Většinu života jsme nuceni dělat to, do čeho se nám moc nechce, chce se nám stále ještě více si hrát, než se učit, a už tam musíme – do školy. A je jen málo osvícených učitelů, u kterých v tom nepoznáte skoro žádný rozdíl. Já měl štěstí na jednoho učitele na fyziku.
Pak nastoupíme někam do praxe, komu z nás se podařilo najít napoprvé něco, kde jsme byli se vším spokojeni, ale dobře – stalo se, a tak nezbývá, než si na každé blbé věci najít něco, co je méně blbé, když už to nemůže být výborné, a tomu se v rámci těch blbostí věnovat více – v tom se vyžívat.
Znám ze svého okolí dost lidí, kteří žijí tak zvaným aktivním životem podle všech současných trendů a příruček a hlavně reklam, jsou neustále v pohybu, pro ně platí život = pohyb. Jak mají taky všechno stihnout – co na ně valí reklamy a různí placení hnětači našich těl i duší? Tito, pak tak skvěle a ušlechtile zformovaní lidé se bojí nejvíce jedné věci, zůstat na delší dobu jen na jednom místě se sebou samým, aby náhodou nedošli k poznání: „Kam se to ženu v tomu davu jim podobných – co jim to opravdu přináší – prospívá jim to opravdu?
Oni ty ostatní kolem sebe potřebují k tomu, aby nemuseli přemýšlet nad sebou, protože jim stačí, že v tom nejsou sami a někteří dokonce i na to, aby nemuseli vůbec přemýšlet – jsou rádi, že je někdo životem vede, od rána - jakým kartáčkem si mají čistit zuby, až po to, kam že mají jet na dovolenou. Mnozí třeba procestovali svět, ale když se jich zeptáte na nějaký příběh, co zažili, co je na těch cestách zaujalo, co to v nich zanechalo, tak z nich většinou mnoho nevypadne – vyprávění – to je ztráta času, a už se chystají k dalšímu pohybu, už zase někam běží – aby nemuseli přemýšlet. Hanzelků a Zikmundů je v populaci velice málo – ti ostatní jsou jen další spotřebitelé – i když tedy poznávání, kdy i ten význam toho slova vytunelovali. Jsou na tom hůře, než proděravělé síto.
V důchodovém věku je jedna nepopíratelná výhoda, že člověk musí jen spolykat své prášky ve stanovenou hodinu, dodržovat dietu a pár formalit a pak už se nemusí nechat nikým dát ovládat – řídit – ovlivňovat a dožít si pěkně konečně podle svého – tak nějak, jak si to myslel v dětství, že to bude celý život. Tedy mít své koníčky, když je má, nenechat si nějaké vnucovat, když je nemá, stejně může a nakonec i musí kašlat na způsob života podle reklam. Někomu přece stačí, když se jen kouká na druhé, například jak oni pracují – jak sportují – i to je přeci povznášející pohled – přinejmenším v tom, že už on nemusí.
Já jsem byl v šesti letech přiveden domů bagristou, když jsem ho celé čtyři hodiny sledoval při práci vzdálené na několik domů od toho našeho, jak hloubí základy pro činžovní dům a nemohl jsem se od toho odtrhnout. Mezitím mne hledala celou dobu maminka i policie a půl naší ulice – No bóže, já jsem se neztratil, věděl jsem přesně, kde jsem, ale viděl jsem poprvé v životě bagr v činnosti – oni to nechápali. :) Na stará kolena se k tomu pohledu na svět zase rád vracím – pouze pozorovat ty druhé – to není také k zahození. A tak, až uslyšíte, že se ztratil někde v oblasti Mostecka nějaký důchodce M. V., tak jsem to já a kde? No přece tady https://uhelnesafari.cz/cz/
