Místo mého srdce: Jeníšův Újezd
FOTO: Z archivu Taťany Veselé

Místo mého srdce: Jeníšův Újezd

28. 2. 2023

Začnu trochu netradičně. Mívám, asi jako každá žena, občas potřebu zeštíhlit šatník. Prvním výběrovým kolem neprojde oblečení, které už není „in“. V mém pojetí „in“ znamená – zda mi stále JE. Zda někde neškrtí, netáhne, nepne.

Bohužel ještě nikdy se mi nestalo, jak rostu, abych zjistila, že mi daná věc je velká… První kolo proběhlo a pár věcí postoupilo do druhého výběrového kola. Zde mé nadšení trochu vadne, jelikož se mi do rukou dostává oblečení, ke kterému mě vážou vzpomínky…

Nicméně první i druhé vyřazovací kolo přečká mé staré červené - takové to řádkové tričko. Má v mém šatníku své čestné místo, protože jsou v něm uschovány vzpomínky, a to velmi silné. Nosila jsem ho v dětství, kdy jsem běhala se svými kamarády po vesničce Jeníšův Újezd, která podlehla téměř před padesáti lety těžbě uhlí.

V Jeníšově Újezdě jsem strávila své šťastné dětství
My děti jsme trávily celé dny „venku“. Nikomu nescházely mobily, telefon byl k dispozici na poště. Domů jsme se vracely před setměním, vyhladovělé, se zdravou chutí k jídlu a šťastné. Milovala jsem obyčejné housky opečené na plotýnce na kamnech. Následně jsem si je pomazala slabou vrstvičkou másla, které se ihned rozteklo a já se zakousla s chutí do křupavé houstičky a olizovala tekoucí voňavé máslíčko…S sebou ven mi maminka pravidelně krájela krajíc chleba tlustě namazaný máslem, jež jsem si obtiskla v cukru anebo na něho navršila švestková povidla.  Nezdravé a sladké?! Jako děti jsme všechno vyběhaly, a navíc jsme měly téměř vše domácí výroby. Běžně se vařila povidla, dělaly marmelády, zavařovaly kompoty, nakládaly okurky.

maminka s tatínkem a sestrami
Maminka s tatínkem a sestrami

 

Pro mléko jsem s bandaskou chodila do obchodu. Konzervy maminka nekupovala, maximálně zavináče v rosolu. Následně plechovku po vyprázdnění použila jako misku, kdy ji před Velikonocemi naplnila hlínou a vysela do ní zrní, které na svátky vyrašilo. Se sestrami jsme do travičky položily vajíčka, jež se barvila výhradně vařením v cibulových slupkách. Poté jsme je vyleštily kouskem špíčku, aby se pěkně leskla.

Věrná psí kamarádka Ťapinka
Náš chlupatý mazlíček byl kříženec jezevčíka. Už  ani nevím, odkud k nám Ťapka přišla. Byla hodná a vděčná, stále se nám motala pod nohama. Měla nás ráda a my ji. Proto jsme nikdy nepochopili, když jsme jednoho rána našli ležící Ťapinku, které nějaký zloduch poranil oko. Avšak Ťapinka vše překonala a dožila s jedním okem. Lidí se pak ale bála. Naopak její syn, rošťák Punťa, byl pravým opakem. Krom toho, že občas bral roha, velmi rád řádil na dvorku a proháněl slepice. Jen co maminka odchovala v papírové krabici kuřátka, která chytala teplo od kamen v kuchyni a trochu povyrostla, Punťa si počkal, až budou starší a začal je prohánět. Co čert nechtěl, občasné honičky skončily, bohužel, skonem kohoutka. Maminka naříkala, že si vždycky vybere z těch, kterých je málo. Slepičky jen honil, kohoutky posílal do nebe.

 rostak-Punta-1.jpg
  Rošťák Punťa

Naše rodina žila svůj život jako mnoho dalších
Tatínek Mikuláš byl horníkem na šachtě Důl Mír u nás na vesnici. Matky, stejně jako naše maminka Kateřina, kromě péče o rodinu, také zpravidla těžce pracovaly na šachtě. Nicméně šachta zajišťovala pro rodiny živobytí.

Měli jsme ve vesničce krom jiného dva menší obchody, lékaře, poštu, kostel, školku, knihovnu, kluziště, koupaliště a dvě základní školy.

