Pozdrav pámbu, vašnosto
Ilustrační foto: pixabay.com

Pozdrav pámbu, vašnosto

23. 10. 2017

Zdravili se zhruba před sto lety dobří sousedé.“I dejžto Pámbu „ zněla opověď. Zdravením sousedé projevovali nejen to, že se vzájemně zaregistrovali, ale také, že si jeden druhého váží. Proto nezůstalo jen u pozdravu, ale následovalo i oslovení, takže od trochu familierního vašnosty, přes pana radu, pana lékárníka, se dostáváme i k panu řídícímu, panu řiditeli čehokoliv, k panu generálnímu radovi, zkráceně generálnímu. Oslovení paní radová, paní lékárníková by mi asi trochu vadilo, zřejmě bych v té době patřila k sufražetkám.

Součástí pozdravu u pánů byl v té době nezbytný klobouk. Nezbytný proto, že pán při pozdravu klobouk smekl. To gesto jsem si zamilovala. Ještě v dobách mého dětství se takoví pánové objevovali, a třeba můj dědeček byl úplný mistr ve zdravení. Nejraději zdravil dámy. Nejdříve se dlouze zahleděl na kráčející dámu, potom pozdravil slovy:“Dobré ráno přeji (poledne, večer, jitro…) milostivá paní (slečno, paní K…), potom přihodil ještě nějakou roztomilost typu: to máme hezký den, dnes jste jak sluníčko, to budu mít dnes hezký den, a podobně. Přitom smekl klobouk, lehce se uklonil, sledoval pohledem odcházející objekt, a teprve, když viděl záda odcházející dámy, nasadil si klobouk opět na hlavu. Jako bývalý živnostník měl zažitou zásadu, že všichni, se kterými se setkává, jsou potencionální zákazníci, nečinil tedy rozdíl mezi úředníkem a proletářem, takže oslovením „milostivá paní“ a smeknutím klobouku při pozdravu častoval i soudružky dělnice v montérkách a v šátku. A zajímavé bylo, že pokrokovým soudružkám to vůbec nebylo proti mysli, ba právě naopak. Dědeček měl pověst milého starého pána. Jenom jeho dcera- moje matka jeho zdravení komentovala slovy:“Kdy už konečně přestaneš těm ženským dělat kašpara?“

Souběžně se vznikem trampingu se objevil trampský pozdrav Ahoj. Původně to znělo jako Ahoé a zdravili se tak námořníci, když se na moři míjeli s jinou lodí (A honore Jesus). Mládež v období mezi dvěma válkami si tento pozdrav osvojila. O jeho velké oblibě svědčí, že se dochoval dodnes. A tak se bouřlivým ahoooj zdraví i dnes nejen vodáci, bývalí trempové, kterým už zbělal vlas a na osadě scházejí se zas, ale i ctihodné babičky a dědečkové. A málem bych zapomněla: „Nazdaar !!!“ Tímto pozdravem nás obohatilo sokolské hnutí a nejen zasloužilí sokolové, ale i my ostatní mající sportovního ducha, zdravíme se tak již od začátku minulého století dodnes.

Poválečná budovatelská éra nám přinesla pětiletky a nově pojaté zdravení. Osvědčené „ dobrý den“ zůstalo, přibylo trochu umělé „čest práci“, nebo „buď zdráv“, ze kterého časem vzniklo „zdravíčko, pane (paní). Klobouky se přestávaly nosit, a proto někteří pánové takový pozdrav provázeli gestem vypadajícím jako ledabylé zasalutování. Ostravští horníci se zdravili „zdař bůh“, zkráceně „zdař“, což v ostravském podání znělo spíše jako „zdoř“. Asi málokdo z nich věděl, že původ tohoto pozdravu se datuje také někam k období vzniku Sokola.

