Dana (66): Sen o životě na vesnici se po ztrátě manžela stal noční můrou
Ilustrační foto: Pexels

Dana (66): Sen o životě na vesnici se po ztrátě manžela stal noční můrou

4. 10. 2022

Je lepší bydlet v rušném centru města nebo blízko přírody? Tu otázku jsme si s manželem často pokládali. Poznali jsme život na sídlišti, v centru velkého města, v domku v okrajové části, ale nakonec jsme se rozhodli pro bydlení na venkově. Moc jsem toho litovala.

Pocházím z vesnice kousek od Ostravy, manžel žil v dětství v jejím centru v obrovském bytě v historickém domě. Když jsme se vzali, dostali jsme byt na sídlišti. Často jsme pak mluvili o tom, jaké bydlení je lepší, co by nám vyhovovalo. Ale byli jsme rádi, že jsme sami, měli jsme dcerku, na víkendy jsme jezdili k našim, manžel chodíval pomáhat starým rodičům, kteří zůstali v centru. Pak byl jejich byt privatizován, tak jsme ho výhodně koupili a až v něm rodiče dožili, prodali jsme ho. Dcera už byla dospělá, domek mých rodičů zůstal bratrovi, já z něj dostala nějaké peníze. Tak jsme se rozhodli za téměř všechny finance, co jsme měli, postavit dům co nejblíž přírodě a plánovali jsme, že se do něj časem, ideálně na penzi přesuneme.

Stálo nás to hodně peněz, sil, nervů. Nebudu se vracet k potížím s různými neseriózními lidmi a firmami, které nám za dobu stavby přišly do cesty. Podstatné bylo, že jsme sehnali pozemek na kraji příjemné obce kousek od Beskyd a pomalu se stavělo.

Když jsem se nastěhovali, neustále jsem dům zdobila, nakoupovala věci, budovala zahrádku. Časem mi začalo vadit, že kamarádky, se kterými jsem se dříve často vídala, za mnou nejezdily. Ono tam nebylo dobré autobusové spojení, dvě nejsou řidičky, jedna sice řídí, ale zase byla smutná, že zatímco my popíjely víno, ona fungovala jako čekající šofér. Vídaly jsme se čím dál méně. Začaly mi chybět nákupní centra, divadla, kavárny. K tomu manžel těžce onemocněl. Nikdo netušil, že má rakovinu v takovém stádiu, že veškerá péče byla marná. Zemřel po roce a pro mě to byl naprostý šok.

Nepřála bych žádné osamělé ženě zůstat sama v baráku na kraji obce u lesa, pokud na takový styl života není zvyklá. K bolesti ze ztráty muže se přidal strach. Já si prostě neustále namlouvala, že kolem domu někdo chodí. Každá šiška, která udeřila do střechy, ve mně vyvolala hysterický záchvat. Nemohla jsem v noci spát. Bála jsem se po tmě vyjít ven. Nikomu jsem o svých potížích neřekla, bála jsem se, že lidé řeknou, že blázním, že mám psychický problém. Jenže já ho opravdu měla. Myslím, že mi tehdy prostě hráblo. Trávila jsem večery v domě se zataženými žaluziemi, pepřovým sprejem a nožem po ruce. Ráno jsem rychle přeběhla do auta a jela do práce – při stěhování jsem si našla místo pečovatelky v nedalekém domově pro seniory. Jenže jsem byla tak vystresovaná a vyčerpaná nespáním, že jsem ji nezvládala. Měla jsem tam potíže, jednou jsem usnula na noční a neslyšela zvonění z pokoje, no prostě malér. Sama jsem odešla. Dostala jsem léky a nemocenskou. Dcera ze mě byla nešťastná, netušila, jak zle na tom jsem.

Mé potíže se stupňovaly. Dostala jsem zlost na sebe, na celý svět, na manžela, že mě opustil. Vyčítala jsem mu, že zemřel proto, že kouřil, přitom já kouřím taky. Normálně jsem měla v pokoji jeho fotku a nadávala jsem jí. Bylo mi po něm tak strašně moc smutno, až se to nedá popsat.

Byla jsem osamělá. Jednou týdně jsem si autem zajela na nákup do supermarketu. Třeba dva týdny jsem s nikým živým nepromluvila, jen s dcerou po telefonu. V nedaleké obci jsem nikoho neznala a jak se taky seznamovat? Život na vsi není to co kdysi, lidé jsou dnes zalezlí ve svých domech, vždyť tam už ani není hospoda, ani kulturní dům nebo něco takového.

Vím, že kdybych žila ve městě, tak by na mě smutek ze ztráty manžela tak moc nedolehl. Chodila bych mezi lidi, občas bych šla do divadla a tak. Ale já měla kolem sebe jen louku, les a v dálce první domky ze vsi, ve které jsem nikoho neznala.

Rozhodnutí odstěhovat se na penzi na venkov by si měl každý dobře rozmyslet. Vypadá to jako idyla, ale není. Sama ženská zvládne barák těžko. Byly to obrovské náklady, navíc mi po manželovi nezůstaly peníze, protože jsme se ze všeho vydali tou stavbou. Nakonec mi dcera a zeť pomohli dům prodat, já si pořídila garsonku v Ostravě a trochu se pomalu dávám do kupy.

Našla jsem si brigádu, snažím se chodit na procházky, na různé přednášky, plánuju že příští rok pojedu sama k moři.

