2002-Chalkidiki a velká voda-deník
Ilustrační foto: pixabay.com

2002-Chalkidiki a velká voda-deník

28. 11. 2021

 Poloostrov Chalkidiki  - říká se také Poseidonům trojzubec, skládající se s poloostrovů Kassandra, Sitonia a mnišský stát Athos.

Nejzápadnější Kasandra je od pevniny oddělena kanálem a silnice přemosťující průjezd pro lodě zakrývá fakt, že se vlastně jedná o ostrov. Na tomto poloostrově je nevíce rozvinutý turistický ruch a je zde nejvíce hotelů a penzionů.
Prostřední z poloostrovů,  Sithonia,  je známý svou divokou a místy až exotickou přírodou, poloprázdnými plážemi, Na Sithonii si navíc můžete užívat na mnoha plážích, které jsou označeny modrou vlajkou, zvláštními písčitými útvary, či útulnými malými přístavy uprostřed tichých zálivů.

Informace o poloostrovu Athos píši podle průvodce, aby bylo jasno, protože na tento poloostrov určitě nepojedeme a navíc – ženy sem nesní.

Mnišský stát - Poloostrov Athos je z velké části veřejnosti v podstatě nepřístupný, a proto zde naleznete vlastně jen jednu zajímavou destinaci, a to město Ouranopolis. Název Ouranopolis v překladu znamená „Nebeské město“, což jen dokládá fakt, že necelé 2 km od něj je vstup do oblasti svaté hory Athos, kde žijí jen mnichové hluboce ponoření do svých modliteb.V Ouranopolis najdete jednu hlavní silnici, na které je celá řada obchůdků, restaurací a barů a jež vás zavede až k symbolu města – k sedm století staré Prosphoreově věži (jinak nazývaná Prosphorion), která stojí na břehu moře skoro jako maják. V okolí města najdete hotely i písčité pláže. Vše je zde zahaleno do krásné zeleně, takže tady najdou svůj ráj hlavně milovníci přírody – mají ale smůlu, nemohou se o krásu podělit se svými ženskými protějšky.

Politicky spadá pod svrchovanost Řeckého státu, má však autonomní správu. V různých průvodcích se dočtete, že na Athosu žije druhá největší mnišská komunita, ihned po Tibetu. Pravdou je, že v dobách největšího rozkvětu prý na Athosu žilo okolo 40 000 mnichů, dnes jich zde zůstalo okolo 1700, zhruba ve dvaceti klášterech. První mnišská společenství a kláštery zde začaly vznikat v 10. století, přičemž k největšímu rozkvětu zdejšího mnišství došlo v 10. – 12. století, kdy do klášterů mířili mniši ze Srbska, Bulharska či Ruska. Díky četným darům majetek společenství rostl a místní pospolitost se těšila i podpoře mocných byzantských císařů. I pozdější vládci Chalkidiki – Turci ponechávali mnichům volnost. O výjimečnosti postavení mnišské komunity na Athosu svědčí edikt, který vydal byzantský císař Constantine Monomahos v roce 1060 a který pořád zůstává v platnosti (byl potvrzen řeckou vládou). Ten zakazuje na Athos přístup všech tvorů ženského pohlaví dosud.

Ale ani turisté-muži to nemají ani nyní jednodušší. Každý den sice z posledního běžně přístupného městečka na Sithonii Ouranopolis vyjíždí loď, na níž se může nalodit 100 věřících a 10 běžných turistů, abyste však mezi nimi mohli být, musíte splnit některá kritéria. Kromě toho, že tedy musíte být muž, vám musí být také víc než 18 let a musíte si vyžádat zvláštní povolení (tzv. diamonitirion), o něž je třeba zažádat ještě před odjezdem do Řecka. Toto povolení vás na čtyři dny opravňuje pobývat na území mnišského státu. Co můžou tedy pánové na Athosu vidět? Kromě krásné krajiny a panenské přírody jsou to především samotné kláštery, z nichž nejstarší – Megisti Lavra – byl založen už v r. 963 sv. Athanásiem. Jsou zde také uloženy nejvzácnější fresky, knihy či relikvie.

_____________________________________________
Ale od začátku :

Rok 2002 by se zdálo podle čísel, že bude dobrý, alespoň nám se tak zdál. Vše probíhalo v normálu, začátkem roku jsme si zarezervovali dovolenou v CK FIRO na řeckém poloostrově Chalkidiki - Kassandře, letovisko Hanioti, hotel Roupel. To co však po jeho polovině roku přišlo, nečekal absolutně nikdo.
Začátkem července měl otec slabou mozkovou příhodu. V té době byla menší povodeň v jižních Čechách a v nemocnici jsme si říkali, no, ještě, že to není tady – ó, jak jsme se mýlili.
Rodiče, kteří bydlí v Mělníku, mají rekreační chaloupku v obci Kly, 7,5 km od Mělníka. Je to zahrada ještě po rodičích mojí maminky. Jako holka jsem tam musela jezdit pomáhat, v době puberty jsem to místo přímo nesnášela.
Původně to byla pouze jen a jen zahrada, bez ničeho. Na zahradě nebyla voda, ta se musela dovážet na loukoťovém vozíku od vzdálené studny. Jedno krásného dne můj otec rozhodl, že si studnu vykope – „Labe je za rohem, voda bude nízko“ a začal kopat. Jak se jáma prohlubovala, tak se prohluboval i můj vztek a nenávist k téhle příšerné zahradě,  halda písku vedle díry rostla, otec postupně plnil vykopaný písek do kbelíků a já… musela to vytahovat ven. A to jsem chodila teprve do základky. Pak se začala stavět chata – z různých stavenišť nám nákladní tatrovky navážely použitá lešenářská prkna a já s maminkou jsme je pracně odhřebíkovaly. Ruce samý puchýř, ale šťastné, že je materiál „za hubičku“ a co se z něj vše postaví. Pravda, chatička to ve finále byla hezká, ale ta dřina. Takže jakýsi citový vztah k tomu místu mám i já, byť, jak jsem psala, jsem tam svého času nejezdila ráda.
Pamatuji si, že občas na jaře tam byla velká voda, Vtekla na zahradu a během 2 dnů zase byla pryč. Jako holka jsem záviděla místním dětem, že mohou na neckách jezdit na rozvodněné vodě po cestě pod zahradou. Maminka mi vyprávěla, že když ona byla malá, měli vodu až doma  v kuchyni, ale to bylo jen jedinkrát. Jednou jsem sama zažila stěhování věcí z chaty, když naši byli na dovolené a já měla na starosti zalévání, zatímco oni měli mého syna Honzíka s sebou na dovolené u moře a voda stoupala, to bylo na zahradě tak metr vody. Ale opět během 2 dnů byla pryč. 

