Senioři často neutáhnou drahé nájmy. Je stěhování řešením?
Ilustrační foto: ingimage.com

Senioři často neutáhnou drahé nájmy. Je stěhování řešením?

28. 12. 2017

Neutáhneme bydlení. Zkrátka, nám na to penze nestačí. To je problém čím dál většího počtu seniorů. Je stěhování řešením? Málokdy.

Tak se přestěhuj do menšího a levnějšího. Ta slova často slyší osmdesátiletá Anna z Prahy od svých známých, od sousedů, od příbuzných. Před pěti lety ovdověla a zůstala sama v třípokojovém velkém bytě v historickém domě. Nájemné platili z penze manžela, z její penze žili. Po jeho smrti není schopna náklady na bydlení, na jídlo a na léky sama zvládat. Už prodala i dva cenné obrazy, nedávno dokonce i zlato, které měla po mamince. Je sama, syn jí už zemřel dávno při autonehodě, má jen o něco mladší sestru a její rodinu.

„Říkají mi, ať svou bezvýchodnou situaci řeším, ale já nevím, jak. Nemám sílu se stěhovat, žiju tady od svých třiceti let. Nevím, jak se taková věc organizuje. Nechci žít jinde, to je můj domov, mám tady vzpomínky na muže, na syna. Nejraději bych se jednoho dne prostě neprobudila. Jenže já se každé ráno znovu vzbudím a je zase přede mnou den plný starostí, jak to všechno zvládnu,“ vypráví.

Smutný příběh. Podobných se odehrává mnoho. Právě lidé, kteří nejsou schopni po smrti partnera hradit náklady na bydlení, často volají na krizové linky a svěřují se se svou bezmocností. „Dostupnost bydlení pro seniory je obrovský problém. Týká se asi čtyřiceti až padesáti tisíc z nich, kteří bydlí v nájemních bytech. Velmi často jde o situaci, kdy člověk ovdověl a penze bývalého partnera mu nyní citelně chybí, protože z ní hradil nájemné,“ uvedl předseda Rady seniorů Zdeněk Pernes.

Čím dál častěji se mluví o tom, že mnohé byty se pro seniory stávají doslova pastí. Jednak proto, že za bydlení v nich dávají velkou část své penze, mnohdy celou. Jednak proto, že nevyhovují jejich potřebám. Jsou staré, nejsou bezbariérové, mnohdy se nacházejí v domech bez výtahu. Pokud je člověk hodně starý a nemocný, je v bezvýchodné situaci. Platí obrovské peníze za něco, co mu vlastně nevyhovuje a nemá šanci to změnit. Ono je totiž snadné říct: Přestěhujte se. Ale kam? Bezbariérových levných bytů pro seniory je absolutní nedostatek. Navíc je pro mnoho lidí vysokého věku velmi náročné takové stěhování vůbec zorganizovat, pokud nemají fungující rodinu. Vždyť stěhování je náročné i pro lidí mladé a organizačně schopné a teď si představme ovdovělou osamělou osmdesátiletou nemocnou dámu, která má sehnat realitní kancelář, uskutečnit výměnu, vše ohlídat, aby nebyla podvedena, jezdit k notáři, na obhlídky bytů. To už je pro ni mnohdy tak vyčerpávající, že raději svou bezvýchodnou situaci nijak neřeší. Tím, jak se prodlužuje lidský věk, se navíc prodlužuje i doba, kterou lidé v takovém nevyhovujícím bytě tráví.

„Maminka ovdověla, je nemocná, ale do domova pro seniory nechce. Na jedné straně ji chápu, je zvyklá na svůj starý velký byt. Na straně druhé se už v něm nedostane do vany, sprchový kout nemá. Téměř z něj nevychází, protože jí už dělají problém i schody z prvního patra. Přispívám jí finančně, aby tam vůbec mohla žít a měla na jídlo. Ale připadá mi to jako vyhazování peněz, které padají do chřtánu majiteli domu. Máma na sobě šetří, nic pořádného si nekoupí, všechny peníze vlastně jdou na ten zpropadený byt,“ vypráví padesátiletý Stanislav z Prahy. „Už jsem pátral, zda nejsou k mání nějaké malé bezbariérové byty, ale nic takového za slušnou cenu neexistuje. Ostatně, i na místo v domově pro  pro seniory by musela máma čekat několik let. Připadá mi v tom bytě jako v pasti,“ podotýká.

