To byly časy, tehdy na stadionu

To byly časy, tehdy na stadionu

8. 2. 2022

České luhy a háje jsou rozděleny na dva tábory, jejichž velikost si netroufnu ani odhadnout. Abych byla přesnější, záleží na tématu. Tak například přijetí eura - buď jsem pro, nebo proti. Nebo, abych plula na současné vlně, očkovat se proti covidu, nebo neočkovat? Názor na to či ono, pokud nejsme přímo u zdroje informací, ovlivňují média, z mého pohledu poplatná dané době. I ta veřejnoprávní.

Možná si teď někdo pokládá otázku - co to je, co to je, čekám povídání o něčem, na co vzpomíná. A já odpovídám: no, právě proto tento začátek. Protože moje vyprávění se týká ČSS, tedy Československé spartakiády. A už slyším poznámky typu - proboha, ona chce psát o komunistické akci?! Tam přece byli všichni nahnáni, aby se strana a vláda před světem ukázala! A vidíte. Já na spartakiádu vzpomínám z jiného úhlu, který v sobě zahrnuje i skutečnost, že v té době drtivá většina obyvatel dělala něco pro svoje zdraví právě nácvikem spartakiádních skladeb. A bez pravidelného cvičení by se nikdy nepovedlo zorganizovat tak unikátní pohybovou akci, která ve světě neměla obdoby. Ptáte se, jak se dívám na tehdejší politické pozadí? Nijak. My cvičenky, alespoň v mé blízkosti, jsme politiku nevnímaly, soustřeďovaly jsme se na správné provedení cviků, prostorové přesuny obrazců, obvodní a okresní secvičné i na zkoušky, ze kterých vzešly skupiny určené pro cvičení na Strahově. Vnímala jsem rivalitu mezi městy, protože každý se chtěl do Prahy dostat. Proto se všichni snažili ukázat v tom nejlepším světle. A za tím vším stálo celoroční cvičení. Předškolních dětí, jejich rodičů, mladších a starších žáků, dorostenců a dorostenek, mužů, žen, vojáků. Jinými slovy a s trochou nadsázky, tehdy cvičila celá republika.

V roce 1975 jsem se nechala přemluvit a ve skladbě žen a dorostenek se zařadila mezi ty mladší, i když věkem jsem už patřila k těm odrostlým. Ženy cvičily s jedním kuželem, já coby dorostenka vyfasovala kužele dva a třímetrovou silonovou stuhu. Kromě hodin v tělocvičně jsem cvičení s kužely trénovala doma, protože jsem toto náčiní patřící do moderní gymnastiky do té doby viděla jen v televizi. Dlaně obou rukou jsme měla do krve rozedřené, než se mi na nich udělaly mozoly. Točení mlýnku před sebou i nad hlavou už pak šlo jaksi samo.

"Otočit doleva, dřep, hlavu sklonit," a další pokyny zněly z úst naší cvičitelky. Nejdříve vše probrat pomalu, přidat přesuny, zafixovat v paměti, potom s hudbou. Hudba, to byl jeden z důvodů, proč jsem, dnešním výrazem, do toho šla. Moje milovaná Smetanova symfonická báseň Vltava. Ze školních let jsem si pamatovala podrobný rozbor každého hudebního tématu této nádherné skladby, teď jsem poslouchala s napětím, zda se mi nezprotiví. Nestalo se tak. Zatímco kužele zdůrazňovaly tok řeky Svatojánskými proudy a pod Vyšehradem, rej rusalek byl podtržen cvičením se stuhou. Tu jsme měly složenou v záňadří. Ze dřepu jsme přešly do stoje a bleděmodrou stuhu rozprostřely nad našimi hlavami. Vlála  a vytvořila jemný kontrast s oranžovými trikoty.

Naše skupina prošla zkouškami na výbornou. Následovaly secvičné pro obvodní a okresní akce. Počasí nám pokaždé přálo, slunce nejen hřálo, ale dokreslovalo příjmnou atmosféru na ploše stadiónů i v hledištích. Pak nastal čas odjezdu do hlavního města.

Praha nás uchvátila sportovní vizáží. Po ulicích se pohybovaly postavy ve cvičebních úborech, lidé se na sebe usmívali, vagóny metra, autobusy, tramvaje praskaly ve švech a nikomu to nevadilo! Na nás čekala lehátka v tělocvičně jedné základní školy. Náš denní program byl přizpůsoben času zkoušek na stadionu. Hlavně vojáci a dospělí cvičenci secvičovali v noci, denní hodiny byly naplánovány pro rodiče s dětmi, školáky a studenty.

Samotná skladba žen a dorostenek trvala dvanáct minut, přičíst se muselo čekání v ulicích vysokoškolských kolejí, nástup bránou borců a následně odchod z plochy. Tam jsem zkoušely dvakrát. Pohlížely jsme na prázdné tribuny, přemýšlely, jaké to bude, až na sedadla usednou diváci. Přály jsme si, aby vše vyšlo co nejlépe.

Nastal den D. Do té doby krásné počasí se pokazilo. Od rána bylo zataženo, teplota klesla, nad Prahou se stahovala černá mračna. To nevěstilo nic dobrého. Dvě hodiny před časem našeho vysoupení počáteční mrholení přešlo v slabý déšť a bránou borců jsme nastupovaly za deště silnějšího. Strahovský písek zatím stačil vsáknout vodní nadělení, přesto po prvních cvicích jsme cítily mokré cákance na zádech. Protože žádný cvik nevyžadoval polohu v leže nebo v kleče, barvy našich trikotů kvůli vodě doznaly jen tmavších odstínů. Odnesla to stuha. Pod dešťovou sprškou zplihla, a tak rusalky sice pěkně cvičily, stuha nasáklá vodou nad jejich hlavami však nevlála, jen se tak mátožně táhla směrem k zemi vinou zemské přitažlivosti. Nikdo nesmutnil. Nadšení bylo znát nejen na ploše stadionu, ale v průběhu a po skončení skladby i v hledišti. Frenetický potlesk vykouzlil úsměv na tvářích všech cvičenek. Urousané, v čvachtajících cvičkách, promáčené s poničenými účesy, ale šťastné, že jsem se nevzdaly a dokázaly připravenost i odhodlání, jsme se jen stěží smiřovaly s faktem, že naše skladba skončila. Plné tribuny děkující za zážitek v nás vyvolaly pocit hrdosti. Jo, to byly časy!