Srpen roku 2002 byl zlomový.
5.8.2002 - čtvrtek - zaplavené jižní Čechy. Vše začalo na jihu Čech na horním toku Vltavy a Otavy. V pondělí ve 13 hodiny jihočeský hejtman vyhlásil stav nebezpečí na území celého kraje. Učinil tak vzhledem k ohrožení životů a zdraví a vzhledem k možným škodám velkého rozsahu na majetku a na životním prostředí při rozsáhlých povodních.

V noci na pondělí Vltava zahrozila, zaplavila chaty ve Štěchovicích, Jarově, Vraném, Hradišťku a Davli a přibližovala se k Praze. Pražský primátor v té chvíli ještě hovořil o dvacetileté vodě, která měla přijít v pondělí večer. V pondělí odpoledne se ale situace na Vltavě v povodí jižních Čech ještě více zhoršila. Evakuace lidí z nejohroženějších míst, hlavně na jihu a západě Čech, nabíraly na obrátkách.

6.8.2002 - úterý - paralyzovaná Plzeň
V úterý se proudy vody valily centrem Plzně. Pod vodou se ocitla celá čtvrť Roudná, Denisovo i Anglické nábřeží a další místa.
V Českých Budějovicích řeky Vltava a Malše kulminovaly a zahájily pokles. K večeru opadla hladina rozvodněné Otavy ve Strakonicku.
Naopak na Mělnicku, Znojemsku, Třeboňsku a z dalších míst byly evakuovány desetitísíce lidí. Další tisíce se od časného rána připojily v Praze.

Ve čtyři hodiny ráno byl v ulicích i pražský primátor, který později poopravil předpověď a z původní dvacetileté vody připravoval Pražany na stoletou vodu.
Postupně byli evakuováni Pražané z vícero městských částí sousedících s Vltavou - z Malé Strany, Smíchova, Libně a Holešovic. Ale nejvíc - 25 000 jich bylo nuceno opustit Karlín.
Odpoledne byly zaplaveny či bezprostředně ohroženy pražské čtvrti Radotín, Zbraslav, Lahovice, Smíchov, Kampa, Malá strana, Troja, Holešovice, Bubeneč, Karlín a Libeň. Voda neustále stoupala. Předpověď kulminace Vltavy v Praze se přitom neustále měnila a posouvala.
V centru Prahy byla výrazně omezena doprava, spojení mezi oběma břehy v té době ještě zajišťovalo metro. Na dolním toku Vltavy pod Prahou začala být ohrožována další místa na sever od Prahy.
Vodohospodáři varovali před více než stoletou vodou na Ústecku. V Ústí nad Labem začala odpoledne dobrovolná evakuace.
Ústřední krizový štáb se začal připravovat na problémy s průmyslovými podniky především s chemičkami v Neratovicích a Kralupech nad Vltavou.

7.8.2002-středa - začíná evakuace centra Prahy  
Ve středu ráno se na záchranných pracích podílelo už přibližně 15 000 lidí, situace v jižních Čechách se postupně uklidňovala. Naopak Prahu a další města na dolním toku Vltavy a Labe nejvyšší průtok teprve čekal. Pražský primátor byl přitom před středeční půlnocí ještě vcelku optimistický. Nad ránem však radikálně změnil názor a rozhodl o evakuaci dalších městských částí - tentokrát Starého města, Josefova a části Holešovic. Městem postupně protékalo více než 5000 metrů krychlových metrů vody za vteřinu, přičemž stoletá voda počítá se třemi tisíci sedmi sty kubíky vody za vteřinu. Magistrát zároveň vyzval Pražany, kteří pracují u Vltavy, aby nechodili do práce.
V Praze pokračovaly evakuace, které se dotkly také cizinců. Řada turistů, a nejen těch zahraničních, ale i místních, takzvaných povodňových turistů, stále obklopovalo vltavské nábřeží.
Staré město díky záplavovým bariérám více méně odolalo, ostatní ohrožené čtvrti takové štěstí neměly.
K mimořádnému jednání se ve středu opět sešla vláda. Největší pozornost poutala zatopená Kampa a zcela zaplavený Karlín.
Celý den žili Pražané v obavách, jak vysoko hladina Vltavy ještě stoupne. Nakonec kulminovala v odpoledních hodinách. Oba břehy se ocitly téměř izolovány. Doprava na většině mostů byla přerušena. Více než deset stanic metra bylo zaplaveno.
V ohrožení se kvůli rozvodněné Lužnici ocitly obce na Táborsku a na Jindřichohradecku.
Rozvodněná Jizera na svém horním toku začala klesat, ale v Jablonci nad Jizerou i Železném Brodě platil stav ohrožení. V Bakově nad Jizerou a v Mladé Boleslavi se kulminace očekávaly dopoledne či v poledne. Berounka vrcholu dostoupila a začala se zvedat hladina Dyje.

8.8..2002-čtvrtek - peklo nad Prahou
Kromě velkých měst se povodně nevyhnuly ani malým obcím. V noci ze středy na čtvrtek se střetly proudy Vltavy s Labem a zpětná vlna smetla nebo vážně poškodila většinu domů obce Zálezlice na Mělnicku.
Severní Čechy se ocitly v nejvážnější povodňové situaci. Hladina Labe se v noci dostala na psychologickou hranici deseti metrů a dále stoupala. Na rozbouřené řece se utrhly lodě, kvůli kterým hrozilo narušení statiky mostů. Postupně se je podařilo dostat pod kontrolu nebo potopit.
V Praze začala voda viditelně opadávat. V zaplaveném Karlíně se zřítily dva činžovní domy, což přimělo obyvatele, kteří do té doby odmítali odejít, k nouzové evakuaci. V porovnání s touto čtvrtí jsou na tom všechny ostatní v Praze s výjimkou Kampy o poznání lépe.

Vláda vyzvala občany, aby do svých domovů nechodili dřív, než jim to místní krizový štáb, radnice nebo policie dovolí, protože mnoho domů může být vážně staticky poškozeno.

9.8..2002-pátek - Litoměřicko pod vodou
V pátek ráno zažily povodňovu vlnu v severních Čechách. Hladina Labe ráno dosáhla jedenácti a půl metru. V kritické situaci se ocitl Terezín a okolí soutoku Labe s Ohří. Voda tam protrhla hráze a Terezín zůstal odříznut od okolí. Voda zcela zatopila i několik okolních obcí.
Ministerstvo životního prostředí označilo za kritickou situaci lovosického výrobce průmyslových hnojiv, Lovochemie, který byl zcela zatopen. Voda se dostala také do areálu ústecké Setuzy.
České republice nabídla pomoc celá řada zemí. Evropská komise přislíbila České republice pomoc ve výši 58 milionů eur - tedy necelé dvě milardy korun.
Během pátku začala klesat hladina Labe v Litoměřicích i Roudnici. V Děčíně neustále stoupala. V Ústí se hladina Labe vyšplhala na 11 metrů 85 centimetrů.
V dramatické situaci se ocitlo Hřensko, odkud záchranáři evakuovali všechny obyvatele.
Stoupala také hladina Lužnice na Táborsku.
Na Břeclavsku bylo kvůli rozbouřené Dyji evakuováno několik vesnic. Plná, ale nepřelitá hráz je výsledkem úsilí záchranářů a hasičů v obci Novosedly na Břeclavsku.
Necelá stovka mužů se od pátečního večera snažila odvést zpět do Dyje vodu z velkého jezera, kam se řeka rozlila po narušení hráze u Hevlína na horním toku. Podle Ústředního krizového štábu bylo k pátku v České republice evakuováno 210 až 215 tisíc lidí.
Během těchto hektických dnů, o kterých psali redaktoři všech  možných novin a já použila jejich úryvky, abych příblížila dění po celém Česku, mi telefonicky podávali informace průběžně naši a syn Honza. Ten má dům na okrajové části Mělníka v Mlazicích, bydlí tam ¾ roku po nákladné rekonstrukci. Teď už můžu napsat, měl dům…Telefonáty jsou stále v duchu – voda stále stoupá, ale snad to nebude už víc…