„Mnozí starší lidé těžce snášejí změnu prostředí, obtížně se adaptují na nové. A je v podstatě jedno, jestli jde o stěhování do domova pro seniory či do jiného bytu. I kdyby šlo o byt lepší, hezčí, oni se v něm často nebudou cítit dobře. Změny se ve vysokém věku zvládají obtížně,“ připomíná geriatr Hugo Přibyl.

Velmi častým jevem je, že staří lidé, kteří mají problém uhradit náklady na bydlení, o tomto problému mlčí. Nechodí na úřad žádat o příspěvky na bydlení, nevědí, na co mají nárok, nijak na svou neutěšenou situaci neupozorňují. „Jedná se o specifický problém seniorů. Mnohdy neradi využívají možností, které jim stát nabízí, například sociální dávky na bydlení. Vnímají to jako vlastní selhání nebo dokonce ostudu,“ uvedla socioložka Kateřina Kňapová z obecně prospěšné společnosti Alternativa 50 +, která na problém seniorské chudoby upozorňuje.

Mezi sociology se tento jev čím dál častěji nazývá neviditelná chudoba seniorů. Neviditelná, protože jen málokdo tuší, že paní, která bydlí v krásném velkém bytě v centru města, ve skutečnosti jí denně jeden rohlík a k němu pije ten nejlevnější čaj, přičemž jeden sáček použije na třikrát. Moc radosti ze života nemá. Drží ji při něm vlastně jen nepřetržitá starost, jak vyjde s penězi poté, co zaplatila nájemné, plyn a elektřinu. Ano, i to je jedna z podob seniorského života. Je dobré o ní vědět.

