aby to vyznělo, že to co říkám, je stěžování si.

Říkám to proto, že protože vím, že to už dlouho nevydržím. Zešílím. Chtěla bych umřít.

V létě tu bylo fajn. Dcery za mnou chodily několikrát týdně, vyvezly mě na zahradu. Byla jsem ráda, že jsem se sem dostala, protože jsem už život doma opravdu nezvládala, i když mi holky pomáhaly. Ale pořád jsem padala, pálila se, řezala se, už to s těma mýma mizernýma očima  opravdu nešlo. Přechod do domova byla velká změna, ten malý pokoj, ta ztráta soukromí. Ale věděla jsem, že si tady musím zvyknout, že to jinak nejde. Ani jednou jsem nevyslovila nějakou nespokojenost, nechci být nikomu na obtíž.

Ale teď bych opravdu chtěla umřít. Nechci být vězněm. Nic jsem nikdy špatného neudělala, nepatřím do vězení.

Nejhorší je, že ze všech stran slyším, jak nás staré lidi chcete chránit. Že to, že jste mě uvěznili, je pro mou ochranu, pro mé dobro. Už si ani nepouštím rádio, když tam slyším, jak si lidé stěžují, že nevydrží cvičit v roušce nebo že nemohou do oblíbené hospůdky. Přála bych jim vidět tady ty chudáky sestry, které jsou v rouškách od rána do noci. Přála bych jim, aby je zavřeli do mého malého pokoje a přes měsíc nesměli vyjít ani na chodbu, natož ven. Teď jsem poslouchala v rádiu, jak jsou s noci plné ulici lidí, jak slavili Mikuláše, jak stáli před hospodami. Já to chápu, kdybych byla mladá, byla bych tam taky. Taky by mě nezajímalo, že někde nějaké babky jsou ve vězení. Jenže my jsme v tom vězení proto, že se ten virus pořád šíří. A on se šíří proto, že ti lidé nejsou schopni ještě pár týdnů vydržet být doma, nechodit nakupovat, nechodit se bavit. Oni říkají: my jsme mladí, my chceme normálně žít, my neonemocníme a vás staré, ohrožené chráníme.

Je to odporné, alibistické, pokrytecké.

Vy jste nás zavřeli do vězení, abyste měli čisté svědomí a mohli se bavit, cvičit v těch vašich fitcentrech a nakupovat. Vy se budete bavit, virus se bude pořád šířit a my budeme pořád zavření. Já už nikdy nevyjdu z pokoje? Když to sousedka z vedlejšího pokoje zkusila, slyšela jsem na chodbě řev, hnali ji zpět jako dozorci vězně.

Dvakrát týdně se mnou rehabilitační sestra chodila s chodítkem patnáct minut po chodbě a já díky tomu aspoň trošku začínala chodit. Teď nesmím chodit po chodbě, sestra nepřichází, nevím, co se s ní stalo. Já ležím. Snažím se tu aspoň těch pár metrů šourat tam a zpět. Jako vězeň v cele, tam a zpět. Cítím, jak mi ochabují svaly. Za chvíli už nebudu moct chodit vůbec.

To samé jsem už zažila na jaře. Tehdy jsem byla v léčebně dlouhodobě nemocných v Ostravě. Když vypukla první vlna epidemie, měsíc jsem nesměla opustit pokoj, pak mě aspoň sestry občas vyvezly na terasu. Ale nikoho z příbuzných jsem tehdy neviděla dva měsíce. Teď je to stejné.

Nevadí mi samota, jsem na ni zvyklá. Tehdy na jaře jsem měla  pocit, že všichni lidé drželi spolu a takzvaně táhli za jeden provaz. Teď je to jiné. Teď se pokrytci starají jen sami o sebe a ještě mají tu drzost říkat, že chrání seniory.

Vy nás nechráníte, vy nás zabíjíte. Já nemám kam jinam jít. Já se už do svého původního bytu nedostanu, není tam výtah, nemůžu žít jinde než někde, kde mám celodenní péči. I když už teď personál nemá kvůli těm nakaženým moc času, aspoň mi sem vždycky přinesou to jídlo, pomohou mi s hygienou. Jsem jim za to vděčná. Ale nechci tak žít po zbytek života. Nechci být vězněm, tohle si nezasloužím. Celý život jsem se chovala slušně. Nepatřím do vězení.

Často se dívám z okna. Sice nic nevidím, ale aspoň dýchám vzduch. Kéž bych tu měla aspoň malý balkónek. Ale i to malé okno je dobré. Tak jsem vám jen chtěla říct, jak se  žije v osmdesáti v base. Já vím, že je vám to jedno. Ale tak, já si tím trochu ulevila.

