Zuzana Pivcová zpovídá 
pana Miroslava Kruntoráda

Zuzana Pivcová zpovídá
pana Miroslava Kruntoráda

28. 5. 2014

Když se dívám na snímky toho muže, nechce se mi věřit, že ho znám už 35 let. Jenže mezi tehdejším poznáním a současností byla i dlouhá doba, kdy jsme se vůbec neviděli a o jeho existenci jsem věděla snad jen letmo z doslechu. To, že se původní staré kamarádství překvapivě obnovilo, mi dělá velkou radost, a myslím, že stejně i jemu. Nedávno mi totiž napsal, že se sestrou patříme k jeho nejlepším přátelům v životě. A on ani city, ani slovy moc neplýtvá.

Mirka a jeho dva další kamarády k nám domů do Týna nad Vltavou tehdy nečekaně přivedla má známá z esperanta Maruška s tím, že to jsou její známí a že se příští den všichni účastní automobilových závodů do vrchu, pořádaných Svazarmem v našem městě. Po tomto rychlém seznámení jsme jim pochopitelně šly fandit. Příští rok se Mirek zase objevil a kamarádství, zvláště s mou sestrou, pokračovalo. Pak nás život za nechtěných okolností rozdělil a každý si šel svou cestou, rád či nerad. Tu minulost ale nechci rozebírat. Mě zajímá především to, co by mohlo zajímat i vás.

Mirku, jsi z obce Loučeně (u Nymburka), žiješ tu odmala? Z jaké pocházíš rodiny, máš sourozence?

Narodil jsem se v Nymburku, ale odjakživa žiji v Loučeni. Obec Loučeň se stala městysem dekretem Františka Josefa II. někdy v roce 1906. Otec byl řidič, matka úřednice, tedy, dá se říct, že pocházím z prostých poměrů 2. poloviny 20. století. Sourozence nemám.

Do školy jsi tedy chodil také tam? Co máš vlastně za školu? Co tě bavilo a byl jsi zlobivý kluk?

Do školy jsem chodil u nás v Loučeni, pak jsem se vyučil v AZNP Mladá Boleslav a pak jsem rovněž tam vychodil ještě průmyslovku. Jako děcko jsem prováděl různé činnosti, hrál fotbal nebo si hrál s kluky na vojáky. Nějaké vyhraněné zájmy jsem neměl, teprve později mě začalo bavit letectví a auta. A taky trochu válečná historie, spojená právě s letci. Byl jsem spíš hodný kluk, bez průšvihů. Výjimkou snad bylo, že jsem jednou provedl něco faráři, doma jsem se nechtěně podřekl a od táty jsem dostal pěkně nařezáno.

A co zvířata, pamatuji si, jak jsi tehdy před lety "obědval" s naší fenkou Lesanou z jednoho talíře! Měl jsi rád zvířata už jako dítě?

Zvířata miluji odjakživa, mám dva pejsky, ale v mládí jsem dostal psa až ve 14 letech.

Snažím se dopracovat k tomu, kdy a jak ses začal zajímat o auta. Zmínil ses, že Tě bavilo spíše letectví. Nechtěl jsi být letcem? Byl jsi na vojně?

Už v mládí u mě objevili vysoký krevní tlak. Nešel jsem na vojnu a tím pádem jsem se nedostal ani do větroně, i když jsem složil teoretické žákovské zkoušky na letišti v Mladé Boleslavi. S létáním byl konec. Tak jsem se vrhnul na auta a sporty s tím spojené, automobilové orientační závody, rallye, závody do vrchu. To už se psala 70. léta.

Jak jsi začal závodit?

První orientační soutěž, kterou pořádala průmyslovka pro žáky středních škol, jsem absolvoval jako spolujezdec již v roce 1972, pak jsem jezdil s tátovou Octávií, až jsem se v roce 1975 zmohl na MB 1000, ale postupně mě pouhé orientační soutěže přestaly bavit. Rallye jsem jel poprvé v roce 1977, ale zase jen jako spolujezdec, protože moje MB 1000 už nemělo homologaci a rallye s ním jezdit nešlo. A já jsem cítil, že musím nutně nějak závodit! Pak ale přišel v roce 1978 první závod do vrchu a to už jsem měl sériové Š 110 R. Ale stále jsem ještě spolujezdcoval na rallye až do roku 1980, kdy jsme těžce havarovali a málem jsem přišel o život. Pak už jsem se soustředil jen na závody automobilů do vrchu a v roce 1983 jsem postavil Š 120 LS - skutečně již závodní speciál. Ze začátku jsme jezdili závody do vrchu v Čechách, tzv. oblasti, nejvíce jsem si zamiloval Týn nad Vltavou a Kamýk, když jsem vyjel II. výkonnostní třídu, tak se teritorium rozšířilo na celou Českou republiku a jednou jsme byli i na Slovensku. Úspěchy byly ze začátku, ale pak už jsem nestačil, jak jezdecky, tak finančně, ale ještě jsme v roce 1995 stačili postavit další auto, a to opět 1000 MB, odjel jsem jeden závod a byl konec. Pak přišly okruhy v jízdách pravidelnosti, vždy dva za sezónu až do roku 2010. Tehdy jsem utrpěl těžký úraz a auto šlo z domu.

