Cítím velký tlak, zapadla jsem do sedadla a koukám se z okénka, jak se letadlo odpichuje od země. Prudké stoupání. Tělo mám sevřené, odstředivá síla mi nedovoluje pohyb, jsem nadechnutá, co to jen jde, aby mi nebylo špatně od žaludku.
Do očí mi stoupají slzy a volně mi stékají po tvářích. Cítím velké dojetí a zadržuji vzlykání. Okénkem vidím malé pohybující se tečky aut, které se vzdalují, a pak už nic. Vystoupali jsme na oblaka, slunce svítí intenzivněji přes pavučiny mlhy, které se převalují přes letadlo a najednou vidím nekonečno.
Nepopsatelná krajina ticha a ta nádhera všude kolem. Vůbec necítím strach. Jsem jako v nebi a také si tak připadám. Už nevnímám samu sebe jako celek, ale jako součást všeho kolem. Rozplynula jsem se ve vesmíru. Hltám každičký okamžik tohoto stoupání. Tak to je to, co jsem doposud nepoznala a nikdy neviděla na vlastní oči.
Do reality mne vrací mužský hlas z palubního mikrofonu. Pilot nám sděluje, v jaké jsme výšce. Letušky rozvážejí občerstvení. Letadlo nabralo výšku a letíme rovně. Můžeme se odpoutat.
Ticho je přerušeno rozhovory spolucestujících, kteří vyndávají jídlo, aby posvačili, objednávají si pití, vstávají, aby se protáhli. Sleduji, jak zapínají notebooky, nasazují sluchátka, jak děti poskakují v uličkách.
Uvolňuji se. Vše je zalité sluncem a já sleduji bílá oblaka pod sebou a je mi nepopsatelně krásně.
