Přběhy starých fotografi: Kdopak to asi je?
FOTO: Z rodinného archivu Ludmily Černé

Přběhy starých fotografi: Kdopak to asi je?

25. 2. 2023

Dědit se dá ledacos. Já zdědila mimo jiné obrovskou krabici fotografií. Barevných, zažloutlých, černobílých, zachycujících život známých i neznámých lidí. Na jedné je syn mé neteře hned po narození, na druhé zesnulý strýček, vedle fota svatební a tak dál. Pelmel života.

Nad krabicí jsem strávila několik večerů, vzpomínala a třídila. Narazila jsem ale i na staré svatební fotografie, kde jsem poznala drůžičky, ale kdo je nevěsta a ženich jsem nevěděla. Sestra si typla, že by to mohl být někdo z Koldína, odkud pocházela babička. Došlo nám, že s rodiči odešly i informace o velké části příbuzných. A dost nás to zamrzelo.

Ale proč se nevydat "po stopách předků" jen tak? Kouknout na kostel, kde si řekli babi a děda ano a kam jsme jezdívaly jako děti na pouť? Po padesáti letech hledat příbuzné, tedy ty, co my dvě znaly, jsme mohly tak akorát na hřbitově. No a tak jsme jednu neděli vyrazily "pátrat". Prošly jsme hřbitov, ale staré hroby měly nové desky s informací rodina ta a ta. Takže nic.

Ze hřbitova jsme šly do kostela. Bohužel byl zamčený. Následoval tedy průzkum obce. U jednoho domu jsem si vzpomněla, že tam kdysi bydlel nějaký bratranec s manželkou a mimčem. Teď měl ten dům na fasádě nápis Muzeum. Z domu vyšla mladá paní a pozvala nás dál. Nebyla místní. Dům koupila, zaujala ji jeho historie a rozhodla se, že na památku původních židovských majitelů v části, kde měli krám, zřídí muzeum. Zdejším obyvatelům se nápad líbil. Přinesli věci a nástroje "po předcích". Některé jsme znaly, některé viděly poprvé. Krásně jsme si zavzpomínaly na to, jak se kdysi stloukalo máslo nebo v jakých kočárkách nás vozily naše maminky. Protože i já mám doma věci, které mi je líto vyhodit a "hodně pamatují", nabídla jsem, že jim je do muzea zapůjčím. Přibalila jsem k nim i fotku mé babičky s dědečkem a ještě jednu svatební z těch "asi z Koldína". 

Za dva měsíce mi přišel doporučený dopis. Psal mi pán, který na fotce v muzeu objevil své rodiče. Zajímalo ho, jak jsem k té fotografii přišla a zda mu ji prodám. Byl to můj vzdálený příbuzný, vnuk babiččina bratra. Fotografii jsem mu samozřejmě přenechala. On nás na oplátku pozval k sobě domů. Do domu, kde se moje babička narodila. 

Při kávě jsme si upřesnili některé nejasnosti v příbuzenstvu a samozřejmě zavzpomínali. Na dětství a na naše rodiče.

A tak fotografie, pro mne dá se říct bezcenná, se po letech vrátila tam, kam patří a kde chyběla. A obnovila přátelství v další generaci, byť už za pět minut dvanáct. 

Na fotu, které připojuji, je "jen" nevěsta. Jedna z drůžiček je moje nejstarší sestra. Ani ona už mi tenkrát nemohla říct, komu byla na svatbě.

svatba.png

Můj příběh Příběhy starých fotografií vzpomínky
Hodnocení:
(5 b. / 24 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Alena Letochová
Moc hezký článek, ráda jsem si ho přečetla. Jsem na tom stejně s alby starých forografií. Když jsem se měla koho zeptat, tak mě nezajímaly a pak když mě chytlo bádání po předcích už nebylo koho.
Ludmila Černá
Moc děkuji všem za pozitivní reakce. Podle sestry typuji, že je to tak rok 1948. Jojo, neptali jsme se a pak už nebylo koho. Proto se snažím dcerám říct vše, co si myslím, že by měli vědět. O mých rodičích a prarodičích, o příbuzných, o minulosti naší země.
Naděžda Špásová
Hezké vzpomínání. Moje máti měla přesně stejné svatební foto, taky ho mám někde schované. Sestra se snažila zkoumat rodokmen, něco zjistila, ale nám z příbuzenstva už moc tet a strejdů nežije a jejich potomky neznáme. Nechám to tak jak to je.
Lenka Kočandrlová
V nadpisu chybí písmeno ve slově Přběh ....
Lenka Kočandrlová
I já mám alba starých fotografií a škatuli dalších,zřejmě tehdy lidé nemysleli na budoucnost,nenapsali, kdo je na fotce, ani datum. Já aspoň od určité doby všechny fotky popsala,i zpětně,vše,co jsem věděla. Dnes také nemám,koho bych se zeptala a kdo by ještě něco věděl,bohužel.
Věra Halátová
Kdo to asi je? No nevěsta a družičky. Zřejmě bohatší lidé a z venkova. Z roku? 1945-1948?
Blanka Lazarová
Nedávno jsme s dcerou prohlížely staré fotky u maminky. Dcera si začala malovat kdo ke komu patří. Musíme tu práci rychle dokončit, dokud nám maminka může ještě sdělit tyto informace. Děkuji za pěkný článek.
Alena Velková
Když jsme byli mladí, tak jsme se neptali...ani jsme nepřemýšleli o tom, že jednou nebude koho se zeptat...dnes mě to mrzí...napsala jste moc zajímavý příběh.
Eva Mužíková
Díky za hezký příběh.
Alena Švancarová
Velmi zajímavé.Já si dnes uvědomuji,že jsem se měla hodně ptát babiček,tatínka,maminky,tet.Dneska zjištuji jak nic o svých předcích nevím,například jak se jmenovala babička mojí maminky,vlastně moje prababička.Málo jsme si povídali,pořád, i dnes ,někam spěcháme.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.