Zuzana Pivcová zpovídá 
nadaného Jana Mandíka

Zuzana Pivcová zpovídá
nadaného Jana Mandíka

31. 1. 2013

S panem Janem Mandíkem, dnes už pro mě Honzou, mě osud svedl dohromady dost zvláštně. Má sestra se po odchodu do důchodu přihlásila na Univerzitu třetího věku, obor mineralogii. Mezi jejími tehdejšími spolužáky byl i tento pán. Sestra se o něm zmiňovala jako o „showmanovi“, který všechno zná a s profesorem je pomalu jedna ruka. Pak se ale po tom spolužákovi nečekaně slehla zem. Po delší době jsme jednou navštívily prodejní výstavu minerálů Geosvět a zde se k mé sestře k jejímu velkému překvapení najednou přihlásil nějaký muž, který tam měl s kamarádem prodejní stánek. Byl to „ztracený“ pan Mandík. Prozradil, že prodělal mozkovou příhodu a málem zemřel. Ale podařilo se mu vrátit do života. Z Marcely a Honzy se pozvolna stali kamarádi a díky tomu se za jeho kamarádku dnes můžu asi označit i já.

Honza loni oslavil sedmdesátiny. I přes určitá omezení, která mu mrtvice způsobila, je velmi vitální a společenský. Je dvakrát ne z vlastní vůle rozvedený a žije už dlouho sám, ale se svými dětmi a jejich rodinami má přátelský vztah. Je už pradědečkem. Má také řadu přátel a známých, mezi nimi i dost žen. O ženách včetně svých dvou bývalých manželek mluví vždy slušně, zatímco silácké, rádoby chlapské řeči jsou mu naprosto cizí. Je domácký typ, ve všem soběstačný, šikovný a dokonce i báječně vaří. Já osobně mám nejraději jeho karbanátky a palačinky. V kondici ho udržují především jeho zájmy a koníčky.

Zajímavé je, že Honza není žádný studovaný intelektuál, vyučil se a pracoval v dělnické profesi, o to víc však vynikají jeho obrovské znalosti v oborech, které ho zajímají a kterým se věnuje pomalu celý život. Povahově je přímý, někdy až nekompromisní, své názory a zásady prezentuje veřejně a nikým se nenechá ovlivnit. Miluje přírodu, minerály, umění, především malířství, staré dějiny, vesmír a celkově si váží života jako takového.

Honza je naštěstí hodně upovídaný, protože po mozkové příhodě na pravou stranu ochrnul a ještě dnes se mu píše dost špatně. Díky jeho „vyřídilce“ proto bylo možné dovědět se o něm řadu zajímavých věcí. Tady jsou! 

Řekni, Honzo, jak jsi prožíval dětství, odkud jsi, co rodina?

Jako kluk jsem si rád hrál jako všechny děti, měl jsem třeba šlapací autíčko, ale když jsem dorůstal, tak od nás odešel táta a vyrůstal jsem mezi dvěma ženskými, maminka byla moc hodná, ale když jsem zlobil nebo donesl špatné známky a poznámky, vzala na mě vařečku, až ji o mě zlomila. A sestra, ta mě bránila. Jsem „Košířák“ (Praha-Košíře), to byla také jedna z vyhlášených čtvrtí, jako Žižkov, Smíchov, Karlín. Byly tam party kluků, které spolu válčily.

A čím jsi chtěl být?

Chtěl jsem být pilotem, od 15 let jsem chodil na parašutismus, měl jsem i jeden seskok v Letňanech z letadla Brigadýra, pak jsem chodil na bezmotorové létání, jezdil jsem na kole na letiště u Kladna. Když jsem dostal povolání na vojnu, řekli mi, že budu zařazen k parašutistům, ale to jsem nechtěl.

Ale ještě před vojnou ses něčím vyučil?

Jsem vyučený zámečník, nástrojař, to učiliště se jmenovalo Státní učiliště pracovních záloh. My jsme tam byli dáni jako budoucí dělníci, kteří budou tenhle stát zásobovat svou prací. Pak jsem začal pracovat v Motorletu, kde se vyráběly letecké motory do Migu 15, 17 a 19, to byla docela zajímavá práce, pracoval jsem na všech strojích. Moje sestra se výborně učila, ale na školu se nedostala, ředitel řekl, že děti soukromníků na školu nechtějí. No, takových lidí bylo víc. U nás v továrně byli taky komunisté, ale žádné násilí, byla tam docela dobrá parta.

Kdy a proč Tě začala zajímat historie, jakým způsobem ses s ní seznamoval?

