Zuzana Pivcová zpovídá Zdenku Mariášiovou

Zuzana Pivcová zpovídá Zdenku Mariášiovou

28. 11. 2012

S touto paní, i když se mi chce říct holkou, která už léta nosí poněkud zvláštní příjmení Mariášiová, jakoby osudově související s někdejším zaměstnáním jejích rodičů v restauraci, jsem se málem neznala. Zdenka se totiž narodila až v září a bývalo zvykem zařadit „poletní“ děti do školní docházky až o rok později. Asi jí pomohlo, že už jako dítě byla hodně dlouhá. Skamarádily jsme se až v 6. třídě, kdy se z nás staly spolužačky. Zatímco u nás doma příliš veselo nebylo, jejich rodina byla hovorná a vládla v ní pohodová atmosféra. Proto jsem u nich bývala pečená vařená. Pak jsem se ale musela odstěhovat a Zdenka a její další život mi zmizely na 20 let z očí.

Vše se obnovilo, když i mě bývalí spolužáci začali zvát na školní srazy. A že byla hlavní iniciátorkou Zdenka, snad ani nemusím říkat. A to platí dodnes. Když přijedu na sraz, postará se o mě od A do Z. Zajistí mi ubytování v internátu, vezme mě k sobě jako strávníka, ukáže mi město. Možná si říká: Ty z té bláznivé Prahy, odpočiň si a užij si to tu. Myslím ale, že je taková ke každému. Zná asi všechny lidi v městečku a oni zase znají ji. Byla totiž dlouhá léta učitelkou a pak ředitelkou jedné ze zdejších mateřských škol.

Když jsem Zdenku požádala o rozhovor, podivila se, že přece není žádný „zajímavý objekt“. Její zajímavost není v exotických koníčcích či nějaké zvláštní tvorbě.  Je to samostatná energická žena se zdánlivou hubatostí, kterou zdědila po mamince. Uvnitř má ale široké dobré srdce, což mi o ní řekla ještě nedávno před svou smrtí právě její maminka, pro kterou jsem zůstala Zuzkou. Dožila se krásných 86 let a Zdenka se o ni až do samého konce postarala. Pevně věřím, že jednou to bude stejné s ní a jejími dětmi. U nich totiž rodinné vztahy takto fungují s naprostou samozřejmostí. Kéž by takových lidí bylo víc!

Zdeni, naznačila jsem, že jsi byla „holka z hospody“. Povyprávěj o tom trochu, prosím.
Pokud mi paměť sahá, od malička jsem se sestrou vyrůstala v hotelu, který měl můj strýc a teta. I když jsme v něm nebydleli, trávila jsem tam celé dny, protože tam pracovali oba rodiče. Po úmrtí strýce a tety rodiče z hotelu odešli, ale tatínkův sen byl, mít malou hospůdku. To se splnilo, a tak jsme se přestěhovali do hospody, tedy restaurace 4. cenové kategorie. Maminka vařila a tatínek obsluhoval. Prázdniny byly vyplněny obsluhou hostů („velice zábavné“).

A kde jsi přišla k tomu zvláštnímu příjmení?
Asi tak jako většina žen. Zamilovala jsem se, vdala a příjmení změnila podle manžela.

My jsme se k sobě tak nějak vrátily až ve 35 letech. Co tě potkalo do té doby, prozradíš něco o tom, co si prožila? Vím, že život k tobě nebyl vždycky jen kamarádský.
Myslím si, že jsem toho stihla dost. Vdávala jsem se na tehdejší dobu velice pozdě (na dnešní dobu akorát). Narodil se mi syn a do roka dcera. Abychom vyřešili bytovou otázku, pustili jsme se do stavby domku. Jenže neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, a tak, když jsme měli hotovou hrubou stavbu, dům nám vyhořel. Ani naše manželství nevydrželo. Po 15 letech jsme se rozvedli, mně zůstaly děti a dům, který sice nebyl ještě dodělán, ale dalo se v něm bydlet. Hodně se mně i dětem po rozvodu ulevilo, protože jsme zažili domácí násilí, psychické i fyzické.