13.8.úterý
právě jsem se vrátila -ne z Hradu, ale z Mělníka. Je to tam katastrofální - Honza se musel evakuovat - bydlí v Mlazicích, to je za soutokem Labe a Vltavy. Stále ho upozorňovali, že voda bude tak max. 1metr, navozil s kamarády pytle písku kolem domu, nábytek a vše vystěhoval na půdu. Teď byl rád, že utekl. Byla jsem u našich na chatě - brodila jsem se po pás ve vodě. Honza tam byl ještě v noci, vystěhoval nějaké věci pryč, jinak vše nandal na skříně, aby to bylo vysoko.Ještě to prý má stoupnout o 1,5 m. Nevím co nás ještě potká, ale mám pocit, že už toho je na mne docela dost.Televizi neunesu, tak jsem odnesla alespoň mamčiny gumovky.

14.8.středa
Chata našich je totálně pod vodou, není vidět, z Honzova domu byl v podvečer vidět komín, takže vše je totálně v háji. Dokonce na Mělníku-Podolí začíná být voda, takže to vypadá i na evakuaci Honzových hospůdek. Nevím, co bude dál. Honza vystěhoval vše na půdu, takže přišel o veškerou elektroniku, vybavení kuchyně, nábytek, doklady ale i oblečení. Nikdo nepředpokládal, že to bude až takhle vysoko. Večer mi od něj přišla SMS : "Prodám dům na Mělníku, k vidění v Ústí nad Labem. Plovoucí podlaha, vodní postel, tekoucí voda. Zn. spěchá než odpluje do Německa." Blbec, ještě že to bere s humorem, ale ono se nedá nic dělat než čekat. Teď je z něj bezdomovec jak vyšitej. Byl se tam s hasiči podívat – jeli loďkou a „koukali do domu komínem“…Tak jsem mu odpověděla, že zapomněl dodat, že dům má bazén kolem dokola a v kuchyni mu plavou 4 lachtani z pražské ZOO. Zítra tam asi nepojedu, byla bych tam k ničemu, musím nabrat dechu a sil. Stačí, co vidí v TV zpravodajství a i z té obrazovky cítím hrůzu, strach, bahno…

19.8.pondělí
O dům Honza přijde, praskají mu zdi, krovy, praská střecha. Chata našich stojí někde jinde než má základy, kůlna s nářadím a kadibudka odcestovaly do ulice. Ještě včera tam bylo vody po krk, nedalo se tam jít, ale i z té dálky to vypadalo hrozně. Mamka se téměř zhroutila, otce jsem tam raději ani nevzala. Včera celý den jsme odklízeli a vystěhovávali zbytky z Honzova domu. Nejhorší je, že vedle je ČSAD a všude ve vodě je nafta a olej. Černé smradlavé mazlavé bláto až na půdě.
Od SAVA smrdím na dálku. Samozřejmě jsem si nabrala do gumovek, rukavice praskají jedny za druhými. V pátek telefonát – mami, sežeň gumáky, došly…tak jsem sháněla gumáky, nikde nemají. V Baumaxu měli poslední pár, tak jsem je vítězoslavně přivezla a ve finále jsme zjistili, že obě boty jsou levé !!! No není to pech? Domů jsme přijeli smradlaví nadýchaní toho sajrajtu až v 10 večer. V krku mne pálí ještě dneska. Chtěla tu hrůzu vyprat. Minulý týden Jirka čistil sítko u pračky a špatně ho nasadil, což jsme nevěděli, takže jsem měla pro změnu potopu i doma - v koupelně dole 3cm vody provoněné savem a Persilem. Už se z toho po…! Chtěla jsem se dát naočkovat proti žloutence - nejsem ze zátopové oblasti, musím si to zaplatit - pouhých 1.500,--Kč.

Dnes mi kolegyně říkala, že takovéhle situace zocelují člověka, tak to už je ze mne tank.

A 31. mám odjet na zaslouženou dovolenou. Chci ji zrušit, ale cestovka nepočítá s kalamitními situacemi, takže storno poplatek by dělal cca 21 tis Kč. Počítá se jen úmrtí cestovatele nebo nemoc, tak nevím, co si  mám vybrat….?

20.8.úterý - pokračování událostí ze včerejšího dne:
Po úklidu koupelny jsem šla ohřát bramboračku z lednice. Utrhlo se mi na hrnci ucho, a zůstalo mi v ruce. Polévka skončila na dlažbě – dobrá zpráva – dlažba nepraskla. A tak opět na kolena a vytírat. Místo bramboračky jsem dělala topinky -  a i ty jsem spálila, tak jsme měli chleba s máslem a hrušku. Den jako vyšitý. A v noci náš Kočkopes Myšilov knírač Ben začal v půlnoci honit pod boudou myšku cca 4cm, ale neměla tam co dělat, takže mne několikrát vyhnal ven, v noční košili jak bílá paní a Jirka s koštětem jsme jak cvoci naháněli myš. Utekla do kamení,  které je u domu a to jsme tedy přerovnávat odmítli. Byla 1hod. dnešního dne. Co mne ještě čeká, to tedy nevím, ale jedno vím už jistě, že po tomhle všem jsem se rozhodla, že na tu dovolenou pojedeme, protože čeho je moc, toho je příliš. Snad nespadne letadlo nebo tam nebudou teroristi. 