U nás v práci byl jeden pán, který znal docela dobře historii Egypta. To mě zaujalo a začal jsem si kupovat knihy. On vždycky přišel opravovat mašiny a zavedli jsme hovor na nějakou dynastii v Egyptě. Ale nebyl to jen Egypt, co mě zajímalo, vlastně prvopočátky všeho, Sumerská říše, to byl pro mě  takový vstup do dějin. A pak mě začaly zajímat věci, související s historií českého království. O tom se tady moc nemluvilo. Před 2 tisíci let tady žil národ Bójů, po kterém se vlastně naše země jmenuje, byly tu 2 kmeny Keltů (následuje menší přednáška o Keltech, jejichž historii Honza zevrubně zná).

Ty jsi ale získával vědomosti o historii nejen četbou, bádal jsi i v terénu?

Především jsem hodně četl, nezbylo mi, než si půjčovat knihy od sousedů. Tady byla taková společnost, která člověka pořád jen nabádala, aby se správně vyvíjel, tedy komunisticky, tak jsem si vylepšoval život knihami. Vytvořil jsem si názor na svět,  který je třeba i v bibli a řídí se jím hodně lidí, žít v souladu s přírodou a nikomu neškodit. Já jsem křesťan, ale katolickou církev jako takovou nemám moc rád. Po listopadu, to už jsem soukromničil, jsem začal za historií jezdit, do Turecka, do Itálie, do Řecka, byl jsem třeba v Efesu, kde kdysi kopal Schliemann, který údajně našel Tróju, jel jsem do Itálie za Etrusky, kteří tu žili 6 století před naším letopočtem a od nich se učili Keltové a ti položili základy civilizace u nás, poznával jsem konce dějin starých Řeků a Římanů, bylo to fascinující, jak na sebe ty dějiny navazovaly.

Kromě historie máš ale ještě další lásku, a to jsou kameny. Jak ses k nim dostal?

To už mi bylo asi třicet, jel jsem do severních Čech, zastavil jsem se v Doubravici, kde je lom, ve kterém se zpracovávaly kameny. Tam jsem našel první krásné acháty, propadl jsem tomu a sbírám kameny už 40 let. (Honza má v bytě plné vitríny krásných minerálů).

Kameny nejen sbíráš, ale také zpracováváš do šperků. A navíc je i maluješ. Vlastně jsi i amatérský malíř, především krajinář.

Mám výborného kamaráda právě v severních Čechách, tam když člověk vyjde ven, tak je v čistém objetí přírody a to je taková krása, tu nejen vnímám, ale také maluji.  Odmalička byl můj hlavní koníček malování. Vždycky si udělám skicu a doma to dotvořím.  (Honza má své obrazy všude. Na amatéra jsou opravdu moc pěkné. Sama jich už několik vlastním).

Řekni mi, Tys patřil k tzv. dělnické třídě. Měl jsi s těmi svými netypickými koníčky v práci nějaké problémy?

Neměl, asi osmkrát mě zvali do strany, ale nikdy jsem na to nepřistoupil, protože mi to připadalo nepoctivé. Všichni ti vedoucí, komunisté, něco jiného říkali a něco jiného dělali.

Ty jsi, Honzo, takový svobodomyslný člověk, nenecháš si nic nařizovat, vtěsnat do nějaké kategorie, jak sis poté, co jsi opustil stálou práci a šel na volnou nohu, poradil s financemi?

Peníze mi nikdy nic moc neříkaly, když jsem je měl, jel jsem do ciziny rozšiřovat si obzor, nebo jsme s partou kamarádů hledali nejen kameny, ale i fragmenty někdejšího života zde, to bylo nádherných 12 let. Když jsem je neměl, musel jsem žít skromně. Ale vždycky se vzniklou situaci dalo nějak řešit. (Tady Honza vypráví o životě až po listopadu).

Uváděl jsi návštěvu některých evropských států s dávnou historií, ale nakonec jsi dojel i do Ameriky, proč zrovna tam?

Moje tehdejší přítelkyně se tam chtěla podívat. Viděli jsme kus amerického Západu – Kalifornii, Arizonu, Nevadu. Byla tam krásná příroda, ale stačí to jen vidět. Projezdili jsme přes 6 tisíc kilometrů. Lidi mě ale nijak nenadchli, nepřipadali mi moc chytří. A pro samotné ženy tam nebylo příliš bezpečné chodit po ulici.

Mluvíš o přítelkyni, to už jsi byl rozvedený?

