Nabízím mnohem hlubší pohled na úkol a úlohu člověka, který se pro tuto dráhu rozhodl a sami posuďte, nakolik to může být pravda.
Duchovní, v římskokatolické církvi kněží, jsou chápáni jako lidé, kteří svůj život zasvětili modlitbě a službě Bohu. Velmi často je na ně pohlíženo jako na jakési obřadníky, kteří zprostředkují skrze bohoslužbu, mši či jiný náboženský rituál přístup obyčejných lidí (laiků) k svatým věcem (svátostem, např.) a k Bohu samotnému.
Žijí v celibátu (v římskokatolické církvi), aby jejich pozornost nebyla rozptylována něčím dalším a také aby nebylo nutno nějak řešit majetkoprávní otázky (v minulosti). O nutnosti celibátu se v posledních padesáti letech hodně diskutuje, někteří jej brání jako největší poklad, jiní volají po jeho zdobrovolnění či dokonce zrušení. Ale to není tak důležité.
Před svým kněžským svěcením absolvují jáhenské svěcení a ještě před tím studium na vysoké škole a zvláštní formaci, což je příprava na všechno, co je s vykonáváním tohoto povolání spojeno po duchovní stránce, ale i prakticky. Např. se učí třeba základy účetnictví, seznamují se s tím, jak provádět výběrové řízení, někdo se základy podnikání, vždyť jsou církve samostatné a odloučené od státu i v hospodaření s financi a majetkem a kněz by měl těmto věcem rozumět. Jeho vzdělání je opravdu důkladné ve všech směrech.
A teď se dostávám k podstatě svého článku. Pokud jim to během toho několikaletého školení, přípravy či formace nikdo neřekne a neupozorní je na to, je to vlastně vůči nim dost nefér. A to, že oni budou přímými účastníky boje proti zlu. To nikdo neřeší, nikdo se tím (bohužel) nezabývá ani v samotné církvi, aby to nevypadalo jako strašení ďáblem. A nikdo nechce být označen za toho, kdo přehání. Budoucí kněží to tedy často neví a mnohdy to zjistí až mnohem později, když už jsou v aktivní sužbě, že je to realita jejich života. Že tím, že se stali kněžími, nejenom že neví kde jim hlava stojí, hlavně o velkých svátcích se prakticky nezastaví, ale že na ně skutečně dotírá a dobývá se zlo v čisté podobě. Měl bych říct v personifikované podobě.
Uvedu příklad: před odjezdem na tábor s dětmi v létě se z ničeho nic najednou objeví nějaká náhlá nemoc, např. zánět močového měchýře a dotyčný kněz musí urychleně na vyšetření, aby se prokázalo, že nemá rakovinu močového měchýře, když mu najdou v moči krev (která tam dříve nebyla). To se nepotvrdí. Kněz při vycévkování zažije velké bolesti a dojde k zavlečení ještě horšího zánětu, protože lékař neměl přístroje dost sterilizované. Bolestí nemůže ani močit. Odjíždí s dětmi na tábor. Ten proběhne naprosto v klidu, přestože jsou vždycky nějaké průšvihy. Žádný úraz, žádný průšvih, počasí super, všichni jsou spokojeni. Děti v pořádku vráceny rodičům. Bolest pomalu odeznívá. (Ale krev z moče už nikdy nezmizí). A tehdy tomu knězi někde v hloubi duše dochází, že to byl on, kdo musel přinést tuto oběť, výměnou za klid a ochranu lidí, které má na starosti, za které nese odpovědnost. A nejdřív tu myšlenku od sebe odhání, říká si nebuď tak namyšlený, ale později pochopí, když se podobné situace v jeho životě opakují, smysl takových obětí a smysl utrpení, které nikomu jinému smysl nedává a on o tom nikde nemluví, stejně by mu to nikdo nevěřil. Takové výmysly, že. A řekne si pro sebe, proč nás na to nikdo neupozornil dřív, během přípravy? To byli ti naši učitelé tak povrchní? Nebo nám to nechtěli říct, abychom se nezalekli a třeba si to na poslední chvíli nerozmysleli? Nebo nechtěli přehánět? Strašit náš? Nebo se to týká jenom mě?
Co chci říct. Změňme pohled na kněze. Kolikrát ani netušíme, co musí tento člověk prožívat, abychom my mohli žít klidně. Oni o tom nemluví. Važme si jich. Neposmívejme se jim.