Spartakiáda mě tak nadchla, že jsem sama cvičila ještě dvakrát a  dvakrát jsem skupiny mladších žáků dovedla až na Strahov. To by však bylo na další příjemné vzpomínání.

 

 

 

Můj příběh Zimní soutěžení 2022
Autor: Jana Vargová
Hodnocení:
(5.1 b. / 21 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Tomáš Novák
Velmi pěkný příběh, já sám jsem jednou cvičil jako dorostenec v Praze na spartakiádě. To cvičení mi moc nešlo,jako dorostenec jsem hrál závodně košíkovou a potom hodně let závodně šachy.
Marie Faldynová
Patřím také mezi ty, co bydleli v Praze, cvičení jim nešlo a celá spartakiáda byla za trest. Také jsem to nebrala politicky, ale jako další dobrovolně povinnou votravu. V Praze nebylo k hnutí a známá, která pracovala na jatkách v Holešovicích nadávala, jak jsou jatky přetížené a když se zkazí maso, které prostě není kam dát, berou to šéfové jako sabotáž. Jeden vojín mi ve večerních hodinách rozbil hubu i s brýlemi, protože si od našeho setkání sliboval víc. Já prostě viděla spartakiádu z druhé strany. Dnes cvičí na sokolských sletech ti, co je to baví. To je rozdíl, aspoň pro mě.
Granda Nekonata
spartakiády jsem se účastnila jen jedné. Zbytek kolem mě prošuměl, nejsem povinně kolektivní typ. A tak jsem se z toho vyvlíkla. :-) Na Strahově jsem necvičila, roznášela jsem tam pivo. Byla to nejprodělečnější brigáda, kterou jsem kdy dělala (a že jsem permanentně od 15 pořád někde brigádničila). :-) Stánkař točil pod míru, mě lidi nadávali. A když jsem to tlumočila, řekl "Huso, máš říct, že jsi zakopla." Tak mě "přehodil" na koš s cukrovinkami. Byl strašně těžký a nosil se jako nůše ale vepředu. Tak jsem si z domova přinesla malířský stojan a koš tam pověsila. Stojan mi někdo ukradl a doma mě poučili, že to budu mít v životě těžké, že se neumím otáčet. :-)
Marcela Pivcová
Díky za připomínku spartakiády, také jsem na ni vzpomínala - ve dvou článcích, uváděných při výročí vzniku republiky. i60 - Příběhy naší republiky - Jak jsem (ne)cvičila na spartakiádě.
Martina Růžičková
Jako Pražačka jsem na spartakiádu musela nacvičovat na gymnáziu povinně. Tělocvik byl pro mě vždycky za trest a jako chronické nemehlo jsem měla z účasti panickou hrůzu. Jen jsem v hloubi duše doufala, že člověka jako já přece nemohou na značky vypustit! Na jakési předkolo na stadionu v Kobylisích mě vzali jako náhradnici. Bohužel kdosi chyběl a mě postavili do řady, která měla dělala cviky zrcadlově! To pro mě byla konečná! Snažila jsem se, ale pohled to musel být zoufalý. Alespoň zaručenou neúčast na Strahově jsem si tenkrát vybojovala. :-)
Jarmila Komberec Jakubcová
Cvičila jsem na spartakiádě skladbu s kužely. Nacvičovaly jsme ji skoro rok v Sokole. Chodila jsem tam 2x týdně a za odměnu jsme měly pak hodinu aerobiku. Se skladbou jsme pak vystupovaly v roce 1985 v Praze. Také pamatuji skladbu žen v modrých šatech. Ráda jsem chodila cvičit a jak píše Ivana K. s politikou to nemělo nic společného.
Marie Měchurová
Cvičila jsem jednou na okresní Spartakiádě v Kroměříži skladbu rodiče s dětmi. Docela jsme si to s dcerou užily.
Soňa Prachfeldová
Také naše třída nacvičovala, ale nevybrali nás. Po revoluci se dělaly Sokolské slety, ale bohužel už nebylo tolik lidí a ani prostředků. Zato naše parta chodila do našeho malého Sokola pořád cvičit a vlastně ještě chodíme.
Granda Nekonata
13.41 ale to je docela nefér tvrdit, že komu se nelíbilo, co vám, tak kydá hnůj... prostě jsou lidi, kterým minulý režim neseděl a lidi, kterým seděl
Jitka Caklová
1. dělnickou spartakiádu, o které píše Věra, zorganizovali komunisti na Maninách už před 100 lety a navázali na ní 1. celostátní spartakiádou 1955. Je pochopitelné, když v Československu bylo za totality 1 300 000 komunistů dospělé populace, že je tolik pamětníků na "světlé včerejšky". Pamětníci Sokola, sokoloven v každém menším městě, mnohdy i na vesnici, a nezapomenutelných sokolských sletů, sem už těžko něco napíší. Každá doba má své hrdiny, kteří mají na co vzpomínat a to je dobře. Na co asi budou vzpomínat naše děti a vnoučata, až budou v našich letech.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.