Vlasta (82 let): Říkají mi sluníčko a já lituju, že jsem nebyla sobecká
Ilustrační foto: Ingimage

Vlasta (82 let): Říkají mi sluníčko a já lituju, že jsem nebyla sobecká

18. 4. 2023

Vždy jsem měla jasno, že až mi dojdou síly a přijdou nemoci, nepostavím syny do situace, aby se o mě museli starat. Sama jsem pečovala o nemocnou tchyni a stálo mě hodně sil a nervů A tak jsem se přestěhovala do domova seniorů. Není to místo vhodné pro každého.

Nechci, aby mé psaní vyznělo jako kritika domovů seniorů a už vůbec ne jako stěžování si, natož sebelitování. Spíše bych byla ráda, kdyby někomu pomohlo při rozhodování, zda domov vyměnit za nějaký pečovatelský ústav. Je to totiž snadné. Stačí si položit otázku: Je vám lépe v kolektivu nebo o samotě. Pokud jste případ číslo 2, budete v domově pro seniory nešťastní. Já už to vím.

Měla jsem štěstí v neštěstí. Po covidu se v domovech seniorů uvolnila místa – ano, hodně klientů zemřelo – a tak mě přijali poměrně rychle. V té době se moje revma zhoršilo tak, že jsem si už v mnoha běžných situacích sama neuměla poradit. Synové pomáhali, snachy taky, vnučka jezdila, mám hodnou rodinu, ale opravdu jsem nechtěla, aby kmitali kolem babičky. Stalo se, že jsem několikrát upadla, museli jet ke mně v noci. Je mi jasné, že bude hůř a tak jsem si řekla, že raději chci, ať mi jednou zadek omývá profesionální pečovatelka, ne moji synové a snachy. Nebudu sobecká, nebudu si nárokovat jejich čas, mají sami dost starostí, rozhodla jsem se.

Můj byt jsme pronajali, z nájmu a penze si můžu dovolit pěkný jednolůžkový pokoj s balkonem ve velkém domově seniorů. Je nás tady přes sto obyvatel. A to je ten problém. V takovém zařízení je třeba držet řád a pořádek.

To znamená, že v půl osmé zní na každém pokoji rozhlas, ve kterém nějaká žába hlasem, který mi připomíná projevy svazáků z padesátých let, říká, že nám přeje sluníčkový den a hlásí, co bude k jídlu a jaké jsou aktivity. Jsem alergická na slovo aktivity. Nevyvolává ve mně hezké představy. Takže jsem mrzutá už ráno. Rozhlas prý nelze ztlumit ani vypnout, je propojen se zařízením, kterým se sestry dorozumívají s klienty na pokojích, když něco potřebují. Divné, ale prý to tak je, tvrdí mi všichni.

Pečovatelky a zdravotnice jsou moc milé, jenže mi neustále říkají, co mám a nemám dělat.

Seďte, choďte, neležte, buďte aktivnější, pojďte na besedu, pojďte na sportovní hry, pojďte cvičit, neseďte na tom balkoně, nachladíte se….

Nedávno přišla vedoucí a ptala se, co se mi nelíbí, proč se neúčastním aktivit, zda nejsem nespokojená. Ujistila jsem ji, že vše je jen můj problém, že jsem nikdy nebyla družný typ, že mi více vyhovuje, když se sama dívám na televizi a čtu si, než rušno a organizovaná zábava. „Ale to změníme, že? Popracujeme na tom,“ řekla, pohladila mě po vlasech a svižně odkráčela vstříc světlým zítřkům.

Pečovatelky byly překvapené, když mi syn přinesl notebook a wifi. Chodily se na mě dívat jako na exota. Prý to tady mají jen dva pánové a dál nikdo.

Několika společenských akcí jsem se zúčastnila, řekla jsem si, že se třeba seznámím, rozptýlím. Vůbec jsem si tam neměla s kým co říct, hrála tam hlasitá hudba, pečovatelky pořád něco organizovaly, vzpomněla jsme si na pionýrské tábory.

Synům a snachám si nestěžuji, naopak, předstírám, že se mi tady líbí. K pečovatelkám jsem vlídná, ony se snaží a nemohou za to, že jsem individualistka, že si těžko zvykám na jiné prostředí. Vlastně je vše v pořádku, co by jiní staří a nemocní lidé dali za to, kdyby měli pěkný pokojík s balkonem a třikrát denně slušné jídlo. Nemám si na co stěžovat, navíc stále ještě vidím, slyším a s chodítkem jsem schopna pohybu. Když vidím lidi kolem sebe, jsou na tom mnohem hůř. I to je pro mě těžké. Působí na mě depresivně, když vidím, jak jsou na tom špatně.

Vzpomínám na svůj pěkný byteček, na to, jak jsem si sama chodila na nákup do blízkého supermarketu, jak jsem se procházela po okolí, doma si pak uvařila na co jsem měla chuť. Tady je jídlo jednotvárné, do toho řve ten rozhlas, stále mi do pokoje někdo chodí, vše je tady na povel. Koupání je v určitou dobu, když v devět večer nespím, sestry se diví. „Kdybyste chodila dříve spát, nevadil by vám rozhlas ráno, jenže vy ponocujete,“ řekla nedávno jedna z nich. Měla jsem co dělat, abych se chovala slušně a nereagovala jsem.

Vím, že jsem se rozhodla sama. Ale vím, že to byla chyba. Nechtěla jsem být synům takzvaně na obtíž. Ale teď už vím, že taková změna života ve vysokém věku je opravdu náročná na psychiku a každý by si ji měl pořádně rozmyslet. Já jsem možná mohla ještě rok, dva nějak život doma zvládat. Nevím, možná si to jen namlouvám. Ale jsem si jistá, že domovy seniorů jsou perfektní místo pro lidi, kteří mají rádi společnost a organizovanou zábavu. My samotáři a individualisté si v nich zvykáme těžko.

Když jsem dopisovala tento text, nakoukla do pokoje mladá pečovatelka a řekla: „Sluníčko naše, nechcete se jít naučit plést košíčky?“

Já vím, myslela to dobře. Ale já měla v tu chvíli chuť tlouct hlavou do klávesnice.

 

(Autorka si nepřála uvést celé jméno, ale redakce ho zná... Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)

 

 

 

Můj příběh
Autor: Redakce
Hodnocení:
(4.8 b. / 44 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.