25.8.neděle
Tak hlásím, že zahrádka ve Klích je jako klícka, zato já jsem jak otrhaný papoušek.
Vše je zbouráno a vystěhováno, opravdu, kdyby nezbyly základy, které byly pod chatou, tak nikdo neví, že tam kdy nějaká byla. Na zahradě přistála i pračka od sousedky, dokonce vysvětčení souseda, ten koukal, když jsem mu ho nesla… Našla jsem i pár fotografií mé babičky z mládí…Nějaké relikvie jsem schovala a dala našim, nějaké nádobí přežilo, ale je toho žalostně málo.  Záhonky jsou okopané, vše vyhrabané. Zato před zahradou je do děsné - tedy bylo, odpoledne to měli odvézt. Bolí mne ruce, že nemůžu ani psát. Děda se zmátořil a vyjel s námi na zahradu - co bylo venku, chtěl zase nosit dovnitř, přeci to nevyhodíme - prostě zase zážitek trvalých hodnot. Přerovnávali jsme celou haldu dřeva z trosek chaty, protože pod ní byla koza na naklepávání kosy a srpů a tu on chce. Mám nervy asi opravdu jak ocelová lana. Nebýt pomoci hasičů a měst. strážníků ze Cvikova a nějakých brigádníků z Kovostroje odněkud z Moravy, plahočíme se tam ještě příští rok. A to mi ještě kleklo auto v pátek dopoledne, tak mi to brigádníci opravili. Na co sáhnu... Je mi líto všech těch starých lidí, kteří v obci jsou starousedlíci. Jsou to vrstevníci mých rodičů, takže sedmdesátníci a výše. Jsou to všechno staří zemědělci, kteří své domy, statky a polnosti dědili po prapředcích. Přišli téměř všichni o vše, domy byly postaveny z tzv. buchet, takže dlouhodobé mokro se podepsalo a stále přibývá více domů, s označením od statika – křížek – konec domu, demolice. Všichni jsou ubytováni v místní škole v Záboří, starosta se skutečně velice stará. Plánuje se postavit nová obec – v jiném místě, tam, kam voda nedosáhne.

No snad už se vše povede a my z pátka na sobotu ve 2h. ráno odstartíme z Lbc. do Prahy a potom směr Řecko. Pro změnu mne začíná bolet zub, tak doufám, že to vydrží, že mne nebacil nějaký bacil, i když v tom prostředí, ve kterém jsem se pohybovala posledních 14 dnů-nebylo by divu. Ještě na mne čeká halda prádla, tak budu žehlit a žehlit a žehlit, protože vše doma stálo. 11.9. letíme zpět, tak ať taky neletí nějaký Ládin s pomocí pro Česko. 

__________________________________________
 Poloostrov Chalkidiki -  téměř 500 km dlouhé pobřeží, je omývané křišťálově čistým Egejským mořem a lemované krásnými piniovými háji, místy sahající až k samotným vlnám. Tento kouzelný poloostrov je proslulý přírodními krásami, antickou kulturou i bohatou historií. Nekonečná modř a zeleň, vůně pryskyřice, ideální podmínky ke koupání a slaná vůně moře jsou magickým lákadlem turistů z celé Evropy, kteří právem označují Chalkidiky jako skrytý řecký ráj. Tedy horá do ráje.

Protože odlet letadla je v 6hodin ráno, musíme z domova už v půl druhé. Naštěstí cestovka pro nás poslala malý autobus, tak odpadá individuální doprava do Prahy. Odlet je podle plánu v šest hodin, vše běží jak má, žádné turbulence a tak jak v letadle  dosedneme, okamžitě usínáme. V Řecku přistáváme v 9 hodin místního času, pak ještě putujeme autobusem od střediska ke středisku až do Hanioti, hotelu Roupel - našeho dočasného místa bydliště. Je 13 hodin a pod mrakem. Pokoj v 1. patře č. 217. Jak nám odpadnou věci od ruky, odcházíme na pláž. Je tady poměrně málo lidí, uléháme na opuštěná lehátka a šum moře nás odnáší téměř okamžitě do spánku. Probouzíme se po dvou hodinách celí rozlámaní, jak vyvorané myšky koukáme kolem sebe, kde že to jsme. Je teploučko. Musíme si nakoupit nějaké potraviny, takže cestou k hotelu  kupujeme hrozno, mléko, chleba, pivo a broskve. Doma to trošku spacifikuji k obyvatelnosti, stěhujeme postele. Po sprše jdeme prozkoumávat okolí a taky hlavně jdeme na večeři.

Tato byť malá vesnička, která je známá rybolovem a včelařstvím, se správně nazývá Hanioti, ale většina lidí ji zná pod názvem Chanioti. Je to velmi malé letovisko, s několika krásnými, udržovanými parky, které má dlouhé písečné pláže. V centru je jakési náměstí, kde se odehrává veškeré hlavní dění. Jsou tady malíři, kejklíři, prodavači se svými tretkami, zelináři... Odevšad se line vůně všelijakých koření – žaludek zpívá árie, tak honem někam zasednout. Klasika vyhrála, souvlaki a gyros s pivkem. Procházkou dojdeme zpět a odpadáme do postelí. Jiří má hrozný kašel.

 1.9. Ráno sluníčkové počasí a proto se přesouváme na pláž. Pronajímáme si lehátka a slunečník za 6 eur. Celý den se sluníme, plaveme a odpočíváme. Posilující spánek je nedílnou součástí celého dne. Po druhé hodině doma vařím těstoviny s rajčatovou omáčkou. Potom kávička na balkoně. Při schůzce s delegátkou, reklamujeme teplou vodu – teče pouze velice vlažná, přihlašujeme se na výlet na kláštery Meteora (32 eur/osoba). Zbytek dne strávíme odpočinkem na pláži. Snažíme se z organismu dostat veškeré nečistoty z doby povodní.  Koupili jsme si pálky na pinčes do vody, tak dokonce i sportujeme. Když dorazíme domů, teče krásně teplá voda a odpad také odtéká, jak má. Hodíme se do gala a jdeme na večeři – já kalamáry a Jiří fritované rybičky. Cestou zpět obdivujeme umění místních malířů. Některý je schopen pár tahy udělat portrét, jiný maluje přímo umělecká díla. Jinde zase jiný umělec portréty vystřihuje malými nůžkami. Během pár minut má obrázek hotový vč. pasparty. Jiří stále hrozně kašle, vůbec se mi to nechce líbit, ráno ho vyexpeduji k lékaři, nedá se nic dělat.

2.9. dnes mají naši 52 výročí od svatby.
Hned ráno posílám Jiřího k doktorovi, má ordinaci hned vedle hotelu. Dostává antibiotika a nějaké kapky. V lékárně platíme 12 eur. Jsme upozorněni, že si máme nechat potvrdit delegátkou účtenku a pojišťovna v ČR nám to proplatí – no, uvidíme. A protože se Jiří, ale ani já, necítíme ve své kůži a jsme jaksi mimo formu, trávíme den opět na pláži pod slunečníkem. Čteme a pospáváme, pozorujeme lidi. Na vedlejší lehátku se umístil jakýsi starší človíček a neskutečně nám tady chrápe. Jak jsme tak slyšeli, na pláži zní většinou angličtina a ruština. Kupodivu němčina je slyšet málo. Vůbec jsou tady pláže poměrně málo „obydlené“ v porovnání třeba s Mallorcou nebo Peloponésem.
Podle telefonátu je doma vše zatím v klidu, voda se už nevrátila, následky se stále ještě likvidují. Děda prý nadává, že jsme všechno vyhodili…za dobrotu na žebrotu. Nesmíme na to myslet. Jdeme na večeři.  Cestou zpět jsme narazili na malý krámek s krásnými obrázky -  akvarely. Nejsou to originály, ale zdařilé kopie velikosti pohlednice a dýchá z nich klid a pohoda. Přesně vím, kde ten můj bude viset – v kanceláři nad stolem přímo proti očím. Doma sklenka dobře vychlazené Retsiny  - bílé stolní víno s příchutí pryskyřice a pak na kutě.

