Téma týdne: Nikdy není pozdě
Foto: autorka

Téma týdne: Nikdy není pozdě

19. 3. 2017

Sport mě provází celý život a věřím, že bude provázet ještě další dlouhé roky. Nemohu přesně říct, co mě baví nejvíc,  patřím mezi šťastlivce, jimž jakýkoliv pohyb přináší radost. Je jedno, zda cvičím v posilovně, plavu v bazénu, jezdím na kole nebo běhám po kopcích. Začínala jsem v lehkoatletickém oddíle na osmistovce, patnáctistovce, a když bylo potřeba, zaskakovala jsem na překážkách, skoku do dálky, hodu oštěpem či vrhu koulí. Se závoděním na stadionu jsem přestala po třicítce a začala se věnovat úplně jiným disciplínám. Do mého života na mnoho let vpadly všechny formy aerobiku, spinning a časem přibyla posilovna. Pak mě začaly lákat sporty, které jsem doposud neznala. Různé čtyřboje, pětiboje a triatlony. 

Tady ovšem nastal velký problém s plaváním. Ovládala jsem pouze prsa stylem "paní radová." Stála jsem před rozhodnutím. Pokud chci uspět, musím bezpodmínečně plavat volným způsobem, jinak nemám šanci. Co mi bylo platné, že jsem jezdila na kole jako drak a výborně běhala, když jsem vylézala z vody poslední. Touha po vítězství byla tak silná, že jsem začala skoro v čtyřicetipěti letech shánět učitele na vodní sporty. Ujal se mě můj známý z posilovny, bývalý závodní plavec. Vyfasovala jsem jako malý žáček destičku a ploutve, kopala určité úseky nohama, pokládala se na hladinu atd. Cvičili jsme ve veřejném bazénu, kde nás pozorovala spousta lidí, včetně plavčíků. Za měsíc jsem už navštěvovala plaveckou halu bez doprovodu, neboť jsem neměla nervy, aby mě můj známý tahal za přihlížení čumilů za nohy, křičel, ať je natáhnu a občas mě do nich praštil. Zhruba za měsíc si mě všiml trenér dětských plavců (mistr republiky) a přebral nade mnou jakýsi patronát. Před tréninkem dětí zkontroloval, jaké jsem udělala pokroky a  upozorňoval na chyby. Připadala jsem si jako absolutní nemehlo a chtěla to vzdát. Nakonec jsem pokaždé sebrala zbytky odvahy, zatnula zuby a řídila se radami trenéra, až jsem se pomalu přibližovala ke stylu, na který se dalo dívat. Největší poctou pro mě bylo přiznání trenéra, že nikdy nevěřil, když mě poprvé viděl plavat, že zvládnu v mém věku tak náročný styl. Dále jsem se dozvěděla, že dělal vedoucího záchranného týmu na mém prvním triatlonu a v plavecké hale mě podle originálního stylu, když voda stříkala gejzírem na všechny strany,  okamžitě poznal. Bylo mu mě líto, a tak mi začal pomáhat. Pro mě to byl šok. Kdybych to bývala  tušila, prchala bych z vody.

Ačkoliv jsem mohla být sama se sebou po takové chvále spokojená, neusnula jsem na vavřínech, jelikož jsem cítila, že plavání pořád není na úrovni, jak bych si přála. Měla jsem relativně dobrý styl, začínala jsem nabírat i rychlost, ale přetrvával respekt z vody a po třiceti bazénech jsem se cítila unavená a bolely mě ruce. Přihlásila jsem se v Praze do kurzu plavání metodou úplného ponoření. Během dvou dnů se stal zázrak! Poprvé v životě jsem zažila absolutně osvobozující pocit a radost z vody. Přestala jsem se mít strach a začala s ní kamarádit. Následovaly desítky a desítky hodin speciálních cvičení v bazénu, což se mi však vyplatilo. Třebaže mě několikrát přepadly stavy beznaděje, např. když jsem chytla zánět středního ucha (od té doby musím do vody pouze se silikonovými ucpávkami do uší, vyrobenými na míru), nebo když jsem zjistila, že moje kamarádka, jež  začala s metodou MUP o rok později, byla  mnohem rychlejší, stala se voda mým věrným přítelem a plavání na volný způsob jednou z mých neoblíbenějších sportovních aktivit.  Ať se to zdá někomu divné nebo ne, nejvíce si odpočinu, když se položím na hladinu,  ponořím se a plavu a plavu . . . .

