Byli dříve muži horší tátové a partneři? Ne, je to spíše mýtus
Ilustrační foto: Pixabay

Byli dříve muži horší tátové a partneři? Ne, je to spíše mýtus

22. 6. 2022

Muži jsou nyní u porodů, pečují o děti, dělají v domácnostech činnosti, které byly považovány výhradně za ženské. Jsou citliví, nebojí se rozplakat, dát najevo emoce. „To ty jsi takový nebyl,“ kárají starší dámy své dlouholeté partnery. Ano, dříve se muži chovali jinak. Ale to neznamená, že byli horší.

Muž nepláče.

Nikdy nedá najevo slabost.

Jeho úkolem je zabezpečit rodinu, takže když přijde domů z práce má nárok odpočívat. Tak tatínka nerušte – říkalo se dětem.

Za těchto pravidel vyrostlo několik generací mužů. Rozněžňovat se nad batolaty a projevovat city nebylo v módě. Nyní je to naopak žádoucí. Muž, který neprojevuje vztah k dětem, domácnosti a není schopen vést s partnerkou empatické hovory, je nyní označován za přežívající monstrum z pravěku, jehož údělem je postupně vyhynout.

„Společenské stereotypy se poměrně rychle proměňují a posouvají. Vezměte si třeba muže, který se rozplývá nad malým dítětem. Už mu to nikdo nevyčítá,  nikdo se mu za to nevysmívá – tak jako o generaci dřív,“ uvedl psycholog Martin Jára.

Jenže starší generace to vidí jinak. „Jsi bačkora a podpantoflák,“ řekl nedávno otec svému pětatřicetiletému synovi. A hádka byla na světě. Odstartovalo ji to, že otec – pětašedesátiletý Jan byl několikrát svědkem toho, že když syn přijde z práce domů, jeho žena mu hned ve dveřích předává dítě do náruče a jde si zacvičit. „Táta nechápe, že já domů těším. Že jsem rád, že malého převezmu, pomazlím se s ním a strávím s ním dvakrát týdně pěkný večer, kdy jsme jen sami spolu, zatímco žena si užije cvičení a pak posezení s kamarádkama. Většina kamarádů se na své děti těší, chtějí s nimi být. Ony pro nás nejsou něčím, co se hlídá jen z povinnosti, na příkaz ženy. My se na rozdíl od generace našich tátů nestydíme jezdit s kočárky, naopak,“ vypráví Janův syn Patrik.

Podobné situace se odehrávají v řadě rodin, ale pozor, vzniká tak poněkud mylný dojem, že generace současných seniorů v rolích otců zcela selhávala. Jenže tak to není. I když je vždy v každé době určité odlišné nastavení společnosti, nakonec je vždy na každém jedinci, jak si svůj život zařídí. A tak i desítky let zpátky bylo nemálo mužů, kteří se svým dětem věnovali, pečovali o ně a měli na jejich výchově stejně velký podíl jako ženy, někdy větší.

„Štve mě, když se o generaci šedesátníků či sedmdesátníků v souvislosti s výchovou dětí mluví jako o nějakých ignorantech. Já brával syny o víkendech na čundry, zatímco manželka si doma četla, protože ji stanování nebavilo. Neviděl jsem na tom nic divného, znal jsem řadu chlapů, kteří se takto dětem věnovali,“ vypráví jednasedmdesátiletý Karel. „Pravda je, že když byly děti malinké, moc jsem se jich nedotýkal, možná proto, že jsem se bál, ať jim neublížím. Ale od takových pěti, šesti let, jsme byli parťáky a vydrželo nám to dodnes. Fandím mužům, kteří se hezky chovají k dětem a manželkám, ale zdá se mi, že současná generace mladých chlapů už přestává být chlapy, že by nejraději i kojili, kdyby mohli,“ dodává.

Co je to vlastně být chlap? To je otázka, která generace poměrně rozděluje. Zatímco ti starší si pod tímto výrazem představují někoho silného, rozhodného, na koho je spolehnutí a jeho slovo platí, ti mladší jej berou tak trochu jako slovo hanlivé. Rozdíly mezi ženami a muži se stírají a jim to tak připadá správné.

Většina odborníků na vztahy to považuje za jednoznačně správný trend a ti, kteří projevovali názory, že to není ideální, mizí z tohoto světa. K silným hlasům donedávna patřila Jiřina Prekopová, psycholožka, která říkala: „Muži ve spolupráci ženy a muže získávají převahu. Může se to zdát být  ohromné a dojemné. Jenže hlavní roli v péči o dítě má mít žena. Vždyť to začíná už u kojení. Končí to tím, že dítě je v rodině hlavní osobou, vše se mu podřizuje a z muže se pak stává jakýsi bezcenný sluha. Muži mají pomáhat, zajímat se o vývoj dítěte, ale mají být hlavou rodiny.“

Jejím názorům až do její nedávné smrti však tleskali především lidé vyššího věku. Ti mladší je považovali za značně zastaralé.

