Mluvíme se psy. Je to normální?
Ilustrační foto: pixabay.com

Mluvíme se psy. Je to normální?

13. 9. 2017

Půjdeme ven? Tak co, už chceš domů? Co by sis dnes dal k večeři? Jé, ahoj Ťapko, jak se máš? Mluvit se psy se stalo běžné. Pokud nějaký majitel tvrdí, že se svým čtyřnohým parťákem občas nehovoří jako s člověkem, určitě lže.

Veterináři běžně zaznamenávají věty typu: Pane doktore, nás bolí bříško. Asi jsme špatně šlápli, bolí nás nožička. Tak řekni, Azorku, kde tě to bolí….V parku běžně slyšíme: Tak to zrychli, je zima, Punťo. Už jsi to udělal Mazlíku? Ale kdepak to je, nic nevidím... Ty jsi šikovný, hodný, rychlý...

Jedna britská firma, která vyrábí psí krmivo, dělala mezi zákazníky průzkum na téma komunikace se psy. Každá pátá dotázaná žena přiznala, že se psem mluví častěji než s partnerem. Lidé, kteří žijí bez partnera, bez rodiny, jen se psem, přiznali, že s ním mluví naprosto běžně. Zejména vdovy a vdovci, kteří zůstali sami s pejskem, uváděli, že jim komunikace s ním zcela nahradila dřívější komunikaci s životním partnerem. Ze psů se stali plnohodnotní členové rodin a tomu, že s nimi lidé mluví, se už dnes nikdo nediví, natož, aby se tomu někdo posmíval. Je to jedna z ukázek toho, jak hodně se změnilo postavení psů ve společnosti.

„Lidé si psa velmi často personifikují a mluví s ním jako se svým partnerem či partnerkou,“ říká veterinář Alexandr Skácel. „Týká se to především lidí, kteří žijí sami. Není na tom nic špatného ani nic divného. Podobně je tomu v bezdětných rodinách, kde pes bývá nezřídka považován za dítě a podle toho s ním lidé mluví.“

Veterinář má zkušenost s tím, že právě osaměle žijícím lidem personifikace psa velmi často zpříjemňuje život: „Znám případy, kdy lidé ovdověli a zůstali sami s pejskem, o kterého se dříve starali s partnerem. Mnohdy mají dojem, že když se psem mluví, jejich partner je tam nahoře slyší. U někoho to přispívá k dobrému pocitu, že bývalý partner takzvaně vidí, že se jejich pejsek má nadále dobře, že se o něj starají. Vyvolává to u nich uklidňující pocit.“

Někteří cvičitelé psů naopak tvrdí, že to s polidšťováním psů lidé nyní přehánějí a že jim tím paradoxně škodí, byť si myslí, že pro ně dělají to nejlepší. „Pes je pes a člověk je člověk. Polidšťování psa je chyba,“ tvrdí cvičitel psů Rudolf Desenský. Podobný názor má uznávaný kynolog Jiří Ščučka, který říká: „Každý majitel by si měl uvědomit, že polidšťování zvířete je základní chyba. Nejprve by měl každý majitel psa zavřít pusu. Přestat mluvit a uvědomit si, že psi nekomunikují řečí a nerozumí česky. Představte si, že váš pes je Číňan a nerozumí vaší řeči. Komunikujte s ním jen pomocí gest a řečí těla.“ Jenže to mnoho majitelů psů nechce slyšet a odmítá věřit tomu, že pes nerozumí slovům: ven, páreček, piškotek, vycházka, balonek, kočička, veverka… Inu, každý majitel psa má podobných slov vlastní velkou zásobu.

Na téma kolik pes dovede rozpoznat lidských slov a jak na ně reaguje se píší stovky populárních i odborných článků, probíhají k němu seriozní vědecké výzkumy. Zkrátka, lidstvo se zamilovalo do psů a touží s nimi komunikovat ještě více než dosud. Z různých vědeckých výzkumů vyplývá, že pes je schopen rozpoznat kolem dvou set slov. Ale nepředstavujme si, že jde o slova seřazená do vět.

