Jana (67): Po smrti sestry jsem začala mít vztah s jejím mužem. Dcery mě kvůli tomu nenávidí

Myslím, že každý z nás má právo žít svůj život podle sebe (pokud nikoho neomezuje a neubližuje). Tak prosím, pokud jste milí potomci, příbuzní, sousedi... svědci toho, že jsme šťastní, máme se s kým objímat, smát se a sdílet radosti i starosti, přejte nám to. 1. Vás neobtěžujeme 2. Se můžete inspirovat hezkým vztahem. Nejdůležitější na světě je totiž LÁSKA.❤️

Vydržte a nenechejte si nikým do svého života mluvit. Na to nemá nikdo právo, ani vaše děti. Člověk by měl udělat vše pro to, aby byl šťastný. Vy nikomu neubližujete. Naopak. Ještě poznámka: při studiu rodinného rodokmenu jsem si všimla zajímavé věci. Při úmrtí se hodně často stávaly takovéto případy. To mě překvapilo, tak jsem si o tom něco nastudovala a zjistila jsem, že to bývalo běžné. Lidé by z ekonomických i jiných důvodů těžko mohli zůstat sami, proto hledali nového partnera nebo partnerku nejdříve v okruhu rodiny. Takže tahle situace byla naprosto normální a výhodná pro soudržnost široké rodiny. I za cenu, že tam žádná velká láska nevznikla. Vy máte navíc štěstí.

Nevím, kde berou děti tu drzost řídit rodičům život, bojí se o dědictví? Můj život, moje věc, myslím ale, že pokud nejsou vztahy v rodině narušeny ještě něčím dalším, tak je velká šance, že se to nestane, u nás respektujeme jeden druhého, každý může mít názor jiný, ale ničit si kvůli tomu vztah matka x dcera? Stejně tak je špatně, když rodiče mluví dospělým dětem do života, můžu si myslet co chci, můžu vyslovit názor, ale nechat rozhodování na nich a respektovat jejich volbu.

Paní Jano, dělejte to, co vás těší. Jestli to je pro dcery tak špatné, tak je pošlete na nějaký kurz, kde jim řeknou, jak se žije ženám v 21. století. Možná by jim pomohlo přestěhování do jiného města, nevím. Ale to ony mají problém, ne Vy. Asi si je nechcete rozzlobit, ale nemyslete si, že Vám vše vynahradí, když jim ustoupíte. Nedělejte to, do Vašeho života jim nic není!

Milá paní, to nikdo nevyřeší za vás. Chápu, že vy ženy se z toho musíte vypovídat. Já osobně si do života nenechám kecat, ani od dětí. Tím neříkám, že mé srdce je směrem k nim uzavřené, protože se mi jejich názory nemusí líbit. Jindra

taky nikomu,nerada radim,každy ma žit,jak mu to vyhovuje.Našla jsem si vdovce,samozřejmě,jeho děti na mě žrli,moje dcera je rozumn a bere to tak,že nejsem sama.Některe veci nechtěji děti slyšet.Užveejte dokud to jde