 Video je natočené ihned po kurzu plavání metodou úplného ponoření.

Článek jsem nanapsala proto, abych se chlubila, nýbrž abych dodala odvahu ostatním, aby věděli, že začít sportovat se dá v jakémkoliv věku. Ať zkusí každý, na co se cítí a nenechá se zmanipulovat  názory ostatních.  Já jsem byla dost často považována za blázna a většinou ti, kdo se mi vysmívali, chodí ke mně na radu. K extrémním sportům jsem se dopracovala teprve po padesátce a kdo ví, co mě ještě v budoucnu čeká.

Konec konců, je to náš život a  nepatříme do starého železa!

 

 

 

 

Hodnocení:
(5 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
ivana kosťunová
opr. Muzikanti.
ivana kosťunová
Asi se též bojí úrazu- všichni muzukanti si chrání prsty.
Ilona Kolářová
Děkuji všem za komentáře. Zuzko, syn chodí pravidelně do posilovny kvůli postavě, aby měl svaly, ostatně má trenérské zkoušky. Jinak turistika a občas kolo (pouze na rovině), ale to spíš taková "šolichanda." Tvrdí, že je na rozdíl ode mě normální.
Jana Šenbergerová
Každý si občas sáhneme na nějaké dno i nějaký vrchol. I když k těm sportovním netíhnu, dovedu je ocenit u jiných. Tak ať se daří. :-)
ivana kosťunová
Obdivuji tvoji vůli neustále posunovat hranice, něco dosáhnout, patříš zřejmě k lidem, kteří ten adrenalin k životu potřebují.Já to mám přesně naopak a se stylem"paní radová" si vystačím celý život. Hlavně že se držím nad vodou a netopím se. Hezký článek i foto.
Marie Seitlová
Ilono, jste jednička, sportovec tělem i duší. Přeji, zažít mnoho krásných chvil při sportování.
Naděžda Špásová
PS: navíc plavu jako sekyra. Jdu okamžitě ke dnu a hlavu pod vodu nestrčím ani za nic. To jen tak na okraj.
Naděžda Špásová
Ilono, jsi sportovec tělem i duší. Ono to jde, když jsi zdravá a nemáš skryté tělesné vady. Navíc jsi, aspoň co se mého věku týče, proti mě zajda. Než jsem v 56 onemocněla, chodila jsem na squash, jezdila po výletech a pod., i přes zdravotní problém. Myslím, že každý sám nejlíp ví, co si může dovolit. Nevím, jak jiní, ale já už geroje ze sebe dělat nebudu a In seniorka už taky nebudu. Ale tobě přeji, aby ti tvůj elán vydržel ještě hodně dlouho a hlavně ve zdraví.
Zuzana Pivcová
Já jsem, Ilono, veškeré své sportování z mládí úplně pověsila na hřebík a musím říct, že za sebe mě to nemrzí. Nějak se ty mé zájmy začaly ubírat jiným směrem. Sama sebe jsem překvapila, když jsem v šedesáti sedla jako spolujezdkyně na motorku a pak stoupla na koloběžku. Ale to je vše. U Tebe je ten všestranný sport jednoznačně projevem celkové mladistvosti. Jen se dovolím zeptat: Tvůj syn, nadaný klavírista, je také ke všemu ještě sportovec?
Libuše Křapová
Jsi dobrá, Ilono :-) tak na velké sportování já nemám, o to víc tedy tohle cením.
Hana Rypáčková
Ilono, už vím, že jsi sportovní jednička, a tak všestranná, to se jen tak nevidí. Moc ti přeji další výkony ve sportu i v tom adrenalinovém. Ať ti to vždy přináší jen a jen radost.