„Andělé, Vy tady na nebi, chvilku se ztište a přestaňte plácat křídly, mám tady jeden příběh – „skoro zapeklitý případ“, a jsem na rozpacích, na koho ho mám na Zem seslat. Je přímo stvořený zase na toho kluka, jak se stal přece jen pionýrem, ale nebude to na něj už v poslední době moc, zvládne ty emoce? Vždyť nedávno ztratil svou první velkou lásku, kde je vlastně ta jeho Radovana? Kde jsi, Radovano? Kde by asi byla, je stále někde nad ním, tady se skoro neukáže, zazpívali andělé sborem. Tak dobře, ten příběh s konečnou platností dáme Martinovi, je to kláda na emoce, ale oni to spolu zvládnou – chci je zase vidět to vyhrát.“
A tak jsem onemocněl, byl jsem tři týdny doma, byl jsem malátný, z kluka, který byl zvyklý běhat od rána do večera, jsem se stal usínajícím lenochem, měl jsem vysokou sedimentaci, stále zvýšenou teplotu a pak se tušilo, nic se ale pořádně nevědělo, že jsem asi prodělal nějakou infekční nemoc, snad žloutenku, ale že už to nejhorší mám snad za sebou a že to chce ale pořádnou rekonvalescenci a že tedy pojedu do ozdravovny.
Maminka mi sbalila malý kufřík a odvezla mě do Bukovan autobusem, kde jsem nastoupil tři dny po zahájení turnusu – všichni ostatní si už vybudovali vazby. Prvních několik nocí jsem pak probrečel, moc se mi stýskalo po domově, po známém prostředí. Koukal jsem se noc co noc na Měsíc s myšlenkou, že je to můj - náš spojenec s rodinou, že i sourozenci ho ve smluvenou dobu pozorují, tak, jak jsme si to domluvili. Takovou citovou vazbu jsme měli a máme v rodině. V ozdravně byly i děti, které bych si ke hře nikdy nevybral, byly agresivní, ale i ony asi potřebovaly pravidelnou stravu a byly po nějakých nemocech. Konečně mi byl „přidělen“ kamarád a už to nebylo tak smutné. Byli jsme už dva, a tak jsme mohli lépe odolávat nočním nájezdům těch zlých nepřizpůsobivých. Ten kamarád se jmenoval celým jménem Martin Vrba – ne nespletl jsem se – byl to jmenovec. Nikdy před tím, ani později jsem žádného přímo nepotkal, ale nyní je nás plný internet. Učitel nás tam posadil do stejné lavice.
Ten režim v ozdravovně se skládal z hodně dobrého jídla, z dlouhých vycházek po lese a z malinko školní výuky – s tou se to tedy vůbec nepřehánělo. Když už jsem si tam konečně zvykal, tak nám jednoho dne udělali všem výtěr krku a do zjištění výsledků poslali skupinu nejvíce 14 podezřelých do izolace. A já byl asi i podle papírů už z Prahy, ten největší pachatel všech podezřelých nemocí. Izolační pavilon byla přízemní okrouhlá budova, ve které byly pokoje do kruhu a zasklenými dveřmi viděla doktorka (sestra) sedící uprostřed za svým stolem do všech pokojů, co se tam děje, a moc k nám nikdo nechodil – báli se nás. Když vám řeknu, že jsem „bydlel“ na pokoji č. 7 a že na tom samém pokoji bydlela i Marie (alias Radovana) o mnoho let po mně, kterou znáte z mého prvního příběhu „Políbení z druhé strany od usměvavého anděla“, tak se vám to bude zdát nemožné – ale bylo to tak – náhoda – plán – kdo ví?