Já prostě nechápu, co autorka Jana řeší. Její dcery s vnoučaty u ní jistě nejsou denně. Ona už je v důchodu, takže má plno volného času. Ten jde rozdělit mezi rodinu a svoje zájmy, koníčky a aktivity. Jen je potřeba na to koukat s rozumem. Ty děti a vnoučata, s těmi jsme tu jeden pro druhého navzájem, jsme rodina, kde chybí děda, ať z jakéhokoli důvodu. A rodina vždycky budeme. Jakýkoli pan zvenčí může i nemusí přijít a taky kdykoli z našeho života může zmizet. Ty děti zůstanou. Budou naše pořád. Známá si také žila svůj život. Dlouho rozvedená, dlouho vypadala mladě a dobře. Těch známostí, co vystřídala, hledala velmi aktivně, adepti byli proklepnuti při první příležitosti komplexně, abychom si rozuměli. Dnes je z ní zmíněná paní dle předchozího diskutéra pana J.M. Známá už nevypadá, že by lovila ani pasivně. Je totiž ráda, že si dojde na nákup a donese si to domů. Líto mi jí tedy je, ale na druhou stranu, žila si po svém a na děti a vnoučata neměla nikdy čas. Měla přece právo na svůj život a na užívání si. Je si toho velice dobře vědoma. Ty děti k ní podle mě přestaly chodit už dávno, protože ji nezajímaly. V době rozvodu byly čerstvé dospělé stejně jako ty moje...přesto je mezi námi hodně velký rozdíl. Já žila pořád stejně a nechovala se jako puštěná z řetězu. Čas na vnouče jsem si vždy udělala a toho pána, kterého jsem opravdu náhodou potkala,beru jako bonus. Mám se na koho těšit, hodně mi život obohatil, mně to stačí, jak to je,nechci víc, než můžu dostat. Když mě známá lákala ke společným akcím, dovoleným, kultuře, samozřejmě za prvotním účelem lovu, upřímně jsem ji řekla, nemám ani čas ani zájem. Mám i teď koníčky, i když už ne tolik a myslím, že čím je člověk starší, tím trapnější je, dělat ze sebe něco, co nejsem. No a která jsme na tom dnes líp....já s dětmi kontakty nepřerušila kvůli řadě cizích chlapů, pomáháme si navzájem dál, můj dobrý známý za mnou jezdí dál, je to léty prověřený vztah, a na to, abychom si rozuměli, spolu přece bydlet nemusíme. Výlet, večeře, noc, zavoláme si, zasmějeme se, poradíme si, za ty roky se i v našich rodinách ledacos změnilo, a pomalu stárneme. Člověk má umět být i sám a žít v souladu sám se sebou. Nejít proti přírodním zákonům, necpat se, kam nepatří. Znám obyčejné lidi, obyčejné, jako jsem já sama, někdy se až musím smát, jak najednou mají pocit, že musejí všechno dohnat, zviditelňovat se, upozorňovat na sebe, v klidu si žiju po svém, jsem ráda za to, co mám, dalo práci dělat pořádně svou práci, vybudovat si po rozvodu své bydlení, pomoct i těm dětem, které budovaly, kéž by člověku neubývala síla a nechyběl elán, protože pořád i v tom důchodu mám svoje plány, cíle, samozřejmě s ohledem na svůj věk a možnosti. Někdo má potřebu ohromovat lidí novými známostmi, já ne, někdo prostě musí někam vyjet, vyfotit se tam a dát na facebook, já ne, ať si každý žije, jak umí. Ovšem, těm důsledkům, zda to tak byla nejlepší cesta, to každý jednou uvidí sám. Zda to bylo pro něj dobře. Moje známá spadá do kategorie , o které by pan J.M. zřejmě to kolo fakt neopřel....

Podívejte se na seznamky jak ženská v 70 letech hledá mladýho 50 letého chlapa...proč asi ...asi měla doma impotenta a teď na stará kolena to chce dohnat....pro mě zoufalá a směšná ženská....o takovou bych si neopřel ani kolo....

Trošku bych se zastala paní Hany Štěpánkové. V hodně zralém věku není podle mě namístě intimní věci s kýmkoli jiným rozebírat, vrhat zamilované kukuče na partnera na veřejnosti, hádat se do krve s dětmi o to, že mám právo na kus svého štěstí a že desátého s nimi a vnuky do divadla nepojedu, chovat se jako praštěná při každém telefonátu přítele, tahat ho po všech známých kamarádkách, aby baby čuměly a nápadně měnit šatník z usedlé důchodkyně do přerostlého diblíka. Prostě uznáme nějaký rozumný nadhled, pokud máme někoho, koho jsme potkaly a s kým si rozumíme, je to fajn a je to věc našeho soukromí. Neb jednu rodinu už máme, děti stojí, nebo by tedy měly stát, na vlastních nohách, jinou zakládat nehodláme, protože ta jedna nám bohatě pro zlost i radost stačí. Sestěhování, prodej či pronájem jednoho z bytů,bychom si opravdu měli už rozmyslet, doma máme svoje pohodlí i soukromí a nikoho z dětí nebude bavit poslouchat, ne, v neděli nechoďte, je to sudý týden, budou tu děti Pepy. Prostě paní Štěpánková nemyslela jistě sexuální abstinenci. Měla na mysli to, že v tomhle věku jsou u mnohých už priority tak třeba i jinde. Ona má doprovod do divadla, on na víkend uvařeno. Ona poklidí, on opraví. A pokud i ten bonus společné noci je, ať je. Každého věc.

Hana Štěpánková - a o tom rozhoduje kdo? Do kolika let se tedy intimní vztahy navazují? Jen pro pořádek, kolik let je vám, abychom věděli, jak dlouho už máte utrum... S takovým primitivním názorem musíte být hodně zapšklá a osamělá...