3.9
. – totálně zamračeno
Chtěli jsme jí po pláži směrem na jih, ale když je ošklivo, jde Jiří k panu domácímu. Donesl jízdní řád a tak přemýšlíme, co s načatým dnem. Rozhodli jsme se, pojedeme autobusem do Pefkochori. Autobusová zastávka je kousek od hotelu, kupodivu autobus jede na čas a  během chvilky už vystupujeme v cíli cesty. Městečko je podobné tomu našemu, jen pláž je tady krapet užší než ta naše. Podél pláže je promenáda, osázená palmami a květinami. Pomalu procházíme až k molu, kde se to hemží snědými turisty – podle oblečení nějaká arábie. Fotí se, pokřikují na sebe. Pak honem všichni nastoupí na loď a odplouvají.  Přemýšlíme, co podnikneme dál, protože se nám zpět ještě nechce, nevystoupíme tedy u nás, ale pojedeme o zastávku dál, do Polichrona. Původně jsme měli trávit dovolenou tady, ale už si nepamatuji důvod, proč jsme jinde. I tady je to podobné jako u nás. Podél pobřeží se dají tušit večerní romantické procházky, spojené s příjemným posezením v tevernách či kavárnách,  odtud se můžete kochat pohledem na moře, směrem na protější poloostrov Sithonia s letovisky Neos Marmaras, Nikiti, Metamorfosi a malý ostrůvek v moři, kterému se přezdívá „želví“. A tak posedíme popíjíme frapé – ledovou kávu a vstřebáváme atmosféru. Na zastávce autobusu čekají nějaké dámy – hurá, něco tedy pojede. Jenže ony tady čekají už více jak půl hodny, jízdní řád žádný – snad se dočkáme. Domníváme se, že tak do dvaceti minut by mohlo něco jet. Kupodivu odhad vyšel. Tentokrát vystupujeme u nás na okraji města, nikoliv v centru. Je tady jakási informační budka s informacemi o odjezdech autobusů, musíme sem tedy zajít večer s papírem a tužkou. Jízdní řád pana domácího neplatí. Po odpoledním posilujícím spánku jdeme už za slunečného počasí na pláž. Nikde nikdo, lehátka zdarma. Až do podvečerních hodin si užíváme sluníčka, moře, tepla. Zdokonalujeme se v pinčesu. Doma rychlá sprcha, protože opět neteče teplá voda a hurá na večeři. Letos chodíme každý večer někam jinam, kde nás zrovna zláká jaká vůně. Sedí s námi u stolu i toulavý psík, podobný našemu Benovi, jen by potřeboval ostříhat a vykoupat. Samozřejmě se s ním dělíme o večeři, to bychom už nebyli my. Pak si ještě zamlouváme auto na další výlety. – dostáváme se do formy. Zcela nečekaně začíná foukat studený vítr, takže na balkoně sedíme s Retsinou ve flízkách a plánujeme výlet na jih poloostrova. Podle toho, jaké bude počasí.

4.9.
V 9 hodin by měl odjíždět autobus směrem do Paleouri, tak raději o něco dříve stojíme na zastávce. Ve čtvrt na deset skutečně přijíždí něco podobného autobusu, jede ale jen do Pefkochori, no nic, nastupujeme,  na konečné nám řidič říká, že další autobus pojede asi tak za půl hodiny. No vida, tak počkáme. Rozlížíme se kolem, nikam se nám nechce odcházet, co kdyby jel dřív… a tak usedáme na chodník a čekáme. Čekáme ¾ hodiny. Pak přijíždí herka, které se snad ani autobus říkat nedá, ale jede, tak honem platíme 1,5 eura a jedeme. S námi nastoupil i anglicky mluvící pár. Během deseti minut jsme na místě. V očekávání krásna vystupujeme a odcházíme směrem k domům, kde se dá tušit vesnice. Je to tady ale jen malá obyčejná vesnice, kde nic tu nic s malou návsí, všude špína, kostel se opravuje – je tedy zavřený. Z těžkých mraků najednou zahřmí, bude zaručeně slejvák. Honem tedy spěcháme zpět na zastávku a ještě týmž autobusem jedem domů. Chtěli jsme se původně projít do osady Chrousou, ale teď ji míjíme – prý tam jsou krásné pláže – no věřme tomu. Za vydatného deště jsme dorazili domů, nezbývá nám, než zalézt do postele a číst si – samozřejmě také spát. Podvečer jsme věnovali procházce po promočené pláži, ale bylo teplo tak to celkem nevadilo. Vzduch byl přímo léčivý. Po večeři děláme ještě nějaké nákupy potravin, protože zítra brzy ráno je odjezd na Meteory. Vstáváme už v 5 hodin.

5.9. Meteory
Brzy ráno vstáváme a chystáme se na celodenní výlet na vrcholky 300 m vysokých skal, jimž dala eroze nejbizarnější formy, to jsou "ve vzduchu se vznášející" kláštery Meteora. Den začíná zvláštně - střepy – přinášejí štěstí? Chtěla jsem udělat kafe do skleněné konvice a ta se rozprskla na tisíc kusů. Tak ze všeho nejdříve zamést střepy a pak vytřít, no zdržení, ale nedá se nic dělat. V 6,10 už sedíme v autobuse a sledujeme trasu Poichrono, Soluň, kolem Olympu na Larisu, Kalambaku na Meteory. V Soluni lije jako z konve, stěrače nestačí brát vodu. No to bude v horách paráda… Cestou autobus staví u jakéhosi motorestu na snídani, tak si dáváme konečně to kafe a koblihy. Je totálně zamračeno a už jen poprchává -no jen… Další zastávkou je Kalambaka – městečko pod skalními útvary, tady se dělají ikony. Procházíme malou „továrničkou“a já obdivuji místní ženy, s jakou přesností nanáší „zlato“ na obrázky a jak neúnavně malují jednu ikonu za druhou – stále stejná práce, - byť výtvarná, tak jako na běžícím páse. V obchůdku pak prohlížíme finální výrobky. Kupujeme si dva malé a jeden větší obrázek, jako suvenýr i jako dárek. Účtenky jsou prý slosovatelné. Cestou autobusem na parkoviště u klášterů se dozvídáme, že jsme vyhráli kalendář s obrázky klášterů Meteora. Ale jsme na parkovišti, tak honem se řádně přiodít do dlouhé sukně – v mém případě kalhotové sukně.

Kláštery Meteora stojí na krásném skalním útvaru, který vznikl pravděpodobně někdy ve třetihorách, kdy ustupovalo moře. První dojem je úchvatný – naprostá odloučenost od ostatního světa. Vstupujeme do míst ticha, modliteb a meditací, jenž v sobě skrývají neskonalou tajemnost. 