Jenisuv-Ujezd-zakladni-skola.jpg
Základní škola

 

Mimochodem i trafiku, kde prodával pán, který přišel o nohy, možná ve válce. Přijížděl a odjížděl na takovém veselém vozítku, jež kormidloval rukama. My děti jsme ho vždycky doprovázely a běhaly za ním. Navíc tu pro maminky byly švadleny, pro tatínky nezbytná hospoda, pro děti malé školní kino, rozlehlé louky, pole, sady… Vůbec nic nám ke štěstí nechybělo. Měli jsme v milovaném Jenišáku snad skoro všechno, co jsme k životu potřebovali.

I holiče, ke kterému se váže „veselá“ příhoda. To když tatínek byl vyslán se mnou k holiči. Tož mě sebral z dvorku, kde jsem si hrála ve vytahaných teplácích a teplákové bundě a přivedl k lazebníkovi se slovy – ostříhat. Na to odešel na jedno chlazené, že si mě pak vyzvedne. Pan holič při pohledu na mě (bylo mi asi šest let) usoudil podle oblečení, že jsem kluk a dodnes si pamatuji, jak doostřoval břitvu na koženém řemenu. Když ovšem narazil po pečlivém vyholení krku na uši, kde se schovávaly malé náušničky, vyděsil  se a prý nechtěl ani zaplatit :-)

Veselé poutě patřily ke koloritu života na vesnici
Těšili jsme se na každoroční veselé poutě, kdy se k nám sjížděli kolotočáři s lochneskou,  nepostradatelnými střelnicemi  a houpačkami lodičkami.

 tatinek-s-Anickou-na-pouti.jpg
 Tatínek se sestrou na pouti

Soutěžili jsme, kdo sestřelí všechny kovové válečky. Holky byly u vytržení, když jim kluci vystřelili růži… Byli jsme upatlaní od sladké růžové vaty, milovali jsme obyčejné míčky (zabalené v krepovém papíru plněné pilinami) na gumičce, nezbytné obálky se štěstím… Jak málo nám scházelo ke spokojenosti a radosti. Vzpomínám, když jsem dostala ke čtrnáctým narozeninám rádio Menuet, jak jsem se důležitě procházela po pouti s ledabyle zavěšeným a hrajícím rádiem na rameni. To bylo tenkrát něco! Kamarádky se slétly a obdivovaly moji novou „kabelku“.

Žili jsme v domku s velkou zahradou, kam tatínek vysázel spoustu ovocných stromů

Od té doby je mým zamilovaným jablíčkem Jonatan, které se už jaksi vytratilo, pročež jsem ho již léta neochutnala. Králíky, slepice, husy, prasátko, dokonce i holuby si tatínek prosadil. Žili jsme v souznění s přírodou, volní jak ptáci a nikdy na život na naší milované vesničce nezapomenu. Na kamarádství, které trvá dodnes. Na mandlování prádla, kde se scházely ženy z celé vesnice. Jak já mandlování na starých mandlech s dřevěnými válci, na které se balilo prádlo, milovala! Uši jsem měla napnuté jako plachty, když jsem vstřebávala řeči žen, jež se scházely a společně při práci probíraly různé historky. I ty dva schůdky, které vedly do domku, kde byly dva těžké mandlovací stroje, si živě pamatuji. Stejně tak na maškarní bály, kde jsme řádili.

na-maskarnim-s-kamaradkou-Janou-vpravo.jpg
Na maškarním bálu s kamarádkou vpravo

 

Nicméně vzpomínám i na domácí zabijačky, při kterých jsem nikterak netrpěla. Naopak jsem si je jako dítě užívala, neboť patřily k životu na vesnici. Vepřové hody mám spojené s radostí, veselostí, spěchem, prací, řezníkem panem Jáskem v typické řeznické zástěře a čepičce. Hltala jsem očima, jakou rychlostí ručně plnil jitrnice a jelítka, které jsme následně sušili na balících papírech na půdě. Maso se nakládalo se solí do dřevěného sudu. Dokonce jsem i míchala v kbelíku rukou krev, aby se nesrazila. Vše si pamatuji a nikterak mě to nepoznamenalo.