Hodnocení:
(4.9 b. / 18 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Dana Puchalská
Pane Clife Cartere kolik je Vám s dovolením let? Nebo to byl snad pokus o vtip? Tak to se Vám jaksi vůbec ,ale vůbec nepovedlo.
Eva Mužíková
Před pěti lety jsem se odstěhovala z bytu 3+1 do nalého 1+kk s balkonem. Všechen nabytek jsem rozprodala, či rozdala a opatřila si nový. Zbavila jsem se zbytečností, převezla jsem ovšem všechny kytky. Jsem spokojená, práce spojené s úklidem lehce zvládám. Vzhledem omezeným šatním prostorům se nejméně jednou ročně zbavuji s lehkým srdcem toho, co téměr vûbec nenosím. Něco daruji, něco rozpárám a použiji. Mám ráda změnu, koupím si nové, neokoukané.......které časem opět vyměním:)))))
Ka Pr
Sousedé nebývají vždy právě ideální. I přesto jsou v případě postupujícího stáří a invalidity jím vyvolané, těmi prvními, těmi nejbližšími, kteří mohou pomoci, nebo tu pomoc přinejmenším zavolat. Pokud své sousedy znáte po desítky let, je vám jasné, že stěhování je krokem do neznáma, často blízkým hazardu. Mimoto v bytě který znáte se můžete pohybovat téměř poslepu, a do určité míry to platí i o domě a jeho nejbližším okolí včetně dopravních a nákupních možností. Panuje zde názor, a zřejmě i jakési předpisy, že domy o čtyřech patrech mají být opatřeny výtahem, a domy o třech a měně nikoliv. Tyto podmínky jednoznačně pomíjejí potřeby seniorů. Bydlení v přízemí. Často bývá téměř bezbariérové. Zapomnětlivý člověk ponechá otevřená okna, a bývá následně vykraden. Bydlení v patře s balkonem. Na balkoně lze za příznivého počasí sedět, a například i sušit prádlo, i "neomezeně" větrat. Jak pomoci, jak řešit? Jednoznačně výstavbou dvojbytů !!! Příklady: garsoniéra + garsoniéra, 1+1 + garsoniéra, 2+1 + garsoniéra, atd. Zpočátku je majitelem/i obýván jen jeden z obou, děti v druhém propojeném, později odděleném, po jejich odstěhování možno pronajímat, a po úmrtí jednoho z majitelů je možno pronajímat onen větší z obou. Výtah s bezbariérovým přístupem z bytu i z ulice, jakož i balkón by měl být samozřejmostí. Bohužel mám pocit, že ani současná výstavba nic podobného nezohledňuje.
Clif Carter
Jak to řešili nynější senioři v minulosti,když byli mladí?V socialismu byly malé platy a bydlení bylo prý ještě vyšší.Jak mohli přežít?
Zdenka Jírová
Když jsem zůstala sama ve velkém 3. pokojovém bytě s nájmem velkým jako moje penze, okamžitě jsem to začala řešit. Byt jsem prodala i se zařízením, nijak jsem na tom nevydělala, ale úpravy nábytku pro malý byt, který jsem si s pomocí realitky našla, by byly dražší a ani by se mi tam nábytek nevešel. Za zbytek peněz z prodeje bytu vyšlo i na pár kousků nábytku, takže jsem spokojená, mám malý 2+1 s balkonem, dům má výtah a je velmi slušný, čistý, s dobrými nájemníky. To bylo před 11 lety a jsem ráda, že jsem tuto akci uskutečnila včas, přišly nemoci, špatně chodím a dnes by mi to dalo velkou práci to zorganizovat.
Věra Ježková
Přítel bydlel řadu let ve velkém bytě nedaleko Národního divadla. Když dům převzal soukromník, musel se odstěhovat, protože platit nájem by nezvládl. Od té doby bydlí v novostavbě u Rokytky. Velmi brzy si tam zvykl, byt je dostatečně velký pro něj i pro nás oba, okolí je hezké. Stěhování pro něj ale bylo psychicky velmi náročné – dosud vidím jeho výraz, když z bytu odcházel naposled. Se vším mu pomáhala i jeho dcera.
Marie Franková
Při odchodu do důchodu je třeba se připravit také na situaci, kdy zůstane jeden z partnerů sám, tzn. včas se přestěhovat do menšího bytu, včas si podat žádost do domova pro seniory v místě bydliště nebo v místě příbuzných, ale také v době zaměstnání necpat vše dětem, to je minulost, ale pořídit si penzijní připojištění, stavební spoření... Těchto rad jsou už léta dennodenně plné noviny.
Dana Puchalská
Kamarádka to vyřešila před pár lety. Spočítala si plus a mínus bydlení ve velkém bytě(90m2) a šla do o polovinu menšho. A teď je víc než ráda. Ale chce skutečně odvahu. Radikální řez. My s manželem bydlíme ve 49m2 a vím o čem mluvím . Dříve to bylo cca 90m2. Hurá méně uklízení a skladování zbytečností.
Zuzana Pivcová