I když už pozdrav nebyl takovou společenskou událostí, jako dříve, existovaly instituce, kde na pozdravu docela dost záleželo. V jednom z mých zaměstnání patřilo k mým povinnostem zastupovat sekretářku v době její dovolené nebo nemoci. Zvládala jsem to dobře, kromě telefonování. Když jsem zvedla telefon a na druhé straně se ozvalo „ Čest práci soudružko“, dvakrát jsem polkla a odpověděla „Dobrý den". Pak bylo zase ticho na druhé straně a dotyčný soudruh z OV KSČ se zeptal, s kým mluví. Představila jsem se a hned jsem dodala, že za sekretářku jenom zaskakuji. Prošlo mi to. Ale i kdyby na tom záviselo mé další bytí na světě, ten pozdrav bych nedokázala říci. Prostě mi to nešlo přes pusu.

Když jsem v osmdesátých letech minulého století pracovala na Městském kulturním středisku, požívala jsem už jisté vážnosti- nebo mi to tak alespoň připadalo. Při jedné kulturní akci pro učňovskou mládež bylo potřeba vyřešit nějaký organizační problém. Šla jsem tedy do vestibulu a stojící učně slušně pozdravila „ Dobrý den“. Odpověď zněla nějak jako „ Jo tyvó. „ Myslela jsem, že jsem se přeslechla, tak jsem se společenským tónem zeptala, jak se jim pořad líbí. „ Tývo dobrý“ zněla odpověď. To už jsem neustála, zvlášť když jsem viděla, jak se záda mého kolegy jevištního technika otřásají smíchy. Zatvářila jsem se, jako že jenom procházím, a mizela jsem nejbližšími dveřmi pryč. Kolega tehdy ten problém vyřešil za mě, ale ještě dlouho potom jsem občas od kolegů při konverzaci slyšela „Tývo, neříkej…“

Časem jsem se smířila s tím, že co se týče zdravení, nastalo jisté uvolnění. Když dnes odcházím do kanceláře a procházím skupinou výrostků kouřících před naším domem, všichni mě zdraví unisono slovy: „Dobréééj…„. Jsem ráda, že mě vůbec registrují,- ne každý v našem domě má to štěstí – a odpovídám jim slušně „Dobrý den". Starýho psa novým kouskům nenaučíš. A jim se můj pozdrav určitě zdá starosvětský, jako mně kdysi ten dědečkův.

Takže papá a mějte hezký(příjemný, úspěšný) den.

 

