Můj nejen 21.srpen 1968
ilustrační foto: Archiv autorky - r. 1962

Můj nejen 21.srpen 1968

21. 8. 2018

21.srpna 1968 jsem měla krátce před devatenáctými narozeninami a rok po vyučení jsem pracovala ve svém oboru, jako pomocná pracovní síla ve IV. platové třídě za 750.- Kčs za měsíc. Ale, abych alespoň částečně vyjádřila moje skutečné pocity z tohoto dne, musím začít "od Adama".   

Maminka, coby sirotek po své mamince, jako čtrnáctiletá, byla služka ve mlýně a od patnácti let au pair v rodině lékaře, který ji nechal na vlastní náklady vyučit na švadlenu. Po jejím vyučení dal příležitost další dívce a maminka šla pracovat k sedlákovi, protože neměla kapitál, ani zázemí na založení živnosti. Tatínek byl syn z chalupy, pracovitý, vynalézavý, ve své době pokrokový člověk. Vyučil se varhaníkem, měl venkovskou kapelu, včetně všech hudebních nástrojů a doma vedl hospodářství. Když se jejich cesty spojily, byl otcem vyděděn.

S holýma rukama, v propachtovaném, začali v roce 1945 budovat své hospodářství. Tatínek krom hospodaření, hrál na varhany v kostelích v širokém okolí a stejnou měrou hrál se svoji kutálkou na tanečních zábavách. Za pět let dřiny měli konečně vystaráno. Ale bohužel do jejich hospodaření vstoupil vítězný únor a o téměř dva roky později jeho chapadla, 24.prosince 1949, zasáhla naši rodinu. Se třemi dětmi 3.5 roku, 1.5 roku a mojí čtyřměsíční maličkostí, nás bez varování vystěhovali, ze zavedeného hospodářství, do nezabydleného studeného domu. Byla to první velká zkušenost s komunistickým režimem, zároveň první velká ztráta všeho, co rodiče nahospodařili, a hlavně ztráta jejich osobní svobody. Tato skutečnost však naše rodiče nezlomila a znovu od píky v soukromém hospodaření pokračovali. Padesátá léta a první polovina let šedesátých, vlastně až do roku 1967 byla tou nejčernější kapitolou o životě naší rodiny. 

Pražské jaro 1967 bylo vyústěním postupných politických změn a přineslo nám novou naději na lepší život. Bratr, coby devatenáctiletý student SZTŠ, maturant, prožil první majáles a měl jako výborný student otevřenou cestu k vysokoškolskému studiu na brněnské Veterinární fakultě. Rodiče, coby soukromě hospodařící rolníci, dostali od rady MNV povolení k trvalému pracovnímu poměru v místní továrně. A v tomto „horkém“ létě 1967 byli předseda a tajemník MNV chyceni Veřejnou bezpečností, jak kradou obilí z kombajnu. Otevřeností v rodině jsem vnímala situaci v širších souvislostech a bylo jen otázkou času, "Kdy to bouchne."

A přišel 21.srpen 1968, vstup spojeneckých vojsk na naše území. Že to až tak "bouchne", to nikdo z nás nečekal. Pamatuji si to, jako by to bylo včera a do dnes cítím, jak nesmírně to bolelo. V toto osudné ráno jsem vstávala ve čtvrt na čtyři, nastejno s rodiči, jako každý jiný pracovní den, a z tohoto důvodu jsem také chodila brzy spát. Jelikož rádio v té době vysílalo až od půl páté, nic netušíc jsem šla k vlaku. Do práce přijel na motorce parťák a mezi dveřmi, ještě s přilbou na hlavě a se slovy: „A je to v prdeli!“, šel zapnout jediný zdroj informací, rozhlas po drátě. Na to uklízečka, manželka náčelníka Veřejné bezpečnosti, pravila: „Někdo sem musel přijít udělat pořádek, když na to nestačíme sami.“ Do "kurzu" se dostal Jan Šejna, obchodník s jetelovým semínkem, tzv. „Semínkový generál“, (zběžný životopis a jeho kariérní postup, https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_%C5%A0ejna ). Tento den pro mne byl, po všem, co jsem s rodiči a svými bratry do té doby prožila, koncem všem našim nadějím.

Karta se obrátila, začaly prověrky, „došetřila“ se krádež obilí a díky nejen souhlasu se vstupem sovětských vojsk na naše území, se z předsedy MNV stal vlivný funkcionář KSČ na ONV, z tajemníka cechmistr místní továrny a na jejich místa nastoupily "kované rychlokvašky".

A tak pokračovalo chmurné období naší rodiny. Naštěstí, bratr díky svým vynikajícím studijním výsledkům a hlavně díky tomu, že NE všichni na fakultě ztratili soudnost, řádně dostudoval. Rodičům bylo, souběžně s hospodařením, ponecháno právo pracovat v továrně, z toho plynoucí právo na sociální zabezpečení a tím pádem nárok na starobní důchod. Kdyby ne, tak za celoživotní dřinu by nedostali na stáří ani vindru.

"Kdo mne dnes může soudit za moje názory, přece jsme také měli možnost pohodlně žít v nevědomosti." 

 

Hodnocení:
(5 b. / 19 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Faldynová
Děkuji za další informace o minulém režimu. Také si myslím, že by to měli vědět i naše vnoučata.
Jitka Caklová
Je dobré znát souvislosti, v článku je odkaz. Jan Šejna s použitím poslanecké imunity opustil republiku už v noci z 25. na 26. února 1968 a až do 21. srpna si nikdo nedovolil ani pinknout. Takováto hesla sloužila pouze k odvedení pozornosti od podstaty celého dění a byla už pouhým, lidově řečeno, "kopáním do mrtvoly".
Oldřich Čepelka
originální vzpomínka, děkuji taky. jen přidávám k šejnově útěku d fo USA - psalo se: Šejno, vra´t nám semínka, kravám hubnou vemínka.
Věra Ježková
Jíťo, silný příběh.
Libor Farský
Výborně, Jíťo. Škoda, že jsme na portálu pro seniory. Takovéto příběhy by měla číst dnešní omladina, to je ta pravá "škola života".
Zuzana Pivcová
Bohužel některé rodiny byly zasaženy oběma událostmi. Vzpomínám na to, že dřív se muselo do různých kádrových dotazníků vyplňovat postoj rodičů k Únoru a později už postoj k Srpnu. Mohly jsme se sestrou být šťastné, že se nám podařila možnost studovat v uvolněnější druhé polovině 60. let. Díky, Jíťo.