Alice aneb Opustíš-li mne...
Ilustrační foto: pixabay.com

Alice aneb Opustíš-li mne...

22. 1. 2021

Jsou bývalí žáci, kteří vzpomínají na své někdejší učitele, a jsou naopak i učitelé, kterým utkví v paměti někdo z žáků. Někteří fenomenální učitelé si pamatují i po letech celé třídy. To ale rozhodně není můj případ.

Byla jsem trochu atypická učitelka a navíc jsem neučila celý svůj produktivní život. Mým oborem byla němčina, a to na jazykové škole. To byly ve skutečnosti odpolední nebo pro dospělé i večerní jazykové kurzy, jaké existují i dnes. O výuku němčiny byl v krajském městě velký zájem, i když víc než u dětí často ze strany jejich rodičů. Ale naše škola vycházela zájemcům vstříc, tím víc, že kurzy byly placené. Proto se učitelé vydávali za odpolední výukou i do škol okolních obcí..

Jezdila jsem asi dva roky jednou týdně vlakem do městečka, kde byla devítiletka. Tamní děti mě milovaly, protože jsem byla mladá dáma, přijíždějící z krajského města. Neměly tolik aktivit jako ve velkém městě, takže němčina pro ně byla odpoledním zpestřením. A byly výrazně hodnější než ty velkoměstské. 

Jednou mi žáci po mém příchodu do třídy hned sdělili, že mají novou žákyni. V první lavici seděla dívenka s tmavými vlnitými vlasy, výrazně štíhlá a hodně křehká a plachá. Děti mi okamžitě prozradily, že se přistěhovala z Německa a neumí moc česky. K mému překvapení nebyla z NDR, ale ze Západního Německa. Mluvila sice jakžtakž česky, ale s výrazným německým akcentem umocněným hrdelním er. Jmenovala se Alice.

V té době jsem už měla zkušenosti s jednou trochu starší žákyní, která se narodila ve smíšeném manželství v NSR a po rozvodu rodičů přišla s matkou Češkou zpět do ČSSR. Ta si byla vědoma své němčiny a byla hodně sebevědomá. Alice byla narozdíl od ní velmi skromná a zakřiknutá. Když jsem s ní potřebovala vyřídit něco hodně rychle, přešla jsem do němčiny a ona měla radost, že se dobře domluvíme. Také děti ji začaly díky tomu trochu víc uznávat. Měla totiž jinak čtyřku z češtiny.

Alice mě chodila doprovázet k vlaku. Bylo před vánoci a zeptala jsem se, jestli si přeje nějaký dárek. Svou německou češtinou vyhrkla, že by chtěla bratříčka. Na mou námitku, a co sestřičku, hned oponovala, že chce jedině bratra. Tak jsem jí vysvětlovala, že příroda to pokaždé nezařídí podle přání. Já třeba bych chtěla černé vlasy a nemám je. Snad jsem ji trochu přesvědčila.

K její velké radosti však po několika měsících přibyl do rodiny chlapeček. To už jsem od vidění znala i rodiče. Tatínek byl statný a trochu hřmotný vousáč, zatímco maminka drobná, jemná jako Alice.

Jednou jsme se s dívčiným otcem potkali ve městě a zašli do cukrárny. Nedalo mi to a po delším hovoru jsem si dovolila se zeptat, proč přišli z Německa sem. Pán trochu sklopil hlavu a řekl: Víte, nám se tam hrozně stýskalo. A začal vyprávět...:
Měli jsme krátce po svatbě. Bylo léto 1968, najednou se smělo jet na Západ. Jeli jsme na svatební cestu do Západního Německa. Tam nás v srpnu zastihla zpráva o okupaci. Známí nám rozmlouvali návrat, že u nás bude zle. Manželka už byla těhotná, dostali jsme strach, jak to u nás dál bude. Tak jsme tam zůstali a narodila se Alice. Zpočátku nám známí dost pomohli. Neměli jsme se špatně, i když jsme neuměli skoro vůbec německy. Já jsem pracoval u benzínky. Jenže se nám čím dál víc stýskalo po domově. Nedokázali jsme ten stesk překonat. Nakonec jsme zažádali o návrat, i když bylo jasné, že to nebude zadarmo. Když jsme se vrátili, odseděl jsem si půl roku za nedovolené opuštění republiky. Pak jsem nastoupil na elektrárně. I když byl v Německu větší blahobyt, tady jsme doma a to je hlavní.

Rodina se za čas přestěhovala do krajského města, kde si koupili byt v takřka historickém domě v centru. Alice i tam ke mně chodila na němčinu. Tu ale začala postupně čím dál víc zapomínat. Už neměla ten původní výrazný přízvuk a vypadávala jí slovíčka. Byla z ní zkrátka česká holka.

Dívala jsem se na ni a říkala jsem si, že nechybělo mnoho a z rozhodnutí rodičů z ní byla Němka bez vztahu k naší zemi. Jak by se k tomu asi stavěla v dospělosti? Vím, bylo mnoho takových, odcházeli z různých důvodů a nemám právo je soudit. Vadilo mi však, že v řadě případů už jejich děti neuměly česky.

Pak jsem se odstěhovala do Prahy a Alici jsem už nikdy neviděla. Asi už jí bude tak padesát. Kdoví, zda se nakonec po otevření hranic přece jen nevydala tam, kde se narodila, tedy do Německa. Ale při vzpomínce na její rodiče, kteří se vrátili, tak nějak doufám, že spíš ne. Vybavuje se mi při tom verš z básně.Viktora Dyka Země mluví, kdy vlast říká Opustíš-li mne, nezahynu, opustíš-li mne, zahyneš.

