Stáří bez dětí. Výhoda nebo hrozba?
Ilustrační foto: ingimage.com

Stáří bez dětí. Výhoda nebo hrozba?

14. 10. 2016

Jaké to je zestárnout a nemít žádné potomky? Provází bezdětné seniory lítost nad tím, že zůstali sami? Nebo naopak žijí bezstarostněji, než ti, po kterých zůstanou početné rodiny? Každopádně je to velmi aktuální téma.

Například ve Velké Británii demografové spočetli, že v roce 2030 tam budou žít dva miliony lidí starších pětašedesáti let, kteří nebudou mít děti.  Přitom v roce 2012 jich bylo o téměř milion méně. Na bezdětné seniory tam zaměřuje pozornost čím dál více neziskových organizací, protože trend nepořizovat si děti bude časem znamenat velký problém, až se současní bezdětní dostanou do seniorského věku.  Bezdětní se ve stáří totiž často nemají kam obrátit o pomoc, tíží je samota.

„Jsme dvě dlouholeté kamarádky a často si povídáme o tom, jak rozdílný život jsme sice prožily, ale na stará kolena žijeme vlastně přesto obě dvě úplně stejně,“ vypráví pětasedmdesátiletá Světlana z Prahy. „Já děti nemám. Nikdy jsem po nich netoužila. Měla jsem zajímavou práci, manžel pracoval v zahraničí, já ho doprovázela. Stačili jsme si sami sobě a nechtěli jsme si život komplikovat dítětem. V šedesáti  jsem ovdověla a zvykla jsem si žít sama. Mám pěkný dům, auto, jsem finančně nezávislá. Ale čím dál více přemýšlím nad tím, co bude dál. Nedávno jsem si zlomila nohu a najednou se o mě neměl kdo postarat. Z nemocnice mě už chtěli pustit domů a mně došlo, že to tam sama se sádrou o berlích nezvládnu. Prosila jsem, aby mě v nemocnici  nechali co nejdéle. V tu chvíli jsem poprvé v životě zauvažovala, jak fajn by bylo mít dceru či syna, vnučku či vnuka, který by mi přispěchal na pomoc a já tam nemusela sama ležet. Nakonec jsem si musela platit pečovatelku,“ říká.

Její  stejně stará kamarádka Jitka to vidí jinak. Vychovala tři děti, má sedm vnuků. „Jediný, kdo občas přijde, je jeden vnuk. A to jen proto, že mu dávám peníze, aby rychleji splatil dluhy, které nasekal. Jinak je jim úplně jedno, jestli něco potřebuju nebo ne. Kolikrát bych potřebovala někam odvézt, pomoct s něčím doma. Ale raději řeknu sousedům, než abych se jich doprošovala. Jsem úplně stejně sama jako Světlana, která děti a vnuky nemá. Rozdíl je v tom, že jsem oproti ní v životě nic pěkného nezažila, neviděla  a ani jsem nenašetřila peníze, protože jsem vše dala dětem,“  tvrdí.
Bezdětnost se nazývá společenským tabu. Na ženy, které veřejně přiznají, že děti prostě mít nechtěly, se společnost dívá divně. A v minulosti byly přímo odsuzovány. Často jsou nazývány kariéristkami, jsou podezírány z pohodlnosti, lenosti. „Když jsem v jednom článku o bezdětných ženách uvedla, že jsem po dítěti nikdy příliš netoužila, dostala jsem smršť odsuzujících ohlasů,“  říká bývalá televizní moderátorka Eva Jurinová. 

Mnozí lidé ani nerozlišují, jestli žena ve stáří zůstala bez dětí proto, že je prostě nechtěla nebo po nich naopak toužila a trápila se, že je nemá. „Já se tím trápila hodně a dodnes je to pro mě velmi citlivé téma,“ říká zpěvačka Hana Zagorová. „Sestra mi říkala, vydrž, ještě vydrž, ono to přejde. Měla pravdu. Po čtyřicítce jsem se tím trápit přestala,“ dodává. Ale zároveň s manželem Štefanem Margitou říkají,  že je stále, i ve věku, kdy jemu je šedesát a jí sedmdesát, občas napadne: Jaké by to bylo?

Lidé, kteří dobrovolně a promyšleně zestárli bez dětí, velmi často říkají, že to byla chyba. Uvažovala tak například herečka Jiřina Jirásková, která řekla: „Já jsem děti nikdy nechtěla, tvrdila jsem, že je nechci přivést do doby, ve které jsem žila. Teď už vím, že to byla chyba. Kdybych to mohla změnit, rozhodla bych se tehdy jinak.“ Takto uvažovala oblíbená umělkyně krátce před svou smrtí.