Tam jsem byl asi tři dny a pak jsem byl označen za bacilonosiče záškrtu (záškrtové anginy) a možná i něčeho neznámého – to si už nepamatuji. Sanitka mě jediného odvezla zpátky do Prahy do nemocnice v Krči na infekční oddělení. Tam provedli veškerá krevní vyšetření a několikrát výtěr z krku a všechno bylo negativní, a tak jsem se za týden už viděl doma. Zpátky jsem do ozdravovny nechtěl – s tím panoval souhlas i mezi doktory a mými rodiči. Už jsem se těšil na velkou vizitu, sbalený kufřík i já jsme „seděli“ na posteli a s upřeným pohledem jsme zírali na dveře. Zdravotní sestra mi ho donesla, abych si z toho vybral, v čem pojedu domů – taky si myslela, že jdu domů. Primář se na mne koukal ale s nepochopením a řekl, že jsem záhada a že jen tak hned domů nepůjdu, že se testy musí zopakovat ještě jednou po týdnu. Že asi přece jen budu nějaký záhadný bacilonosič. Ale moc hezký, dodala sestra a pohladila mě po hlavě a začervenala se. Taková lichotka mne ale neukonejšila. Pak mne ta „do mne zabouchnutá“ sestra pomohla zase svléknout do pyžama, kufr někam odnesla a já se schoval pod peřinu i se svým pláčem a odmítal komunikovat se zdravotním personálem. Jen mi byla sympatická uklízečka, která řekla, že má situace stojí za hovno – mám rád upřímnost na co nejméně písmen.
Odpoledne přišla maminka pod okno na návštěvu, byla už informovaná, že tam budu muset zůstat delší dobu, a tak se mě snažila uklidnit. To se jí ovšem nepodařilo, řekl jsem jí, že mne mají dnes večer očekávat doma, že vylezu z okna. Maminka ze strachu o můj život, s tím hned pelášila k doktorům a já jsem byl přestěhován ten den na pokoj, kde byly mříže na oknech. Doktoři jí to prý moc nevěřili, ale když jim řekla, že se dokážu po hromosvodu vyšplhat až do třetího patra na balkon, tak pak ano. Bral jsem to od maminky za velkou zradu, a když přišla druhý den pod to zamřížované vězeňské okno a volala na mne, tak jsem se tam neukázal a přestal jsem úplně jíst.
Po dohodě s doktory jsem pak tedy dostal výjimku a směl po 16. hodině každý druhý den opustit areál nemocnice a dírou v plotě jít s rodiči na vycházky kolem potoka až k té restauraci Labuťka a zpátky. Mezitím se totiž zjistilo, že nemocen byl asi spíše ten můj jmenovec (a popletly se ty výtěry z krku), který mezitím nakazil půlku ozdravovny, a se mnou si ale nevěděli rady, byl jsem pro ně přímo zapeklitý případ, protože jsem byl sice zdravý, ale ne tak úplně a mezi nemocnými v té nemocnici a seděl jsem i vedle toho určitě prokazatelně nemocného jmenovce ve školní lavici. A tak mne ale přece jen po 20denním pobytu poslali domů. To až když jsem tak trochu asi přidrzle, ale logicky, vybafl na pana doktora, že on tam také není pořád, že jde po práci také domů.
A když jsem se vrátil do školy asi po dvou měsících, tak jsem tehdy dostal ze všech předmětů známky určitě mnohem lepší, než jsem si zasloužil – něco si asi museli dokonce vycucat učitelé i z prstu podle mých předchozích známek.
A co mi to tedy do života dalo? Že jsou dobré a blbé náhody a hlavně to, že ty dobré si mám pořádně užít, abych z nich načerpal sílu a humor k tomu, abych ty blbé pak dokázal překonat s tou „natankovanou rezervou“. A pak to nejdůležitější, co jsem uplatnil mnohem později, když už jsem také rozhodoval v práci o druhých lidech, tak abych se snažil být vždy hlavně lidský, i když se to mohlo zdát, že jsem porušil nějaká pravidla a dokonce i zákony. Pro mne je ale nejdůležitější pravidlo - nikomu neublížit a pomáhat všem, kteří se dostali do blbé situace, a když někomu nevědomky ublížím, tak je dobré se mu omluvit. Tehdy se mi nikdo za zdravotnictví neomluvil – že jsem byl jen malý kluk? A co na tom – byl jsem přece už chápající člověk a ne mimino. Ta moje tehdy skvělá třídní učitelka na ZDŠ se jmenovala Roglová, ta pomohla formovat mou osobnost více, než by mi dala ta škola, kdybych ji absolvoval bez té spousty zameškaných omluvených hodin nemocí.