Souběžně s tím, jak se ve společnosti mluví o proměně, kterou muži ve vztahu k dětem a rodině prošli, vzniká dojem, že dřívější generace mužů byla horší. Že to s nimi partnerky měli těžké, protože nebyli dostatečně milující, empatičtí, hraví, citliví a tak.

Jenže muži měli své emoce vždy. Je nesmyslné myslet si, že dříve neexistovali pánové, kteří by za své děti a ženy dýchali, kteří vařili a uklízeli, vymýšleli pro děti nejrůznější hry, rádi si povídali se svými partnerkami. Existovali. A nebylo jich málo. Jen žili v době, kdy nebylo trendem, aby si do parku vyšli muži s miminky v kočárku. Prostě se to nedělalo, s kočárky chodily ženy. Když si s ním vyrazil nějaký muž, musel počítat s tím, že se mu dostane lehce opovržlivých pohledů. Ale v každé době bylo nemálo takových, kterým to bylo prostě fuk a jít do parku s dítětem jim dělalo radost.

„Problém není v tom, že by muži v některé době neměli emoce, ale v tom, jak s nimi zacházejí. Určitá část emocionality vychází z osobní konstituce, ale mnohem víc záleží na tom, jak je muž zformován rodinou nebo prostředím. Pokud jim někdo říkal, že když ukážou city, přestanou být muži, těžko se divit, že je neukazovali,“ vysvětlil psycholog Martin Jára.

Srovnávat život dnešních seniorů s životem současných třicátníků v podstatě není možné, tak hodně je odlišný. Tak proto je nesmyslné srovnávat i to, jak se dříve muži projevovali v rolích otců a partnerů. Je to nesrovnatelné. Takže si současní šedesátníci a starší rozhodně nezaslouží slýchat, že dnes jsou mladí muži pozornější, citovější, lepší.

manželství muži
Hodnocení:
(5.2 b. / 5 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Eva Kopecká
Všechno je v lidech. Vždycky byli muži, co doma udělali potřebné a zapojili se i do takzvaně ženských prací. A je jedno, zda jsou už teď v důchodu, nebo jsou to čerství tátové. Záleží na výchově. Záleží na partnerce. Záleží i na mužích samých. Machři, kterým je pod úroveň vyndat prádlo z pračky a uklidit po sobě, se budou divit, až zůstanou sami. Co dá ta obyčejná fungující domácnost, kterou roky přehlíželi a brali jako samozřejmost, práce. Když na to přijdou, bývá bohužel už pozdě. Machři by měli ubrat v egu a přidat ruku k dílu. Jeden nikdy neví. A o chlapa v zabordelené domácnosti žádná žena standardních požadavků a schopností nezavadí....
Krejcar Stanislav
Jak by asi dopadl socialismus pokud by byl povolen tehdy Heesův babybox a gayové a lesbičky ?? V naší době ještě přežívala rodičovská výchova jejich předmnichovského mládí. To moc nezmněnil gottwaldův socialismus! Návrat maloměštáctví po roce 1990, přinášejí viditelné postřehy jedinců a to nejen v bulváru ale i ..............!
Marie Faldynová
Souhlasím s tím, že je to dohoda manželů co kdo si vezme na starost. Můj otec naši rodinu opravdu nerozmazloval, manžel se do péče o děti nehrnul a já byla často velmi unavená. Když se můj syn stará o své děti jsem jenom ráda. Děti potřebují oba rodiče, oba vlivy na svůj život. Ten ženský i ten mužský.
Jitka Caklová
Oprava: ...o nic....
Jitka Caklová
Nikdy nebyli muži oni nic více nebo méně, než jim ženy umožnily a stejně tak ženy, než jim umožnili muži. Pantáta z 1. manželství byl živitel rodiny. Odjel na noční a než se ráno vrátil tak panímáma sestěhovala nábytek, vybílila kuchyň, uklidila, vrátila nábytek na místo a běda jak ho tehdy jejich maličký synek, o dlouhou řadu let později můj manžel, vzbudil pláčem, když po "noční směně" unavená máma usnula. Když jsem odmítla jít ve stopách panímámy, nebyla jsem dobrá manželka, přestože jsem jeho právo na odpočinek plně respektovala. Když dnes vidím, jak se náš, plně pracovně vytížený syn, věnuje svým třem holkám (manželce, 6ileté a desetiměsíční), říkám si, kde se to v něm bere. "Rozhodně, coby sedmdesátnice si zasloužím slyšet, že můj syn je pozornější, citovější, lepší, než byl jeho otec" a moc jim krásné soužití přeji. Každý si dovolí jen tolik, kolik si druhý nechá líbit a platí to oboustranně.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.