Po muži je mi pořád smutno, ale když cítím kolem sebe ruch a život, dá se to přežít snáze než na samotě. Takže, pozor na sny o životě v přírodě. Může být krásný, ale když přijdou překážky, ne každý ho zvládne.

 

(Dana, napsáno pro neziskový portál vovyvdovam.cz, celé jméno si pisatelka nepřála zveřejnit)

 

 

 

Můj příběh ovdovění
Autor: Redakce
Hodnocení:
(4.9 b. / 23 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jitka Caklová
"Nejhorší, co se člověku může stát, je, být ZÁVISLÝM v jakémkoliv smyslu a říkat tomu LÁSKA."
Jana Jurečková
Já pocházím z vesnice. Jmenuje se Světlá Hora a je v okrese Bruntál. Nádherná příroda kolem dokola, ale to je asi tak všechno. 13 let jsem bydlela v Ostravě, ale toto město mi k srdci nepřirostlo. Nyní je mým domovem vesnice, která má statut městyse. Máme tu vše, krásnou přírodu, jen skok do lesa, poštu, lékárnu, praktického i dětstkého lékaře, 2 obchody, masnu, průmyslové zboží i prodejnu s textilem. Manžel má zahrádku a pole. Já nemusím jezdit do města. Mám tu svoje kamarádky a milé lidi, které ráda potkávám. Nikdy jsem se neměla tak dobře jako teď...
Hana Čadová
Paní Danu chápu. Jezdíme na chalupu 50 km od bydliště. Bez auta je to nemyslitelné. Do obchodu nebo k lékaři 3 km. Když ujede autobus, tak další jede za několik hodin. Mám hodně aktivit a v naší vesničce střediskové je mrtvo.
Eva Kopecká
Paní Danu moc zdravím a chápu. Jsem ráda za byteček ve městě, i kdybych týden z něho nos nevystrčila, slyším kolem lidi a z okna je vidím. Chalupu využíváme v létě s mladými, nikdy jsem neměla v úmyslu tam bydlet. Jak dlouhé musejí být zimní večery, když je člověk v celém baráku sám. A nebyla bych tam na noc sama ani v létě. Je to pravda, že jsou všichni buď zalezlí za svými vraty, nebo v práci. Když mi přijede návštěva, svítí sluníčko, kytky kvetou, skoro každý řekne ...tady je krásně, proč tu nebydlíš. Tak jim odpovím, udělej si sem výlet v listopadu, v lednu večer a hned to pochopíš.
Margita Melegova
Nas posledni dum v malem meste jsme rekonstruovali s tim ze se nekdo z deti vrati k nam, nestalo se tak, vsichni ziji jinde, na vysetreni v nemocnici bylo treba dojizdet, po manzelovem infarktu jsem rozhodla ze se po letech vratime do Prahy, sice to trvalo nejakou dobu ale zadarilo se a v nutnem pripade mame blizko IKEM. Pani Dane preji at zije spokojeny zivot v Ostrave.
Naděžda Špásová
Já jsem na vesnici vyrostla, v sedmnácti jsem začala studovat v Praze, pak i pracovat a domů jsem jezdila jen na víkendy a ty jsem trávila všude možně, jen ne doma. Vdala jsem se a s manželem žijeme od roku 1979 v Ústí nad Labem. Na vesnici jsem se nikdy nevrátila a asi nevrátím. Je dobře, že vám pomohla dcera, samota není to pravé ořechové.
Eva Hulanová
Moc dobře paní rozumím. Celý život jsme s mužem zvelebovali chalupu na venkově, ovšem sama bych tam bydlet nechtěla. Manžel umřel už v 60 - ti letech, já autem nejezdím a na vsi se hodně změnilo. Zrušili krám, hospodu, kde se konala různá setkání místních a autobus do města jezdí ráno v 7 a zpět až ve 13. Když potřebuju nakoupit, je to na celé dopoledne - kde má člověk ten čas pobýt. Navíc nikde nikdo, chodit po návštěvách - to nejde. Jsem z Prahy, tak jsem šťastná, že mám poblíž vše potřebné - lékaře, služby i nákup.
Elena Valeriánová
Celý život žiji na vesnici. Přesto vám rozumím a chápu vás. Vaše rozhodnutí vrátit se do města bylo dobré rozhodnutí. Přeji vám klid a spokojený další život. Ale také smíření.
Iva Lišková
Dobrý den, já jsem také vyrostla na okraji malého městečka v domě se zahradou...Po svatbě jsem se musela odstěhovat do Brna do panelového domu, byl to šok. Teď už jsme oba s mužem v důchodu a taky sníme o domečku v přírodě bez lidí...jenže nikdo z nás neví, co nám život chystá .... Ať je paní spokojená a žije se jí co nejlépe.
Anna Potůčková
Paní Dano, určitě jste se rozhodla dobře. Já sama jsem svůj život začínala na vesnici, manžela jsem si vzala také z vedlejší vesnice a protože jsme měli touhu žít ve svém, odstěhovali jsme se do paneláku do nedalekého města. Byt získal manžel od svého zaměstnavatele. Zde jsme vychovali své dvě dcery a po jejich svatbě jsme zůstali nakonec sami. PO svatbě si za krátký čas mladší dcera s manželem koupili domek a nás ukecali at jdeme do něj s nimi. Pak se rozvedli, vdala se podruhé, odstěhovali se i s námi do 2generačního domu na vesnici a tak tu s nimi spokojene žijeme

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.