Je nesmysl říkat psovi: Tak co, chceš jít na vycházku teď nebo později? Jenže, pokud má pes slovo vycházka spojeno s tím, že majitel bere vodítko, hračku a hurá, jde se ven, může zareagovat štěkáním, skákáním, neklidem a člověk si řekne: Aha, tak on mé otázce porozuměl a chce jít na vycházku teď hned. Mám já to ale geniálního psa. Mnohdy jsou naše představy o tom, že psi rozumí naší řeči, spíš naším přáním a snem.

Každopádně je ale fakt, že se psi chovají tak, že je velmi snadné věřit tomu, že rozumí všemu, co jim říkáme. A tak jim čím dál častěji říkáme věty: Co myslíš? Jak se cítíš? Jsi šťastný? Co bych pro tebe ještě mohl udělat, miláčku?

Někdo, kdo psa nikdy neměl nebo psy prostě nemá rád, si může myslet, že jde o další ukázku šílení lidstva a jeho cesty do záhuby. Někdo si mluvením se psem naopak může zpříjemnit život, ba přímo se zachránit od samoty a pocitu, že nemá s kým mluvit.Je to věc každého, na každém záleží, jak dalece svého pejska miluje, jak dalece ho polidšťuje, byť mnozí kynologové polidšťování rádi nevidí.

Každopádně z britského průzkumu o tom, co vlastně lidé psům říkají, vyplynulo, že padají i tyto bizarní věty:

Tak co myslíš, zůstaneme s našim páníčkem nebo si zkusíme najít nějakého jiného? Přivedu si domů ženskou, Fredíku, tak doufám, že nebudeš dělat ostudu a že se časem spřátelíte. Proč nejíš, ty nemáš hlad?

A na závěr věta zaznamenána ve jednom obchodě s chovatelskými potřebami, kterou položila starší dáma své jezevčici: „To je hezké vodítko, Mášo, nevidíš tam na něm někde cenu?“