Hodnocení:
(5 b. / 15 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
ivana kosťunová
Dovi zní hezky, ale vlastně je to něco podobného jako naše nashle. Jenom ta Slovenčina zní tak nějak hezčeji :))
Libor Ptáček
Ivano, krásný článek. Mně se třeba líbí Slovenské „dovi“. Jen ale okrajově si se dotkla morálky té doby. Slušné a poctivé vystupování bylo tenkrát základem vztahů. Kdo to nerespektoval měl problémy. Také paní „lekárníková, učitelová“ a další byla jistá „kvalifikace“. Jen u nás máme paní „starostovou“ a té ta funkce vzala poslední zbytky inteligence.
Oldřich Čepelka
Milý článek o věci, o které se tu ještě nepsalo. docela jsem se i poučil. A vzpomněl na svýho tátu, který zdravil taky tak, jako Ivanin dědeček. Před pár lety jsem získal klobouk, ale někam mi zmizel, asi se nelíbil těm, kterým stejně nebyl určen. - Původní smysl pozdravu asi byl, aby se ten druhý uklidnil, že mu ode mne nehrozí nebezpečí. Časem se to přeměnilo na rituál. Ale pěkný rituál.
Lidmila Nejedlá
Často se potkávám se skupinami studentů, na jejich kolektivní pozdrav odpovídám: Dobrý den, mládeži. Nesnáším - nashle! Na maloměstě se sice všichni neznáme, ale často se potkáváme a tedy i zdravíme.
ivana kosťunová
Naďo, Helenko, Danuše, díky za obohacení slovníku o nové pozdravy, těbůh a těpic jsem neznala, nevím, kde je jejich původ. Možná se k tomu ještě vrátím
ivana kosťunová
Miluško, " čágo belo, je uměle vytvořený pozdrav, a já jsem si nevšimla, že by se tak kromě T.Pergnerové mladí zdravili. Ale možná, že v té době chvilku ano.
ivana kosťunová
Evičko, ano, zas někdy u tvých fotek - jsem jejich fanynka.
ivana kosťunová
Libore, můj strýc Pepa nosil k obleku radiovku, někde mám ještě schovanou fotku, až ji najdu, zveřejním.
Danuše Onderková
Můj tatínek miloval klobouky a mně se v nich moc libil. Vůbec se mi tenkrát klobouková doba líbila. Dokonce jsem zaznamenala několik mladých lidí, kteří klobouky začali opět nosit. Jinak také nejraději zdravím Dobrý den, v domě to obvykle zkrátím na Dobrý, ale záleží koho zdravím. Jinak jsem dost přizpůsobivá a dokáži odpovědět stejně. Vnoučata mi na rozloučenou řeknou pa a měj se hezky. Ve stánku zdravím vždy Dobrý den, ale jsou tam i takoví šprýmaři, kteří zdraví z legrace a trochu provokativně. Čest práci, čus, zdar, těpic a podobně. Neurazím se, ale odpovídám stejně, protože vím co jsou zač a je to z legrace. Chodí i hodně dětí, kteří jdou jenom kolem a vždy dokážou pozdravit dobrý den. Proto jim nikdy nezapomenu stejně odpovědět. Jeden pán pravidelně zdraví Pozdravpánbůh. Horší je když jde děda s vnučkou a já pozdravím třikrát dobrý den a vnučka si mele svou, že chce čokoládovou. Místo pozdravu děda řekne pojď půjdem jinde. A pozdrav nezná ani děda.
Helenka Červenka
Taky si ze svého mládí pamatuju jednoho pána, co zdravil sejmutím klobouku. Bylo mi asi 17 a přesto, že jsem to vnímala jako buržoazní přežitek, musím uznat, že to bylo příjemné.
Zdenka Jírová
Máme asi všichni podobné vzpomínky. Čest práci jsem nikdy neřekla, to bych nedokázala. Můj tatínek / nar. 1900/ byl velký ctitel "tatíčka" Masaryka a já byla v tom duchu vychovávaná. Jen jsem věděla, že to nesmím nikomu říkat. Když jsem studovala na střední škole, měli jsme jako ředitelku zapálenou členku strany, na 1. den ve škole jsme měli předepsaný svazácký kroj. Pamatuji si, jak maminka sháněla modrou košili , nakonec sehnala nějakou asi o 3 čísla u krku větší. Přesto jsem ale všem učitelům já i moji spolužáci říkali " pane profesore". Žádné " soudruhu".
Naděžda Špásová