K tomu se ještě vrátíme, ale řekni mi teď, jaká jste byli parta, měl jsi dobré kamarády?

Parta kolem mě se pochopitelně střídala, kluci - mechanici přicházeli a odcházeli, jen jeden to se mnou táhne dodnes, ale to už není mechanik, ale také jezdec, a hlavně kamarád - máme podobná auta, s kterými jezdíme spíše na veteránské akce, pouze jednou do roka sedneme do jeho vozu a účastníme se historické soutěže pravidelnosti.

Teď, prosím, prozraď, co se Ti stalo, to nebyla automobilová nehoda, ten Tvůj úraz?

V práci mě porazil a nohu přejel 3 tuny vážící vysokozdvižný vozík. Když jsem ležel v nemocnici, ani jsem nevěděl, že se čeká na to, zda se noha začne hojit nebo mi ji uříznou. Ale zvítězila první varianta a rok jsem se hojil, mám sice trvalé následky, ale chodím, i když někdy dost pajdám, ale už mi otrnulo a s tím motorismem jsem začal nanovo.

Napadlo Tě tenkrát po úrazu, že ještě budeš jezdit, nebo už jsi pomýšlel jen na invalidní důchod? Kdo Ti pomáhal?

Invalidní důchod mi dali po roce marodění, a že budu jezdit, mi bylo jasné, jakmile jsem tou levou nohou ušlápnul spojku jak na civilním, tak i na tom veteránském autě. Pomáhat mi nikdo nemusel, to šlo samo, jakmile jsem právě ušlápl tu spojku, tak jsem u toho ježdění byl zase, jak v civilu, tak i na závodech. Ale po úrazu jsem pomoc měl od dlouholetého výborného kamaráda, již zmíněného mechanika, a nemohu nevzpomenout ještě další dva kluky, kteří mě též drželi nad vodou, bohužel jeden už dnes není mezi námi.

Co si myslíš, že je v tomhle věku důležité?

Nepodléhat trudnomyslnosti, vyznačit si nějaký cíl a jít za ním i za cenu kompromisů. A nepřežírat se.

A jak Ty pečuješ o své zdraví?

O své zdraví moc nepečuji, i když bych měl dvakrát více, neboť vysoký tlak a cukrovka nejsou dobří spojenci. Snažím se, ale někdy mi to nejde, za což se stydím, ale to mi nepomůže.

Chtěl bys bydlet v městě?

Do města mě nic neláká, tady mám tak nějak klid, i když ...

Býváš vůbec také někdy otrávený a pesimistický?

Jistě, že otrávený a pesimistický někdy bývám, ale stačí vypnout televizi, pohladit psy, vyjít na zahradu, na něco nebo na někoho si vzpomenout a je po blbé náladě.

A na co se chystáš dál?

Chystám se stále na to samé, sednout za volant a frčet do světa!


Mirek má v sobě hluboko zakořeněnou lásku k autům a motorismu vůbec, proto se na toto téma rozhovořil poněkud více. Jinak je ale velmi nenápadný, nesobecký a až přehnaně skromný v každém ohledu. O to více dokáže obdivovat a chválit druhé, je spolehlivý a ohleduplný. Je to člověk, který si kromě osobního života, o němž příliš nemluví, s výjimkou pochvaly syna, dokázal splnit svůj sen, a to ho naplňuje normálním pocitem radosti a uspokojení. Žádná závist, výtky, reptání, žádné přehnané požadavky a životní nároky.  Mnozí z nás takto hezky a poctivě vlastním přičiněním žít nedovedou. Díky, Mirku, a ještě hodně najetých kilometrů!


Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage
PRODUKT TÝDNE

Pořiďte svému mazlíkovi kvalitní krmivo. Konzervy Brit Mono Protein jsou vhodné pro psy s citlivým zažíváním, alergiemi a potravinovou intolerancí. Více zde.

produkt týdne.jpg

 

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

TÉMATA