Vyprávění osmdesátileté Dany, klientky jednoho z domova seniorů v Moravskoslezském kraji, která si nepřeje uvést své celé jméno, zaznamenala
Vratislava Hofmanová.

psychika stárnutí
Hodnocení:
(4.7 b. / 36 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Soňa Prachfeldová
Je mi moc lito, že takové nekonečné smutné dny musí prozivat naši nejstarší, zejména ti, kterým to myslí, to je pro ně utrpení. Hrozna beznaděj, deprese, smutek, kdy to bude lepší ?
Jitka Caklová
Je mi těchto lidí nesmírně líto. Raději zemřu s covidem s příznaky, ale svobodná, než bez covidu, případně s covidem bez příznaků, strachy ve "vězení". Víte proč umírají lidé s covidem? Nevíte? Tak až budete vědět, tak pochopíte, proč je situace taková, jaká je :-( Každý má právo používat vlastní hlavu a nikomu nezazlívám, že se nechová podle mých představ.
Jana Kollinová
Ano, smutné čtení. Obdivuji seniorku ve věku 80 let, která, na rozdíl od mnoha seniorů v jejím věku má zdravý úsudek, cítí újmu z možnosti frekvence návštěv, má přehled o četnosti balíčků doručovaných vězňům, její, redakcí zprostředkované sdělení, by mohlo být návodem pro začínajícího lídra nové blíže nespecifikované politické strany. Je období Vánoc. Článků, útočících na slzné váčky čtenářů bude přibývat. Jak rozlišit politicky tendenční článek od těch milých, povzbudivých, nabízejících podporu a cestu ze smutku z nepřítomnosti milovaných? Hodil by se takový vánoční článek "svatý grál" portálu pro seniory. :-)
Danka Rotyková
Je mi těch lidiček moc líto. Také mám 90 ti letou maminku v DS. Na rozdíl od paní, která se k omezení v domově pravdivě vyjádřila, moje maminka si už 9 let na všechno stěžuje, ale to je její povahový rys. Letos kupodivu se její nenálada zvýšila jen minimálně. V jejím domově klienti stále ještě chodí 3x denně do jídelny i na různá spec.cvičení. Každý má svoji lodžii s výhledem do jejich zahrady, což je pro ně zásadní. Denně ji já i moje 2 sestry voláme, ale nestačí to. Paní Dana má pravdu v tom, že někteří lidé se chovají podle mého špatně. V této době se i přes zákazy a nařízení chodí bavit, já to řeknu schválně bez obalu - chtějí pít alkohol a hlučně se bavit. Tak jen protahují období, kdy nás bude virus trápit, oni ve své omezenosti to ale neřeší.
Olga Škopánová
Kdyby se neudělalo nic a senioři by začali houfně umírat na covid, bylo by to lepší?
Daniela Řeřichová
Jeden z mnoha smutných příběhů. Moje neteř v Německu pracuje v zařízení pro lidi s postižením. Situace je psychicky náročná pro obyvatele i personál těchto domovů víceméně po celém světě.
Dana Divišová
Smutné čtení. Jak z toho ven? Přesto, že jsou staří lidé izolovaní, tak stejně opozice křičí, že se málo chrání a proto umírají. Venku přece chtějí mladí lidé užívat život, tak se vládo o ně postarej. Nechápu jednu věc. Pokud se personál testuje, neměl by nikoho nakazit. Ale z pohledu vedení ústavu zase chápu zodpovědnost za ně.
Marie 00000
Smutný, ale pravdivý článek. Je takové vězení vůbec pomocí? Je to v zájmu těch dědoušků a babiček? Vždyť mají před sebou už jen pár chvil, tak proč je mají prožít ve vězení?
Martina Růžičková
Moc smutné. Tuhle hrůzu by si opravdu potřebovali vyzkoušet všichni, kteří se chovají nezodpovědně a nedokáží vydržet bez hospod, shopování, fitness apod.
Eva Hynkova
Při čtení mi běhá mráz po zádech, je mi neskutečně smutno, chápu a cítím s těmito lidmi, ti to odnášejí nejvíce. Celý život pracovali a nyní v posledních letech života trpí hlavně psychicky, místo aby užívali pohodu a klid, mají tvrdou izolaci. Z mého pohledu slovo "vězení " je nejvíce výstižné, bohužel, taky to tak cítím, žel si to nezaslouží .

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.