Největší rozmach prý měly kláštery v průběhu 15. a 16. století, kdy se sem uchylovalo stále více ortodoxních mnichů. Do konce 16. století tu vzniklo celkem 24 klášterů, z nichž 6 je přístupných dodnes - Mégalo Meteoron, Varlaám, Agios Nikolaos a Agia Trias. Potom také Agios Stefanos a Roussanou, které jsou obývány jeptiškami od poloviny 20. století, kdy jim sem byl povolem vstup. My navštívíme dva ženské kláštery - Agios Stefanos a Rousanou.

Klášter  Agios Stefanos - klášter Sv. Štěpána - dnes ženský klášter, v hlavním chrámu je bohatý ikonostas, v muzeu zlatá výšivka s vyobrazením Krista. Dojde se k němu po osmimetrové lávce (dříve tu byl padací most). Všudypřítomná atmosféra ticha, modliteb, meditací, vůně kadidla, ale i vůně bylinek–levandule, rozmarýny, máty..
Počasí se vyznamenává, najednou je krásně, po mracích ani známka, svítí slunce. Ke klášteru Moni Rousanou, který se  nachází na samém vrcholku úzké skalní věže, na úzkém prostoru, kam se sotva vejde musíme vyšplhat cestičkami. Jsou tady minizahrádky, ale pečlivě  upravované. Starají se o ně jeptišky, které zde dosud jsou – prý je jich sedm. Procházíme po skalních cestách a schodech, ani nám nějak není do řeči… zase přemýšlíme, co vedlo obyvatele těchto klášterů k tomu, aby tady byli… I dnes můžeme mnohé mnichy, kteří v Meteoře přebývají, vidět ve vsích okolo skal. Průvodkyně nás šokuje povídáním o tom, že dříve  platilo, že jakmile se sem nějaký chlapec dostal, už se odtud (až na výjimky) nikdy nevrátil. Byl zde i pohřben, ovšem ne napořád. Kvůli nedostatku místa byly kosti po čase vykopány a umístěny v klášterní kostnici. Nebyly zde výjimkou časté sebevraždy těch, kteří to prostě nevydrželi.
A odpověď na otázku, kde brali vodu a jídlo vyvolá šok. Jednou za tři měsíce byl vybrán jeden mnich, často nejstarší a nejspolehlivější, u něhož nehrozilo, že uteče, který měl tři dny a tři noci na to, aby ve vsi obstaral dostatek vody, jídla a potřeb pro život. V klášterních zahradách se pěstovalo jen to nejnutnější, především víno. Půda zde nebyla příliš úrodná a nebylo jí mnoho. Pokud se ovšem stalo, že mnich přece jen utekl (nebo zemřel), znamenalo to pro ostatní obyvatele klášterů značnou pohromu, protože podle přísně dodržovaných pravidel směl dolů další mnich až po dalších třech měsících. Byli tedy odkázáni na dešťovou vodu a trochu jídla. To znamenalo tříměsíční půst….hrozná představa.
Na další kláštery nemáme povolení, tak je ve zkratce :

Megalo Meteoron - nejvýš položený klášter (632 m) a snad i nejstarší. Pochází z 60. let 14. století. Cesta k němu vede nejprve po mostě přes rokli, potom po schodech vytesaných ve skále a nakonec skalním tunelem přímo do areálu kláštera. Lze tu vidět i rumpál, kterým se v síti až do roku 1923 dopravovalo do kláštera vše, včetně návštěvníků. Přístupný je zde hlavní chrám Metamórfosis (Proměnění Páně), vyzdobený freskami, někdejší jídelna (trapesa) a plató za kostelem s nádherným výhledem. Varlaam - klášter Všech svatých, druhý největší klášter, byl pojmenován po prvním poustevníkovi, který žil na této skále v roce 1350. Agia Triada - klášter Svaté Trojice stojí na vysoké skále neobvyklého tvaru. Zachovala se vyprávění o tom, že po celých sedmdesát let se nahoru nosil materiál, a se stavbou se začalo teprve potom.Agios Nikolaos - Anapafsas - klášter Sv. Mikuláše Anapavsá se nachází na jihozápadní straně Meteorských skal. Skála, na níž se klášter nachází, má na vrcholu velmi úzkou plochu, což vedlo k tomu, že jednotlivé části kláštera nebyly postaveny do šíře, ale do poschodí, jedno na druhé.

Škoda, docela bych se podívala i do jiných klášterů, ale jsou tady davy dalších zájemců a prohlídky mají jakýsi nám neznámý řád. Ale hlavně – musíme prý dodržet časový harmonogram, takže teď je plánováno zastavení v místní restauraci na oběd – pravda, místní z toho také musí něco mít, tak se musí přihrát nějaký kšeftík i jim. Restaurace je veliká a čistá, takže klidně vyhledáme „ministerstvo úlevy“ a pak si dáváme plněnou papriku, plněné rajče, hranolky, salát a bílý chléb. Litujeme, že tady – tedy ne v  restauraci, ale v místě, nemůžeme pobýt chvíli déle, abychom si obhlídli vše okolo klášterů, ale cesta je daleká. Tak v autobuse uléháme – každý máme svou samostatnou sedačku a opět usínáme. Nejednou je 17 hodiny a my projíždíme kolem Olympu, ale zastávka není v plánu…!!! Cesta je opravdu únavná a malá procházka by prospěla všem, ale musí se stavět opět u motorestu, no co naděláme, domů dorážíme naprosto ubití po deváté večerní. Byla to štrapáce, ale stála za to.

6.9. Dnes odlétají naši sousedé domů, jací pak budou ti noví? 
Den jako ze šmolky, moře ala rybník rovné a klidné, slunce hřeje jako o závod a tak po včerejším cestování si užíváme lenošení u vody. Dostáváme SMS zprávu, že M+I jsou už taky v Řecku. Ti budou někde na Peloponesu.

Doma máme nové sousedy – z Ostravska. Oba dost kouří, což nám nekuřákům vadí, ale snad půjde vítr z druhé strany, abychom neměli ten smrádek stále na balkoně. Večer po jídle procházíme opět uličkami a objevujeme „pojízdného zelináře“. Má na voze všechno možné i nemožné ovoce a za přijatelné ceny. Tak kupujeme meloun, broskve a hroznové víno – toho bych snad dokázala sníst tuny.  Na balkoně se opět nacpeme a kujeme plán na zítřejší autovýlet – na prostřední prst – Sitonii.