Na druhé straně se psychologové shodují v tom, že je absolutní nesmysl pořizovat si děti s přesvědčením, že se o nás jednou, až budeme potřebovat pomoc, postarají. Právě v této době na to není radno spoléhat. Mnohé rodiny jsou rozstřílené po celém světě, mladí lidé nyní často zakotví v jiné zemi, v lepším případě v jiném městě. Seniorů, kteří žijí sami a potýkají se s tím, že jim nemá kdo pomoct, přibývá i mezi těmi, kteří děti a vnuky mají.

„Mezigenerační sounáležitost se z mnoha rodin vytratila, takže se rozhodně nedá problém zjednodušit tvrzením, že kdo má děti, má ve stáří vyšší šanci, že nezůstane sám, bez pomoci,“ říká psychiatrička Tamara Tošnerová. „Mnohdy se lidé bezdětní cítí méně osamělí než ti, kteří sice potomky vychovali, ale ve vyšším věku s nimi nejsou v takovém kontaktu, jak by si představovali. Naopak bezdětný senior může mít více přátel a aktivit. V tomto směru opravdu nelze paušalizovat,“ vysvětluje.¨

Každopádně prognózy demografů mluví jasně: Bezdětných seniorů už bude jen a jen přibývat.

 

 

 

Hodnocení:
(5 b. / 3 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zuzana Pivcová
Evo K., díky. Trochu jste mi vyrazila dech, ale na druhou stranu mě to od Vás nepřekvapuje. To, co v sobě máte, je, myslím, daleko víc než šamanství.
Naděžda Špásová
Děti jsou určitě přínosem, ale spoléhat se na to, že se o nás postarají je tak trochu utopie. Ale nelze házet všechny potomky do jednoho pytle. Najdou se i ti starostliví. Sice s lupou, ale najdou.
Květoslava HOUDKOVÁ
Své 2 děti jsem dobře vychovala, už se to zobrazilo i dál = u 4 vnoučat. Ale taky jsem VČAS = za plného rozumu - uvažovala o svém stáří. Aniž rodiny věděly - požádala jsem v 60ti letech o byt v Domě s pečovat. službou. Podmínka: byt v přízemí a v klidové části domu (času bylo dost) a tak po upynutí 6 r. "čekačky" se mi přání - i s podmínkami - splnilo. A pro rodiny další "překvápko": Všichni jsme v Kostelci n.Lab.= rodina dcery na jednom konci, rodina syna na druhém a já v Pečováku uprostřed města. Rádi se vidíme, pomáháme si - ale beru jako rozumné řešení, že jsem se v základu o sebe postarala sama - v Pečováku se mi bydlí dobře a jsem spokojena.
Hana Rypáčková
To, že máme děti mne uspokojuje a uklidňuje, i když si nepřeji, aby zanechaly práce a staraly se o nás. Žijeme vlastně také osamoceně v městě víc než sto km vzdáleném. Když máme nějaké problémy, tak se nějak prostřídají, domluví a přijedou, jak to jde. Už i dospělá vnoučata se staví. Jsme rádi, že je nás víc a nebojíme se vlka nic. Kamarádka měla mimoděložní těhotenství, manžel chtěl děti a odešel za jinou, má tři děti a je spokojený. Ona docela hezky si žila, cestovala, bavila se- už se nevdala. Teprve ve stáří jí chyběla vnoučata. A taky dospělé děti a jejich pomoc. Je pravda, že rozvodovost trochu vyrovnává deficit potomků. Muži s mladými ženami mívají vždy novou rodinu. Přesto je nízká porodnost a vymíráme. Pak se nedivme, že nepřizpůsobiví si vydělávají dětmi a společnost to trpí.
Dagmar Bartušková
Ani tzv. dobře vychované děti nejsou žádnou zárukou, že se o člověka ve stáří postarají tím, že zanechají své práce a všeho, čeho v životě docílili, ať vzdělání doma i v cizině za nemalé penize, lukrativní práce, vzdálenosti, které je od sebe dělí atd. Musela bych být blázen, abych chtěla, že by kvůli mně jejich dosažené cíle padly. Rodiče jsou přece šťastni, když potomci v životě něčeho dosáhnout, a aby pak k vůli ním vše opustili, to snad ne. Ano, pokud nebudu moci, vím, že o mě bude dobře postaráno v nějakém penzionu. Znám pár lidí, kteří skloňovali úctu k rodičům v každém pádě a když došlo na lámání chleba, skutek "utek"! Pokud máte dětí jako smetí a nepostarají se nijak o vás, tak za nic nestojí, a ve finále jste na tom stejně jako ti, kteří děti nechtěli a nebo nemohli mít.