Taky jsem kdysi smekání klobouku zaznamenala, ale to jsem byla ještě mladá a nic mi to neříkalo. Nenaučila jsem se ani říkat '' ty, vole'', ale Dobrý den říkám dodnes. Pokud je to někdo, koho dobře znám, tak ahoj nebo čau. Někdy ze mě vypadne i něco jiného, záleží na okolnostech. Jedno je ale důležité, zdravit jsem nikdy nezapomněla. Tak Práci čest a těbůh.
Eva Krausová
Čest práci bych nikdy z pusy nevypustila ani v minulosti. Ale co třeba páček shledáček...? No, když muž elegantně smekne klobouk, to hovoří za vše. To by se mi líbilo i dnes. Vůbec se mi líbí elegáni v klobouku, dlouhém černém kabátě, jako tak umí chodit např. pan Horáček. Tak zas někdy, Ivanko.
Libor Farský
Ano, smekal se jen klobouk, já dodnes před kamarádkami smekám kšiltovku. :-) Ale rádiovka se nikdy nesmekala, ta tak nějak patřila k tomu Čest práci. Ani si v ní gentlemana neumím představit, vlastně ani v kulichu. Mám pocit, že já jsem nikdy "Čest práci" nevypustil z úst, dokonce ani ono lidové "Čestík" anebo "V šest v práci". Hezký fejetonek.
ivana kosťunová
Blanko, na nashle jsem zapomněla, ale je to v té kategorii zkrácenin, Věro, Miluško, díky za doplnění vlastními zážitky, asi by se jich našlo i více. Těší mě, když někdo naskočí na stejnou notu.
ivana kosťunová
Jano, také jsem si všimla, že dnešní články jsou takové spíš vzpomínkové :))
ivana kosťunová
Čus jsem nezmínila, protože jsem nedovedla zjistit původ, takže Zuzano děkuji.
Věra Ježková
Za našeho mládí bylo zdravení samozřejmostí. Ještě před vznikem samoobsluh jsme zdravili v obchodě. (Nějakou dobu mi trvalo, než jsem tam zdravit přestala.) Zdravili se lidé v domě. Sousedi se většinou znali, ale zdravili se i lidé neznámí. Prostě proto, že se potkali. Na vesnici jsem také zdravila každého. I to mi zůstalo dlouho do dospělosti. Postupně jsem si začínala všímat, že jsem divná. Že vzbuzuji údiv, když pozdravím neznámé lidi. S přibývajícím věkem jsem si řekla, že jsem žena, a proto bych zdravit jako první měla pouze v konkrétních případech. Také jsme se učili, že slušnost je pozdravit a povinnost je na pozdrav odpovědět. Zdá se, že ani to už dnes obecně neplatí. Rovněž se mi nelíbí, když lidé nezdraví třeba při vstupu do čekárny u lékaře. //„Dobréééj“ vnímám stejně jako autorka. A Čus taky nesnáším.
Blanka Macháčková
Nedávno jsem se loučila se svým bývalým ředitelem (na poslední cestě) a nedalo mi nezmínit jeho šaramantní pozdrav s elegantním smeknutím klobouku. Až tak se mi ten pozdrav líbil. A líbí se mi i tvá úvaha o pozdravech. Jen bych přidala časté "nashle". Vždy jsem odpověděla na shledanou. Něco by se opravdu zkracovat nemělo.
Jana Šenbergerová
Také bývám vděčná za "brý", i když dávám přednost tomu usedlému dobrý den. Pěkný článek. Zdá se, že současné pošmourné počasí přeje vzpomínkám.
Zuzana Pivcová
Je to moc hezká a podrobná rekapitulace. Pamatuji se, že i náš tatínek v 50. letech smekal při pozdravu klobouk, protože byl z 1. republiky a dbal na zdvořilost. Pozdrav Čest práci, zkráceně Čest, byl hrozný, protože ho nejvíc používali ti, kteří se jako funkcionáři zrovna moc nenadřeli. Také se mi na novém pracovišti stalo, že jsem řekla Dobrý den, a byla jsem poučena, že to je sice hezký pozdrav, ale tam se nehodí, že tam se zdraví Čest práci. Takže jsem tak ironicky zdravila i u vstupu na WC. To dnešní Dobrej, dobrý...od mladých je sice podivné, ale alespoň něco, asi jako nashle. Nemám jako bývalá němčinářka ráda to všeobecné Čus, které vzniklo z německého Tschüss. To je totiž pozdrav pouze na rozloučenou (tak čau), nikoliv na uvítanou (no čau, jak se máš), jak to všichni říkají.
Mirek Hahn
No jo, to se to zdravilo v první polovině dvacátého století, když nás na Zemi žilo kolem dvou miliard..... Teď je nás sedm a půl miliardy..., to by se člověk uzdravil.....