7.9. Otec má narozeniny – volala jsem mu ještě včera večer.
V osm už Jiří peláší do půjčovny pro auto – fiatek Cinqenciento. Pro dva ideální. A tak vyrážíme vstříc dobrodružství cestou přes Polichrono, Kalyves, Memamorfosi do Nikiti.
Tato malá vesnička mezi poloostrovy Kasandrou a Simonií má čisté písčité pláže, piniové háje a je jednou z nejstarších na Chalkidiki, na což jsou místní obyvatelé patřičně hrdí. Můžete zde dokonce vidět tradiční řecké domky, postavené z kamene. Údajně si tady hodně kupují domy rakušáci a dávají je do pořádku – v původním stylu a už tak zachránili dost staveb. Pokračujeme  v cestě směr Tripotamos do Neos Marmaras Zřejmě nejkosmopolitnější městečko na Sithonii. Parkujeme v přístavišti a procházíme jím. Upoutá nás jakýsi zvláštní zvuk. Nahlížíme přes betonovou hráz  a vidíme rybáře, jak na kameni tluče takovým dřevěným „tloukem“ do chobotnice. Prý se musí pořádně „naklepat“, aby se dala uvařit a konzumovat… Projdeme se ještě stále ospalým, teprve se probouzejícím   městečkem  a pak podél pobřeží projíždíme dál směrem na Koufos. Tady objevujeme naprosto liduprázdnou písečnou pláž, takže se rozhodneme, že by bylo chyba nestrávit část dne koupáním a sluněním tady. Když po hodině přijede k pláži loď s turisty, my balíme a popojíždíme dál do Kalamitsi. Cestou nás upoutá jakýsi kopec -  skála, na kterém je obrovské stádo rohatých koz. Jsou přímo nad silnicí, kopec je dost strmý, což jim ale nebrání v tom, aby poskakovaly a potrkávaly se vzájemně. Naštěstí žádná nespadla. Stále nejvýše se snaží stát dominantní kozel. Musíme si je samozřejmě vyfotit. A pak už jsme v Kalamitsi, tady pro změnu lezeme my po oblých kamenech, které lemují břeh, a vytvářejí bizardní útvary. Jeden kámen má podobu mořské panny…ale ten byl do obrazu doopraven nějakým místním sochařem. Jedeme dál Sarti, další městečko, jsou si však podobná jako vejce vejci a tak ani nezastavujeme a jen projedeme dál.  Údajně  tři km od Sarti má být kouzelná paradis pláž. Příjezd nic moc, přes kemp a platí se vstupné, takže si necháme zajít a vracíme se zpět na silnici Po dalších sedmi kilometrech čteme upoutávku opět na paradis pláž-tak tu chceme zkusit – opět přes kemp, ale vstup volný. Písečná nádherná pláž a naprosto průzračná modrá voda – není co řešit, do plavek a do vody.. Kolik takových pláží a plážiček jsme už viděli, kolik jich využili, ale musíme pokračovat v cestě k domovu, abychom včas vrátili auto. Najeli jsme cca 350 km. Doma se trochu zcivilizujeme a ještě autem odjíždíme do Pefkochori na večeři. Při výletu autobusem jsme si slíbili, že se sem podíváme ještě večer, tak si slib plníme. Cestou se ještě zastavujeme v Chrousou, kam jsme onehdá chtěli dojít pěšky, ale déšť nám v tom zabránil a my jeli hned autobusem domů. Je tady sice široká pláž, ale divoké kempování, takže docela nepořádek. O nic jsme nepřišli. Auto parkujeme na hlavní třídě hned vedle benzínky Shell(aby se nám to dobře pamatovalo) a procházíme k přístavnímu molu a po pobřežní promenádě jižním směrem. U jedné z taveren se zastavíme a přiznáme si navzájem, že už máme hlad. Dáváme si musaku a pastício, v zapékací misce. Porce to jsou tak obrovské, že ač jsme měli pořádný hlad, jídlo nejsme schopni zdolat. I ostatní mají požehnané porce, to musíme konstatovat. Číšnici tady kmitají jako myšky na motorek. Ještě jednou projdeme promenádou a konstatujeme, že je tady ale celkově méně lidí – turistů než u nás. Pak už jen dojedeme k nám, vrátíme do rencaru fiátka – dobře sloužil a procházkou se vracíme domů. Na balkoně si dáváme ještě šláftruňk vodky, abychom zneutralizovali tu spoustu mastného jídla k večeři. Začíná se blýskat, tak raději honem posbírám prádlo a ručníky z balkonu. Během půl hodinky je zase slejvák – prší celou noc.

8.9..Ráno se probouzíme do zcela  zamračené oblohy a deště.

Nad Sitoniií je jasno, jižněji taky, ale u nás je deka. Navlékáme dlouhé nohavice a flízky, Jiří s deštníkem jde pro snídani – rohlíky, jogurty, chleba.. Než se stačíme najíst, přestává pršet a prosvítá sluníčko. Tak hurá do plavek, trička a kraťasů a pádíme na pláž. Nikde nikdo, moře je jako hladké zrcadlo, v dálce je vidět celá Sitonie. Hrajeme tenis, ale během chvíle se zase zatáhne a opět začíná pršet. Tak do plavek a do vody. Je jako kafe. Tak jak jsme mokří jen v plavkách jdeme bosky domů pod teplou sprchu. U oběda přemýšlíme, co v tomhle nevypočitatelném počasí dělat. Půjdeme do hor? Náhradní kraťasy, trika , voda a bundy do baťohu, botasky na nohy a jdem, je jedna hodina.  Pokusíme se dojít na druhou stranu poloostrova – přes kopec. Mělo by to být cca 7 km. Cesta vede kolem místního hřbitova po asfaltové silnici. Po chvíli potkáváme vínového Favorita s SPZ 7137, my měli taky takového a měl číslo 3771, ta shoda… U autobusové zastávky v táhlém kopci odpočíváme, dojíždí nás na kolech dva anglicky mluvící cyklisté. Jsou zcela zplaveni, je to a ještě bude, pořádné stoupání. Byť mírně prší, my jdeme, oni jedou, dál. Po chvíli slyšíme jet auto – opět ten favorit, teď jede naším směrem. Jiří jen tak mávne – a jako mávnutím kouzelného proutku, favorit zastaví a my nastupujeme a jedeme do Nea Skioni. Cestou zjišťujeme, že jsme přecenili síly, když jsme chtěli kopec zdolat, opravdu to je značné stoupání. Potom zase strmý padák dolů. Určitě to je víc jak sedm kilometrů. A najednou jsme v přístavním městečku Nea Skioni. Děkujeme za svezení, máváme favoritku a už procházíme uličkami městečka. Je tady siestový klid, a mrholí.  Vůbec nepřemýšlím, a sedám si na kovový „špunt“ na kotvení lodí, samozřejmě mám okamžitě mokrý zadek. Tak se jdeme schovat do kavárničky, dáváme si kafe a přemýšlíme, jak se dostaneme zpět, teď když víme co nás čeká… Jdeme tedy  na křižovat a zároveň zastávku autobusu. Jede až v šest večer do Paleouri a odtud pak ještě osm km pěšky. Najednou se z kopce přiřítí cyklisté, co jsme viděli při cestě sem. Pán je naprosto zděšen, když nás vidí tady na křižovatce, jako že už jedeme zase zpět – myslí si že má přelud z té námahy, dokonce upadl z kola. Naštěstí se mu nic nestalo. Jen stále nemůže pochopit, kde jsme se tady vzali…Loučíme se, přejeme jim šťastnou další cestu a šlapeme směrem k další křižovatce. Zastaví nám někdo tam či tam? Hele, jede nějaká stará kraksna, mávni. Jiří mávne a kraksna stojí – a už se zase vezeme. Sedíme oba vedle řidiče – na jedné sedačce, všude je neskutečná změť všeho možného, ten člověk tady snad bydlí. Od sekyrky se tady najde vše až po nabíječku na mobil, účtenky, kelímky a izolepou přilepené rádio k palubní desce. Právě je v rádiu nějaký projev kohosi. Dědula poslouchá, pak ale ten někdo trošku zvýší hlas a dědula prohlásí – Bla-bla-bla a rádio s bezzubým úsměvem vypne a začne si prozpěvovat nějakou řeckou písničku. Jsme mu nesmírně vděční, že nás svezl přes ten hrozitánský, borovicemi zarostlý  kopec, pěšky bychom to šli do rána. Zastavuje nám na nějaké křižovatce a odbočuje někam do polí. Asi tam bydlí někde na salaši s ovečkami, kdo ví. Nám se ale už jde dobře, jdeme s kopce dolů, kolem hřbitova. Brána je otevřená, zve nás k nahlédnutí, tak jdeme. Tiše procházíme mezi pomníky. U zdi nás upoutá velká hrobka, na níž jsou v životní velikosti zobrazeni 4 kluci – tři z nich mají datum narození 1984 a jeden 1991. Datum úmrtí  mají shodné 23.2.2001 – bouračka? Kdo ví, co se tehdy asi tak stalo, určitě to muselo být hrozné. Raději jdeme pryč. Domů přicházíme kolem třetí hodiny. Sousedi na balkoně vedle se diví, jak rychle jsme zmákli takovou dálku. Jo, to nás neznají. Protože se počasí už zase umoudřilo, balíme a jdeme na pláž. Lehátka jsou opět zdarma, tak lenošíme a pozorujeme lidi až do večera. Pak obvyklý rituál, očista, večeře a procházka městečkem. Večer dostáváme SMS z Budějovic, doma je nádherně, ve středu se to má zkazit – no jasně, my jedeme domů, tak bude krásně tady a doma ošklivo, to už je klasika, jen se tomu usmíváme. Na balkoně se nedá sedět, fouká studený vítr a je celkově chladno, tak zalezeme do pelíšku a přemýšlíme, co zítra. Vše se odvine od počasí, neznáme předpověď, tak bude ráno moudřejší večera.

