Žižkovské parno
14. 6. 2019Byl dnes prý nejteplejší den roku. Zadíval jsem se z okna do protějšího parku. Bylo v něm neobyčejně živo. V trávě se povalovaly dvě tlupy propuštěných trestanců, i s milenkami. Řvaly na sebe vězeňskými skřeky a ožralými hlasy. První muklice si odskočila uvolnit se pod blízký keř, neměla ale toaletní papír, a tak použila odhozené cizí špinavé tričko. Jeho druhou stranou si pak otřela zpocené vlasy. Další muklice z té demokracie tančila a zpívala si štěstím. Bylo dusno a schylovalo se k bouři.
Když začala průtrž mračen, dorazilo pět policistů. Vyvláčeli mukly do přístřešku tramvajové stanice. Jednoho v bezvědomí tam museli vynést a spícího ho posadit na asfalt. Pak dorazila sanitka. Oživovali v ní dlouho polomrtvého trestance. Z parku na něj do sanitky pořvával další mukl, ještě z křoví.
Policie nechala ostatní živly sedět v staničním stánku. Tak se nedotkli jejich „cti a nepošlapali jejich práva“.
Vyběhla ven mnou oblíbená sousedka, řečená podle počtu psů Trojčubčí. Doběhla parkem až k druhé skupině povalečů, ale jen s jednou, a tou nesilnější čubkou. Přivolala další sanitku. Lapiduchové velmi obezřetně a pomalu vstupovali do nebezpečného roští. Po chvíli z něj vyvláčeli polonahého muže. Měl dohromady jenom jednu ruku a jednu nohu. Naložili ho do sanitky a pro jistotu také odvezli.
Dopršelo, tak urychleně z našeho parku hrůzy první odjeli policisté!
Chrabří saniťáci odjeli až poslední!
Čtěte dále:
Ryby nepláčou
Zaujal mě název článku: „Proč si lidé pořizují zvířata nebo proč si zvířata pořizují lidi“ a to…
Jak jsem plavala s hady aneb vzpomínka na staré kutnohorské koupaliště
Jezdívala jsem jako dítě na prázdniny k babičce a dědovi do Kutné Hory, a tak toto město zůstalo navždy v mém srdci. Babi a děda bydleli tehdy na Kocandě u potoku Vrchlice, kterému místní říkali Pách. Teda páchl leckdy taky, lilo se tam všelicos, ale je to spíš z německého der Bach.
Moje vzpomínky na léto trochu jinak
Nevím, jak ostatní lidé, já miluji brambory tzv. na loupačku, už od dětství. Jen trochu jiné je to…
Chvála knihobudek
Nepředpovídala jsem jim velkou budoucnost. Znajíc potřebu zničit a/nebo odcizit vše, co lze, jíž se…
Pocity - tentokrát čistě letní
Dnešní příběh je volným pokračováním předcházejících příspěvků na téma Pocity. Všechny…
Krvavý koleno ještě žije
Děti milují strašidelné příběhy, a ačkoliv zalézají při jejich vyprávění strachy pod deku, zpod…
Zamyšlení na sklonku života
Není to tak dávno, co jsem dostala jeden mail. Na rozdíl od jiných, které mi z velké části nic nepřinesou, jsem tento přečetla jedním dechem, slzy mi kanuly po tvářích a po celém těle mě mrazilo.
Pranostiky pro celý rok XV
Pranostiky jednotlivých měsíců roku, světic a světců, seřazených podle jejich svátků v měsíci Srpen…
Jako malované...
Na "Íčku" máme články, fotografie, ale co obrazy...? Fotografie máme v mobilu, v počítači, můžeme…
Okurkové horké léto
Je červenec po Anně, přísloví - svatá Anna, se nenaplnilo. Moje první ranní cesta vede k oknu, v květináči mám zapíchlý teploměr, podívám se a poklesnu v kolenou. Zase po ránu 25°C.
Zapomněnka
Když jsem loni psala svůj příspěvek Ztracenka, vlastně mě vůbec nenapadlo, že bych v něm někdy…
Pranostiky pro celý rok XVI
Pranostiky a rčení o větru I když ze strnišť občas fučí, horko nás přece jen mučí. Půlnoční větry v…
Pošlou mě taky do Španělska aneb jak jsem se zas jednou pořádně zasmála
Šestiletý vnouček je expertem na všetečné dotazy. Jeho dotazy jsou třeskutě upřímné a naprosto bez…
Sladká, jako láska
Kdysi už hodně dávno pásl na vyprahlých etiopských pláních stádo koz starý mnich Faustus Banesius.…
Jurášek
Jako mladá dívka jsem občas jezdívala na koních. Jen občas, protože jsme koně neměli a byla jsem…
Jak jinak, nežli stejné téma - pejsek
Abych naplnila rčení: "Sdělená radost, dvojnásobná radost", rozhodla jsem se pochlubit se s malými…
Příběh na 50 slov: Naslouchat
Naslouchat je podle mne něco jiného než poslouchat. Poslouchat můžeme rádio, hovor lidí v tramvaji,…
Smím prosit?
V hotelu Hilton se tančilo. Při tom našem procházkování Prahou jsme narazili na jednu parádní akci.…
Kdo říká, že je stáří moudré?
Naše tělo je neobyčejně důmyslný organizmus. Bohužel občas i trochu svéhlavý. Většinou si dělá, co…
Jak se stal pepřák mým společníkem
Šíleně se o sebe bojím. Byla jsem cílem pronásledování, nežádoucího obtěžování, osahávání i škrcení. Nemám vyřídilku ani páru Helenky Růžičkové, ani nejsem z rodu obratných žen, které si poradí natrénovaným kouskem z kickboxu. Jsem tak nějak bezbranná.