I když je dnes jiná doba, můžeme cestovat a mladí se hodně seznamují s cizinci, tak vlast máme stejně jen jednu. A ta naše je opravdu krásná. Jsem ráda, že jsem i přes některé problémy neemigrovala.

Můj příběh vzpomínky
Hodnocení:
(4.8 b. / 49 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Dana Straková
Jsem moc ráda, že už není doba, kdy bylo potřeba takového rozhodování. Že dnes může ćlověk pracovat kdekoliv a může se kfykoliv i vrátit domů.
Jitka Hašková
Krásný článek Zuzko. Sama jsem byla před rozhodnutím zůstat s manželem v Londýně a emigrovat, nebo se vrátit a rozvést. Zvolila jsem druhou variantu. Nemohla jsem si představit, že bych sice mohla cestovat po celém světě, ale nemohla domů za rodiči, byla jsem jedináček a bývala bych ublížila svému tátovi. S manželem jsem nemohla žít, opustila jsem ho už v Londýně.
Zuzana Pivcová
Jen pro informaci, Alici jsem učila od 5. třídy, takže asi od roku 1979 nebo 1980. Z mé strany už nechci nic dodat.
Jitka Caklová
To je stále dokola a tak jen zopakuji: "Miliony a miliony životů, jejich osudů, ale jen k jedinému z nich mám nezadatelné právo se vyjádřit a tím je ten můj ♥" a tuto možnost má každý. Dlouho jsem si myslela, že za můj "posraný" život může někdo jiný a podle toho jsem jednala. Dnes vím, že tomu tak nebylo a není. Proto se dál nechci patlat v minulosti, notabene v minulosti někoho jiného. Je tu nová doba a o to víc platí a platit bude stále s větší intenzitou, že jak si ustelu, tak lehnu. Z mé strany v této diskuzi končím a všem, včetně sebe, přeji jen samé hezké věci ♥
Daniela Řeřichová
Dobrý den, nemám ve zvyku reagovat na diskutující, ale teď mi to nedá. Pro Danu D. a Jitku C. Každá máte pravdu. Každý žijeme svůj individuální jedinečný příběh a máme své zkušenosti. Osobně jsem již napsala na začátku diskuze, že můj bratr studoval chovatelství v NDR a pak pokračoval v NSR, kde zůstal a založil rodinu. Nebylo v tom žádné politikum. Přesto jsem po vystudování FAMU v roce 1978 nemohla pracovat v televizi ani ve filmu jako dramaturgyně. V každém dotazníku pro uchazeče o zaměstnání byla kolonka: Příbuzní žijící v zahraničí. A největším přečinem byl pobyt v tzv. Západním Německu. Můj bratr sice neměl s mou profesí vůbec nic společného, ale na kádrovém oddělení mi vždy řekli, že moje rodina je nepřátelská vůči socialistickému zřízení, a proto nemohu zastávat tak zodpovědnou funkci. Já jsem si své místo v životě a práci našla, ale znám mnoho takových, kteří byli kvůli blízkým v cizině těžce perzekvováni a svou profesi nemohli vykonávat.
Dana Divišová
To jo, Jitko, já znám příběh rodiny kamaráda emigranta do USA, jeho bratr vědec. Měl našlápnuto do vědeckého ústavu, ale v sedmdesátých letech se tam kvůli bratrově emigraci nedostal.. Nikdy mu to nezapomněl a nikdy už spolu nepromluvili..Kolega v práci ekonom vysokoškolák se znalostí jazyků nechtěl do strany a tak nemohl ani služební cestu ven. Jeho brácha byl lékař ve Vídni. Takových případů bylo víc. Já ke své práci taky knížku nepotřebovala.
Jitka Caklová
Vyhoštěn není totéž co, být "odejit".
Jitka Caklová
"Nevěřím tomu, že by odejitím na Západ nebyla zde dotčena rodina či sourozenci." Vše je o VLASTNÍ zkušenosti, nikoliv z doslechu. Jeden bratr je vyučený strojí zámečník - dělník, druhý je vyučený zedník - dělník, já vyučená pekařka celoživotní dělnice v různých oborech. Nevím, co by se nás mohlo dotknout. V životě se nám nestalo, že by se někdo, ohánějíc-se Rudou knížkou, hrnul na naše místa :-). To byla naše jediná existenční jistota.
Dana Divišová
Paní Jitko, každý jsme měli v rodině někoho , komu bývalý systém ublížil. Pamatuju si, když dědovi znárodnili dům, kde měl obchod a provozovnu, pamatuju z jeho vyprávění, jak byla celá rodina postižena kvůli tomu, že byl živnostník. O jeho minimálním důchodu ani nemluvě. Přesto nikoho nenapadlo odejít. A tak jsem byla vychovaná. Proto se mne dotkla vaše věta o poslušnosti . Kromě těch , kteří odejít museli z donucení, odešli ostatní ze své vlastní vůle. Jak jsem psala, náš strýc byl 6 let (původne dostal 10) v lágru v Jáchymově za účast v protistátní akci. Ani on nebyl vyhoštěn. STB ho sledovala ještě spoustu let do rehabilitace. Nevěřím tomu, že by odejitím na Západ nebyla zde dotčena rodina či sourozenci. V každém životopise se to muselo uvádět. Tím nechci vůbec zpochybňovat právo začít kariéru v zahraničí.
Jitka Caklová
Omluva a oprava: Ne, Ano paní Jano, ale Ano paní Dano.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.