Eva Krausová
Zuzko P., jsme na tom stejně, ani já děti nemám. Ne, že bych je nechtěla, v mládí jsem měla dlouho dost jiných zájmů, pak přišla operace, čas ubíhal a maminkou jsem se nestala už. Mrzí mne, že se mí rodiče nedočkali vnoučat a také to, že jsem v mladším věku třeba neuvažovala o adopci. Důležité ale pro mne bylo, že jsem snad já byla dobrou dcerou mých rodičů. Mamku jsem měla tu nejlepší na světě a nikdy bych ji nedala do domova důchodců, dokonce po vážné oparaci, ještě než mi odešla navždy jsem chtěla zanechat práce a starat se jen o ni. Nebylo mi to dopřáno. Na druhou stranu jsou rodiny, kde je dětí hodně, ale štěstí v těch rodinách stejně není... Pozoruji i, že dost mladých si pořizuje děti, aby je "živily" díky soc. dávkám, zatímco dospělí nepracují. Nejdůležitější je ale láska mezi lidmi, bez ohledu zda děti jsou, či ne. Takže Zuzko P., až přijde doba, kdy nebudete sama zvládat a já třeba ještě zvládat budu, pomohu ráda. My Íčkaři tu jsme přece jeden pro druhého, byť většinou jen na dálku...
Květoslava HOUDKOVÁ
Z mládí pamatuji manžele, kteří představovali městskou HONORACI - bezdětní, žili si na "vysoké noze" atd. Když zestárli a zjistili, že i majetek je jim k ničemu, pak teprve začali litovat, že neměli děti! - myslím, že vytrestali sami sebe!
Zdenka Jírová
Mám dvě dcery a vždy jsem je vedla k rodinnému životu. Nemáme již jiné příbuzné a vždy jsem jim kladla na srdce, že máme jen samy sebe a musíme si toho vážit. Myslím, že jsem je vychovala dobře, všechny si navzájem pomáháme, i když každá bydlí jinde. Jsme stále ve styku, voláme si, navštěvujeme se, slavíme rodinné svátky. Bydlím sama, ale vždy mi pomohou, když potřebuji.Obě toho již v životě dost dokázaly. Mám vnučku a vnuka , s kterými jsem také ve styku.
Zuzana Pivcová
Ve svém příbuzenstvu (už před mnoha lety) jsem zažila, že syn vystěhoval matku z původně jejího domku, který na něj převedla s tím, že tam bude doživotně bydlet (ovšem nebylo to notářsky zaknihováno). To samé mu pak po letech udělala jeho dcera. Sama si nemohu klást otázku, zda výhoda nebo hrozba. Děti nemám a zcela racionálně bez emocí se budu muset s vidinou nějakého věku, kdy přestanu zvládat, zabezpečit jinak. Mám to také částečně promyšlené.
Jarmila Jakubcová
Každá rodina má svůj vlastní příběh - bratr mé kamarádky převedl svůj RD na vnuky a zapomněl si v domku zajistit právně tzv.dožití.Obě vnoučata vychoval, dopřál jim VŠ studium a před rokem mu dům prodali a o peníze se rodělili.Dědu umístili do DD a nyní po mozkové mrtvici se nikdo o něj už nestará kromě mé kamarádky.I tak mohou dopadnout staří lidé pokud za svého života převedou své nemovitosti na své příbuzné.Můžeme děti milovat, ale zbavit se střechy nad hlavou není rozumné.Nakonec by stejně majetek po smrti dědy podědili jako jediní příbuzní. Je to moc smutný příběh.
Libuše Křapová
Ani dobře vychované děti se o vás ve stáří a nemoci nemusí postarat. Já sama mám děti daleko, dcera je blíž a přesto je to dvě a půl hodiny vlakem. Takže vím, že se musím starat sama, co a jak bude. Uvidíme, ale už teď můžu říct, že pokud budu při smyslech - doslova, pokud budu duševně zdravá - do DD ani Pečovatelského domu dobrovolně nepůjdu. Už nyní uvažuji , jak si v budoucnu pomoc v okolí svého domu zajistím. Čas mé rozhodnutí prověří :-)
Oldřich Čepelka
Dobře vychované děti = výhoda. Špatně vychované děti = hrozba.