domácí mazlíčci pes
Hodnocení:
(5 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Anna Dudková
O tom, že psi nerozumějí, mluví jen lidé, kteří s nimi nemají zkušenost nebo chtějí být za každou cenu nadřazeným pánem tvorstva. Jedno jestli nepejskaři nebo "odborníci" kynologové, zejména cvičitelé snad nikdy nepřiznají, že pes myslí, má emoce a rozumí. Kdo bere psa jen jako pracovní nástroj, ten má robota na povely, který i kdyby rozuměl víc, nedovolí si odklonit z naučeného scénáře. Mám se psy víc jak 40 let zkušeností a vím, že rozumějí, někteří víc, jiní méně, záleží na inteligenci i na tom, jak se jim věnujeme. Některé dítě také mluví brzo, jiné třeba až ve 3 či 4 letech. Je to odraz toho, jakou mají péči. Mnohokrát jsem si vyzkoušela říct určité slovo nebo jméno v různé intonaci, nikdy se nenechali psi ani kočky ošálit, prostě význam jim známých slov chápou. Ale musíte je to naučit. Když jsme si přivezli dva pejsky z útulku, bylo to přesně, jako bych si domů pozvala dva Číňany, za pár týdnů z nich byli Češi jako poleno:) To samé z fenkou, co žila sama mnoho let na dvorku, než jsme se jí ujali, pomalu, ale přece (není to žádný génius) začíná chápat význam slov.
Tomáš Doubrava
A ještě vzkaz pro paní Janu, já ráno taky vstanu i když se mi velice silně nechce a s jednou nohou (amput.) to zase tak velká sranda není. Musím ! A to ne proto, že se náš pes kroutil v bolestech (že už musí...), ale proto že když já budu dodržovat pravidla, které jsme si s pejskem stanovili, tak on je dodržuje taky. Pro Ty co mají doma zvířátko nemusím nic dodávat, že ?!
Tomáš Doubrava
Krásný článek a je to pravda. Když mi není dobře (amput.noha, epilepsie), tak si pes sedne vedle postele, nehoní mě ven i když už to potřebuje, a když se rozčílím (třeba mi upadne vajíčko na zem) tak znervózní, ale stačí i když ještě rozčíleným hlasem řeknu: "To nebylo na tebe" v tu ránu je opět v klidu (a to vajíčko tam ještě leží, protože mi přeci jen nějakou dobu trvá než to uklidím.....) Takže nám psi skutečně rozumí, alespoň já o tom nemám sebemenších pochyb !!
Antonín Nebuželský
Hezký článek a krásná diskuze. Potvrzuji psi rozumí, naše Dejzy se i smála, bohužel už není, ale ještě máme Enjinku, ta taky přináší radost Děkuji Moc pěkné
Zdeněk Karas
zdeněk karas rad bych chtěl dat taky něco o pejskách když du po ulici tak když mně uvidy naka psi slečna tak ke mně hned běži ja požádám majitele nebo majitelku feny jestli ji mužu pohladit a oni mi řeknou že mužu ale pak ta fena odemně nechce vubec jit tak mam moc dobrý zažitek na cely den
Věra Ježková
Určitě je to normální. Nám to dělá dobře a pejsci vlídný hlas jistě ocení. Když potkám pejska, který se mi líbí, řeknu mu Ahoj, ty jsi hezký pejsek. Doma mluvíme s naší kočičkou. A ochotně bych mluvila i s jinými sympatickými zvířátky.
Danuše Onderková
Také si myslím, že není nic divného si povídat se zvířaty nebo s kytkami. Když jsem první rok odjela na měsíc za dcerou, sousedka mi chodila zalévat kytičky a byla nešťastná, že vadnou. Říkám nic si s toho nedělej, musí si na tebe zvyknout a občas jim něco řekni. Když jsem se vrátila všechny se vzpamatovaly. Jezdím pryč asi 8 let a kytičky si na sousedku zvykly a nevadnou. Jsem praštěná, že :-) . I když psa nemám, stačí mi Rita u stánku. A stejně tak je dobré si popovídat se psem. Vždyť i on je rád za pěkné a dobré slovo a podle toho se k svému pánovi chová. Moc krát jsem slyšela o tom, že pes zachránil svému pánovi život. Tak ať mi někdo povídá, že nám zvířata nerozumí.
Marta Novotná
Myslím,že mluvit se zvířaty je naprosto normální. Z dětství si pamatuji,že když šla babička krmit krávy do chléva, tak její první bylo : tak co holky jak jste se vyspaly? Věřte nevěřte, ty krávy zabučely jako by ji zdravily. Slepicím šla nasypat se slovy: tak pojďte pipinky pojďte. A jak tak to hospodářství po ránu obcházela, pro každé zvíře měla pár slov. A rozhodně nebyla osamělá - byla nás plná chalupa a všichni jsme ji milovali. Takže když dnes někdo mluví se svým či cizím psíkem, připadá mi to naprosto normální a jestli mu rozumí to je o naladění na stejnou vlnu :-))
Jana Zahradníková
V únoru jsem podědila fenku jezevčíka po švagrovi, který byl sám a můžu říct, že je báječná. Mluvím s ní jako s dítětem - asi to není docela přesné. Pokud není v dohledu pes,kterého neznáme, chodí hodně volně. Při přecházení ulice ji upozorním, že má jít ke mně, že jí řeknu, až budeme moct jít, postaví se ke mně,když jí řeknu, že nic nejede, tak rychle silnici přeběhne a na druhé straně se zastaví.Když jdeme po chodníku a chce jít na straně silnice, tak jí řeknu, aby šla nalevo / napravo/ a většinou hned přejde. Stejně, když jdeme třeba do lesa - to je vždycky na vodítku - obejde strom a já jí řeknu, že jsem zvědavá, co udělá, jak se ke mně dostane , tak se vrátí a strom obejde zpátky. Takových příkladů mám mnoho, navíc je to mazlicí pes, miluje děti a hlavně sousedky, to se může přetrhnout, když je zahlédne, mužské tolik nemusí. Pak ještě některé psy, je vidět, že to je lovecký pes, klidně by lovila i velikého psa, který se jí nezdá. Už jsem psa původně nechtěla, ale dnes bych jí za nic nedala, obohatila mi život, mám na ní čas, mám s kým promluvit a hlavně mám proč vstát ráno z postele.
Věra Lišková
Když ještě dcera bydlela s námi, měla psa, dalmatinku. Jak už to bývá zvykem, venčení zbylo na rodiče. Pak se dcera odstěhovala do nového domova a pejska si vzala sebou. Po delším čase jsem u nich přespala a ráno našla dalmatinku jak leží u dveří mého pokoje v patře , místo v přízemí ve svém teplém pelíšku. Byla jsem dojatá, kam se hrabe člověk na psí věrnost.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.