První vnouče znamená pro většinu babiček velkou radost, ale nemusí to tak být vždy
Říká se, že matka o dítě pečovat musí, ale babička může. FOTO: Ingimage

První vnouče znamená pro většinu babiček velkou radost, ale nemusí to tak být vždy

5. 6. 2021

Nadšená, milující, ochotná udělat kdykoli cokoli. Tak si většina lidí představuje ženu, která se poprvé stala babičkou. Jenže vždy to tak není. Některé ženy babičkovskou roli takto neprožívají. Není třeba se tomu divit a už vůbec ne je za to odsuzovat.

Toto je odposlechnutý rozhovor dvou babiček.

„Já ti byla tak ráda, když odjeli. Můžu to říct jenom tobě, stydím se za to, ale mě ten malý tak rozčiloval, když celé dva dny řval. Chápu, že se teď chystají jezdit ke mně na chatu častěji než dříve, že chtějí, ať je malý na vzduchu, v přírodě. Ale můj klid je v háji. Jistě, že bych jim to nikdy neřekla, hraju nadšenou babičku.“

„Ty víš, že ti rozumím. Komu jinému bys to mohla říct? Já vím, že si pamatuješ, jak jsem byla vyřízená, když se Eliška narodila. Já vůbec necítila nadšení, mě pořádně unavovala. Pamatuješ, jak jsem se ji bála hlídat? Měla jsem strach, že mi spadne, že sebou mrskne a já ji nechytím. Já ji přece první měsíce odmítala hlídat, pamatuješ? A ty víš, že pořád nejsem taková ta ideální babička.“

„Jasně. Mladí jsou trochu uražení, že?“

„No jsou. Čekali, že budu obětavá, nadšená babička, ale já místo hlídání, které očekávali, jela k moři, pamatuješ? To bylo v rodině tóčo.“

Takové hovory nejsou  neobvyklé. Ne pro každou ženu je babičkovská role naplněním života. Zejména pokud jsou vnoučátka čerstvě narozená, se někdy stává, že se babička bojí péče o ně aktivně účastnit.

„Stejně bylo všechno, co jsem navrhla, špatné, tak jsem ze snah být aktivní babička vycouvala. Začala jsem si s vnučkou rozumět, až když jí bylo kolem patnácti. Já vím, že někdo řekne, že jsem si neužila její dětství, ale já na malé děti nikdy moc nebyla. Teď, myslím, mě má ráda a rozumíme si, ale mimino není nic pro mě,“ vypráví osmašedesátiletá Jitka.

S tím, jak se změnil životní styl seniorů, se mění i jejich vztah k vnoučatům. Neznamená to, že by je neměli rádi, že by nebyly smyslem jejich života, jen mnozí z nich mají těch smyslů života poněkud více. Někdo má mnoho zájmů a aktivit, někdo má naopak rád svůj klid. V obou případech je příchod malého křičícího živého tvorečka, kolem nějž se všechno točí, docela výrazný zásah do zaběhnutého stylu. Problém nastává, pokud rodina očekává, že by babička měla projevovat výraznější nadšení.

„Ona se tváří, jako bychom ji obtěžovali,“ řekla manželovi Jana po jedné návštěvě tchyně.

„Není na malé děti zvyklá, má ráda svůj klid,“ hájil muž mámu.

„Dobře, chápu, ale všiml sis, jak se tvářila radostně, když jsme odjížděli?“

„No všiml, těšila se na svůj seriál. Ona je už taková.“

Být nadšenou babičkou není povinnost. Zní to možná divně, ale je to tak. Babičkou se žena stane, aniž by na tom měla nějaký podíl, aniž by si to způsobila. Takže je jen na ní, jak se k té situaci postaví. Obvykle je žena, která se stane babičkou, ráda, vnouče je pro ní naplněním života, jeho pokračováním, velkou vzpruhou do dalších let. Ale pokud to tak žena necítí, nemusí to předstírat jen proto, že se něco takového všeobecně očekává. Společnost je nyní tolerantní a je nesmyslné něco předstírat. Pro mnoho žen totiž už nyní vnouče není vítaným zpestřením jejich nudného života, pokud nudný život nevedou.

Říká se, že matka o dítě pečovat musí, ale babička může. Nemusí, jen může, pokud chce.

„Prarodičovská role má pro lidi, kteří se účastnili našeho průzkumu, velkou subjektivní důležitost, více než padesát procent respondentů – prarodičů ji označilo za nejdůležitější nebo druhou nejdůležitější ve svém životě,“ uvedla socioložka Lucie Vidovičová, jedna z autorek průzkumu, jak Češi vnímají svou prarodičovskou roli. Ale pozor, respondenti, kteří prarodiči zatím nejsou, sice prarodičovskou roli považují za důležitou, ale za stejně důležitou označovali roli manželskou, partnerskou. Znamená to, že být babičkou nyní není pro mnoho žen smyslem života, něčím naprosto nejdůležitějším. Ale šedesát osm procent prarodičů označilo prarodičovskou roli za tu, která jim přináší nejvíce radosti a štěstí a převážně takto odpovídaly ženy. „Ale dodejme, že se u prarodičovské role nejdená o roli časově nejnáročnější, pouze patnáct procent prarodičů uvedlo, že jim zabere v běžném týdnu nejvíce času,“ uvedla Lucie Vidovičová.

Takže se zdá, že babičky sice samozřejmě mají vnoučátka rády, ale že by jim věnovaly veškerý volný čas? To ne. Možná to po nich není žádáno, možná volný čas nemají. Těžko říct, ale pokud nějaká žena nezruší s narozením prvního vnoučátka všechny aktivity a veškerý čas nevěnuje čekání, kdy bude povolána se pomazlit či pohlídat, opravdu není divná. Naopak, je pravděpodobně typickou současnou babičkou, která vnoučátko miluje, ale nenechá ho, aby jí příliš změnilo její život.

Na závěr si tedy dejme zkušenost jedné seniorky, která se stala poprvé babičkou před půl rokem. „Já se až sama lekla, jak mě to nechalo chladnou. Jistě, chlapeček je roztomilý, zdravý, je to štěstí. Ale že bych z toho nějak šílela, to ne. Spíše jsem si jen uvědomila, jak náročné je mít dítě, jak jsem byla vyčerpaná, když byl syn malinký a tak nějak mě v souvislosti s tím napadlo, že už to znovu nechci prožívat. Takže ano, pomazlím se ráda, ale to je zatím tak všechno.“

babička rodina vnoučata
Hodnocení:
(4.9 b. / 15 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 18. týden

Tento týden budou otázky v kvízu na téma "Psi". Protože je mezi vámi, čtenáři, mnoho pejskařů, jistě si s otázkami snadno poradíte...