Ano, poprvé jsem se oženil po vojně, ale asi v 27 jsme se po dohodě rozvedli. Pak jsem se znovu zamiloval a vzal si ženu o 9 let mladší, byla moc fajn, pak se narodil syn a po pár letech najednou nebylo nic, opustila mě úplně nečekaně, to jsem ještě nesoukromničil, dost mě to vzalo, ztratil jsem veškerou energii a chuť do života. Předtím jsem postavil dům, už vlastně druhý, a najednou byl konec. Tehdy mi hodně pomohli kamarádi. Postupně jsem naplnil život tím, co jsem měl rád v mládí, tedy svými koníčky.

Jak Tě napadlo přihlásit se na Univerzitu třetího věku, na mineralogii, vždyť už jsi o kamenech všechno věděl?

Doufal jsem, že se ještě něco dovím, a  je pravda, že jsem se i dověděl. K tomu, co už jsem znal z praxe, jsem přidal i teoretické poznatky. A náš vyučující byl výborný. Obdržel jsem i certifikát o studiu, ale k ničemu ho nepotřebuji.

Tím jsme se, Honzo, dostali k tomu vážnému, co Tě postihlo. Můžeš o tom povyprávět?

Bylo mi 67 let, do té doby jsem žil naplno, neměl jsem žádné příznaky. Byl jsem si vybrat peníze, vracel jsem se domů a najednou jsem se začal motat jako opilý. Zavolal jsem to kamarádovi a ten usoudil, že mám mozkovou mrtvici. Pak už to šlo rychle. Záchranka, odvoz do nemocnice. Tam jsem si pobyl 2 a půl měsíce. Ochrnul jsem na pravou polovinu těla. Musel jsem se všechno učit znovu, mluvit, psát, chodit do schodů. Nejhorší by pro mě tehdy bylo, kdybych ztratil všechny své vědomosti, ale to se naštěstí nestalo. Jména, letopočty, na to jsem byl špatný odjakživa.

Prosím Tě, vždyť Ty máš tak fenomenální paměť, že by Ti mohl kdekdo závidět. A ze všeho ses dostal skoro na jedničku. Dokonce zase jezdíš autem...

Teď už konečně zase můžu jezdit, zkraje mi po vyšetřeních nechtěli dát papíry, ale pak jsem byl na kontrole v nemocnici a tam profesor, mimochodem taky zájemce o minerály, řekl, že mi nic není a napsal mi to. Jezdím ale samozřejmě opatrně.

Když to, Honzíku, všechno shrneš, co je pro Tebe důležité a co bys se svými zkušenostmi doporučil starší generaci?

Mám spoustu zájmů a stále je pro mě důležité poznávání a rozvoj myšlení, i starší by to vše neměli zanedbávat, měli by se vlastně pořád učit, číst,  jít za věcmi, vnímat život. Nesedět, nekoukat jen na televizi, hýbat se. Já si nepřipadám starý, i když už jsem pradědečkem. Mám rád ženy, jsou to naše společnice životem. Ne, nejsem už žádný divoch, jsou to jen kamarádky. I mezi muži mám výborné kamarády, třeba Vaškovi je už 85 let, jsme oba blázni do kamenů, prostě žijeme, jak se dá.  Pokud si člověk vybere dobře lidi, nemůže být zklamaný, protože pak se shodneme na tom, co je pro nás důležité, co hledáme.

Honza slavil loni své sedmdesátiny. Zamluvil si na to celou vinárnu svého známého v centru Prahy. Sešla se tu spousta dlouholetých přátel, mužů i žen, příbuzní a bývalí kolegové, dokonce i jedna z jeho někdejších manželek. Asi to nebyla náhoda, že zde vládla pohodová atmosféra a všichni se srdečně bavili, i když se třeba osobně neznali. Honza je oblíbený parťák, i když je samorost a paličák. Věřím, že se mu při současném způsobu života takhle dobře povede ještě dlouho. Díky, Honzo!

Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage
TÉMATA
PRODUKT TÝDNE

Kočičí jídelníček by měl být pestrý, chutný a zdraví prospěšný. Lahodná Brit Care kapsička poslouží jako kompletní krmivo nebo jako doplněk k suchému krmivu pro zvýšení rozmanitosti a chuti. Více zde.

BCC_pouch2.jpg

 

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

AKTUÁLNÍ ANKETA

Bude podle vás Roman Prymula lepším ministrem zdravotnictví než Adam Vojtěch?

Rozhodně ano

20%

Myslím, že ano, Adam Vojtěch byl opravdu slabý

17%

Nevím, to se uvidí

20%

Myslím, že ne, Vojtěch nebyl špatným ministrem

21%

Rozhodně ne,

23%