Kde jsi všude pracovala? Je pravda, že znáš skoro všechny lidi ve městě?
Od malička se mi líbilo starat se o malé děti. Sama jsem do školky nikdy nechodila. Podařilo se mi vystudovat pedagogickou školu se zaměřením pro učitelky mateřských škol. A u tohoto zaměstnání jsem vydržela přes 40 let. Pracovala jsem v menších městech, na vesnici i ve velkoměstě, kde jsem získala praxi i v týdenní mateřské škole. Když jsem se provdala, vrátila jsem se do městečka, kde jsem vyrůstala. A od té doby jsem „doma“. A to, že tu znám hodně lidí? To je logické. Mnoho lidí zná mě díky tomu, že jsme byli v hospodě a potom ke mně do školky chodily děti mých spolužáků a později i jejich vnoučata.

A co důchod, ty přece pořád ještě pracuješ? Přitom máš i doma plno práce, domácnost, zahrada, technika, co ještě?
Ano, i v důchodu vypomáhám. Mé děti jsou již dospělé, tak mi nic nebrání, pokud mi síly stačí, pracovat. Ale nikam se neženu. Byla jsem požádána bývalou kolegyní, zda bych k ní nešla vypomáhat do mateřské školy do speciální logopedické třídy. Je to na 2 hodiny denně, což mě velice obohacuje a malé děti mi vždy dobíjely baterky. A doma? Nemá kdo dělat „ velký“ nepořádek a ostatní celkem stíhám.

Máš bezvadné děti, syna a dceru, a od dcery dvě krásné vnučky. Ono ale všechno není úplně bez starostí, viď?
To máš pravdu. S tou menší vnučkou byly nějaké zdravotní problémy, ale myslím si, že nyní je již relativně v pořádku. Sice jezdí na kontroly, ale jinak je to velký živel.

Není mi známo, že bys nějak mluvila o nemocech, i když vím, že nějaké zdravotní problémy byly. Zato jsi to ale byla ty, kdo mi doporučil léčbu staroindickou áyurvédou. Věříš na alternativní medicínu?
Já jsem nebyla nikdy zvyklá stěžovat si na bolesti. Také jsem nebývala nemocná.  Ale s postupem věku různé neduhy přibývaly. A na tu staroindickou léčbu mě vzala sestra. Oběma nám pomohla a ukázala cestu, jakou se dále ubírat.

Někdy žasnu, kde se v tobě bere všechna ta vitalita. Jsi léta sama, bez manžela. Zanevřela jsi na chlapy?
Když jsem se rozvedla, nechtěla jsem nikoho kvůli svým dětem. Měla jsem starostí dost a dost. A potom? Nastoupila jsem na vedoucí místo a chtěla jsem něco vybudovat, aby mohli moji malí svěřenci vzpomínat na pěkné dětství prožité v mateřské škole.

Trochu to směřuji k tomu, že sis vlastně celý život uchovala hezký vztah se spolužákem, kterého také znám, i když každý máte svůj život, svou rodinu. Ve škole jste se škádlívali, pak spolu trochu chodili, a dnes? Řekneš o něm něco nebo nechceš? Je to přece naprosto férové.
Dnes jsme kamarádi – spolužáci. Ve svém životě jsme se míjeli, ale vždy o sobě věděli. Asi to tak mělo být.

Zdendo, letos budete mít první vánoce bez maminky, která prožila hezký dlouhý život. Pokud máš v genech její dlouhověkost, co máš za program na těch dalších 23 let? Poraď čtenářům něco.
Vánoce pro mě nebudou nic veselého. Vždyť mamka u mě žila 21 let. Ale život jde dál. Musím se s tím nějak poprat. Ano, dlouhověkost máme v genech po mamince, ale recept na ni nemám. Hlavně se nenervovat, což v dnešní době není nic jednoduchého, neuzavírat se do sebe a vážit si každého nového dne. 

Zdeni, děkuji ti za i60 i za sebe za rozhovor a spolehni se, že jestli se příští rok zase „srazíme“, jak jsme si všichni slíbili, zkusím opět vylézt na ten zatracený skokanský můstek.
Zuzko, pokud mi zdraví dovolí, určitě sraz svolám a na ty můstky opět vylezeme, třeba i s hůlkami.

Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Olga Štolbová
Umíte z obyčejných lidí udělat neobyčejné. **