Čuník putoval k sousedům…
Mimochodem k zabijačkám patřila i povinná výslužka. Do plechové bandasky maminka nalila polévku, do papíru zabalila pár jitrnic a jelítek, kousek tlačenky. A my, sestry, jsme se rozběhly po vesnici obdarovat známé a sousedy. Pročež když prasátko skonalo u sousedů, výslužku jsme zase dostávali od nich. Co jsem naopak neměla ráda, když mě maminka poslala v zimě do sklepa pro vajíčka. Tehdy se nakládala do vodního skla a nechtělo se mi do sklenice nořit ruku. Vždycky jsem si odnášela „to bílé“ na ruce, brr…

Milovala jsem i draní peří
Naše maminka pro své tři dcery pečlivě chystala poctivou výbavu, ke které patřily i pořádné duchny. A ty se samozřejmě plnily husím peřím, jež jsme společně, někdy i se sousedkami, za neustálého povídání, draly. Tyto nádherné chvíle pospolitosti mám navždy uchované ve svém srdci. I maminku, kterou vidím oblečenou v klasické zástěře a s nezbytným šátkem na hlavě…

S ohledem na to jsou vzpomínky a mnohé další ukryté v mém obyčejném triku. Myslím, že tohle triko mě přežije. Bohužel nepřežil Jeníšův Újezd. Vzpomínky násobené černobílými fotkami a někdy i smutkem v duši, ale vždy  rozveselí mé řádkové červené, i když vybledlé triko.

Avšak vzpomínky na místo mého srdce, na milovanou vesničku Jeníšův Újezd, ty nikdy nevyblednou.

Z brožury obce: První záznamy o obci Jeníšův Újezd pocházejí již ze 12. století. Celková výměra obce je 776 ha, podle posledního sčítání má 997 obyvatel. Původně zemědělská oblast má v současné době převážně hornický charakter. V zájmu důlní činnosti závodu Velkodůl Maxim Gorkij v Bílině zanikne obec v letech 1975–1976.

 

 

 

 

Místo mého srdce 2023 Můj příběh rodina
Hodnocení:
(5.1 b. / 19 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Miloslava Richterová
Díky moc za prima vzpomínky, i když nejsem z hornické oblasti a místo máslem mazali jsme chleba sádlem, vzpomínám hodně podobně, na roznášky po sousedech i na ten Menuet. Příhoda s holičem super :-)
Zuzana Pivcová
Moc hezké detailní vyprávění, sice jsem žila jinde, ne na venkově, a neměla jsem mladé rodiče, ale některé vzpomínky jsou obdobné. Také jsem se moc těšila na pouť a atrakce. A střelnice (na Matějské pouti historická ) mě zlákala i v dospělosti. P. S. Naše sestřenice se také jmenovala Taťána, což bylo v našem dětství hodně neobvyklé jméno.
Marie Měchurová
Taťano, až na malé odchylky, jako by jste psala o mém dětství na druhém konci republiky. Tak to chodilo i u nás. Rodiče ale pracovali v zemědělství. Děkuju za vzpomínku na staré časy. Váš tatínek má na fotce parádní oblek.
Daniela Řeřichová
Taťano, díky za živé a poutavé vyprávění, které mne hodně oslovilo. Sugestivně jste popsala okamžiky dětství, které navždy zůstávají v našich srdcích. Nedovedu si ale představit skutečnost, že se nemůžete na místo tak šťastných chvil vrátit. A ještě autentické fotografie - krásní rodiče, všichni i s dětmi úpravně oblečeni. :-)
Soňa Prachfeldová
Ach milá Taťano, jak jste mi vstoupila do srdce svým článkem. Vždyť my dvě snad byly skoro sousedky. Bydlela jsem u hlavního nádraží ,prádlo jsem vozila na Ádelu a dokonce jsem měla i spolužačky z Jenišáku, snad i z Břežánek. A na haldy jsme chodili vybírat uhlí. Tak jiné časy než dnes, ale krásné.
Blanka Lazarová
Paní Taťano, napsala jste moc hezký příběh , kdy váš domov žije už jen ve vzpomínkách. I takový je život. Ale ve vašem srdci zůstane navždy, stejně jako vaši blízcí. Děkuji, že s vámi můžeme tyto příhody sdílet. :-)

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.