Zažila jsem stěhování trojsměnou začátkem roku 1993. Předcházelo mu několikaměsíční přemlouvání asi 74leté paní, aby se přestěhovala do menšího. Bydlela v Mělníku v domě, který zdědil pán z Prahy a ten jí slušně nabídl malobyt v Praze. Ovšem ona do Prahy nechtěla. Tak jsem vstoupila do hry já, která jsem do Prahy naopak z Mělníka chtěla. Měla jsem tam báječnou dvougarsonu. Paní se to ale zdálo malé. Žila v tom bytě o více místnostech jako nájemnice pomalu zadarmo přes 30 let a za vším cítila podvod a nechtěla přijmout, že se doba trochu změnila. Podotýkám, že ten Pražák byl velmi solidní. Nakonec jsme ji včetně jejího syna z Neratovic nějak přesvědčili, ale ráda nebyla. Tak šla nespokojená do mé prostorné dvougarsony s komorou a velkou předsíní, zatímco já do 29, 5 čtverečních metrů se vším do Prahy na Chodov, kde jsem dodnes. Myslím tedy, že někdy je problém v tom, že ve vyšším věku lidé nemají sílu ani chuť se ještě někam stěhovat. Ne nadarmo se říká, že zvyk je železná košile.
Margita Melegova
Pani Parisova, Vas pribeh je smutnym vysledkem demokraticke legislativy a neni ojedinely.
Margita Melegova
Tady se s oblibou pouziva vyraz ,, asi jsem z jineho sveta,, a to plati i u mne. Nestratila jsem soudnost tim, ze dnes jeste muzu skakat pres kaluze, nespolehala jsem, ze bydleni za mne nekdo vyresi ani v minulosti ani v nedavne dobe. Jsem ve veku kdy musim pocitat se vsim, predvidat, porovnavat lidi meho veku jak se v podobnych situacich rozhoduji a najit nejvhodnejsi reseni pro dalsi zivot i za cenu zmeny prostredi, necekat na zazrak, zadny se nestane.
Jana Zahradníková
Ono je jednoduché říct-pronajmout jeden pokoj - ale každý nemá sílu se stále ohlížet na to, jestli je volný záchod, koupelna, jestli po sobě nájemce umyl nádobí a navíc ošetřit to administrativně - vystavit smlouvu, platit daně, podat daňové přiznání. Nevím, jak to s tím je, ale co čtu, tak si myslím, že to tak jednoduché / pokud to nebude blízká kamarádka nebo někdo z rodiny/ není. Myslím, že tam je víc negativů než kladů.
Helena Parisová
Ano,je to tolik smutné....Beru to podle sebe.Do roku 89,jsme bydleli ve dvoupokojovém bytě na Vyšehradě,který jsme vyměnili v roce 1977,s doplatkem 10000Kč,za luxusně zrenovovanou garsonku na Praze 9.Po roce 1989,nám začali znepříjemňovat život Italové,kteří si koupili snad celý Vyšehrad.(Ponte Carlo).Nejdříve,když zemřely původn nájemnice(věk kolem 70-90let),nastěhovali občany nepřizpůsobivé,skoro všechny snědé pleti.Ale i s těmi jsme v rámci možností,vycházeli slušně,protože jsme byli důchodci,od kterých si nemohli nic půjčit.Tak po asi dvou (letech,nevím přesně),prodali dům někomu ze Strakonic.adresu víme.No ,a pak začal kolotoč! Přestavování v domě,vypínání všech energií,odstranění našeho satelitního talíře apod.Když jsme se ozvali,nikdy jsme majitele nezastihli.Dnes bydlíme u velmi milých domácích ,odkud se budeme stěhovat do útulku,či do hrobu.Jsme rádi,že nejsme mladí a že náš syn nemá děti,i když je to trochu smutné.Přejeme všem hodně zdraví a štěstí.Helena a Mirek
Helenka Červenka
Další možností je stavebně řešit. Třetí pokoj připojit k vedlejšímu bytu, kterým by třeba přišel vhod. Každopádně je to na městských úřadech, jak pomoci - mladí s dětmi se tlačí v jedno a dvoupokojákách a samotní jedinci trčí v tří a více pokojových bytech. Já být v radě města, tak zřídím službu-najít vhodný menší bezbarierový byt v domě s výtahem, sbalit, přestěhovat, vyřídit formality.
Dana Puchalská
Ano pronájem jedné místnosti je rozhodně lepší než stěhování. Třeba kamarádce z okolí co je na tom stejně.Starý strom je skutečně těžké přesadit.
ivana kosťunová
Jsou to smutné příběhy, ale vše má nějaké řešení. Možná tu jenom chybí pomocná ruka, instituce, která v takových případech pomůže. Možná by stačilo jenom jeden z pokojů pronajmout.
Marie Doušová
Pravdivý a smutný článek. Proč naši starostové ve městech neřeší problém bytů? Vždyť budou jednou také staří ,ale oni mají výhodu, že už si nahrabali dost a jich se to netýká. Chyba ,velká chyba.Ve stáří každý pozná co je to být bezmocný a nepotřebný, Nikomu to nepřeji .
Libor Farský
Dovedu se do této situace vcítit a rád bych takové seniorce poradil. Jeden čas jsem při zaměstnání ve škole provozoval i realitní kancelář a, pokud jsem byl osloven, snažil se o co nejlepší řešení. Je to ovšem velmi individuální záležitost. Rád bych upozornil, že zde na hlavní stránce portálu i60 je v hlavičce i PORADNA, snad by nebylo od věci zkusit poradnu sociální, případně i právní.