9.9. Celý den jako z katalogu, takže nikde necouráme a užíváme si posledních paprsků a slané vody. Lehátka jsou opět bez placení – asi mají už po sezoně. Večer, po „celodenní námaze“ u vody, se jdeme podívat do místní Billy, nic levného a klimatizovaná zima, tak raději jdeme do uliček městečka. V nové zahradní restauraci pod korunami stromů, které jsou ověšené lampiony, se najíme a cestou pak zpět na ulici u černocha obdivujeme masky z  mahagonového dřeva. Líbí se nám dvě, tak Jiří smlouvá a smlouvá, až se hoši dohodnou na kompromisní ceně 20 eur za obě. Když si vezmu, že chtěl původně 25 za jednu, je to skvělé. Ještě nám je parádně zabalí do bublinaté folie, aby se neodřely. V obchodě pak ještě kupujeme metaxu – slunce v lahvi, ouzo a vodu. Jsme ověšení jako vánoční stromeček. Nákupy necháme doma a ještě se jdeme podívat na pláž, nebe je bez mráčku, hvězdičky jsou jako zrcadélka, je rosa, tak snad ráno bude krásně. Kroutíme skloněnými hlavami a hledáme velký a malý  vůz a dohadujeme se, kde je to „naše doma“.

10.9. Poslední den nastal – je opět ukázkový – takhle tady už teď bude až do zimy?
Asi ano, ach jo. Tak se stěhujeme na pláž užít si posledního dne dosytnosti. Jenže během dopoledne je všechno jinak, mění se tlak, mě začne neskutečně bolet hlava, plahočím se jako mátoha. V poledne jsem si doma dala kafe a panáka vodky, až to mi pomohlo. Likvidace posledních potravinových zásob a zpět na pláž, i když je pod mrakem. Samozřejmě jsme opět zmokli ve vodě, ale nám to bylo celkem jedno. Voda byla teplá jak ta ze vzduchu tak ta v moři. Slunečník tentokrát posloužil jako deštník a za chvíli už zase bylo krásně. Až do večera jsme tady vydrželi. Pak na poslední večeři zase do zahradní restaurace, obejít naposledy městečko, ještě jsem si koupila jeden obrázek, děláme pár posledních fotek a jdeme balit. Docela poměrně rychle se mi podařilo těch pár věcí sbalit, tak ještě se sousedy na balkoně dáváme stopečku moravské domácí slivovice na rozloučenou, chvíli povídáme a jdeme do hajan. Poslední noc však není nikterak klidná, přijeli noví Němci a dávají o sobě hlasitě znát, oni jsou tady, radujte se všichni….oni si užívají dovolenou po svém. Ani naše zlaté špunty do uší je neutlumí.  Až někdy v půl třetí se nám podaří usnout a v pět zvoní budík. Jako mátoha dělám snídani a dobaluji ty opravdu poslední věci.

Před sedmou hodinou stojíme v plné polní připraveni před hotelem. Autobus přijíždí včas a my míříme rovnou cestou do Soluně. Ráno je opět azurové naprosto bez mráčku, sluníčko hřeje, ač je ještě poměrně brzo ráno. V 8,15 jsme už na letišti, řidič autobusu tahá ven kufry, podařilo se mu to - máme skobu na kufru. Letadlo odlétá v 10 hodin místního času. Protože je 11. září, jsou všude zvýšené kontroly, vojáci jsou ozbrojení, hlídají Bin Ládina. Naštěstí tu žádný terorista není a my můžeme v klidu nastoupit do letadla, které pilotuje kpt. Jirmus, náš bývalý letecký akrobat. Bez jakýchkoliv akrobacií odlétáme přesně na čas směrem k Praze. Ani se nenadějeme a přistáváme v  Ruzyni v 11 hodin již našeho času. Venku mrholí a je pouhých 16 stupňů. Honem reklamujeme skobu na kufru, to půjde opravit, ale musíme mít doklad. A už nás nakládá řidič  CK FIRO do přistaveného minibusu a směrem přes Kralupy nad Vltavou, Kostelec n.L., St. + Mladou Boleslav jedeme do Mnichova Hradiště, kde vystupuje parta 4 mladých lidí. Dál se vydáváme k severu už jen my. Za stovku nás doveze až před dům – Ben nás tradičně vesele vítá – Zdrávi došli – hurá, jsme zase doma.

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 3 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.