Poslední týdny nám ukázaly, jak žijeme, co potřebujeme k životu, co je zbytné a že si vlastně v současnosti prožíváme největší krizi od války, mimo lidské a duchovní krize po roce 1948, 1968, ale to nešlo o zachování života na zemi, ale politické hrátky. Rok 1989 nejde veřejně komentovat, dostal bych se do role opozičníka a nepřátelského živla.
Stejně tak voda v roce 2002. Část obyvatel doslova odplavala, ale ekonomika a výroba ve státě fungovala, a dalo se to dost brzo zvládnout.
Od nepaměti základní podmínky pro život a všeobecně teplokrevné živočichy byly tyto a přesně v tomto pořadí: voda, potrava, teplo. Dnes jako nadstavba bohatých a rozvinutých společností přibyla i kultura, vrcholový sport a turistika. V těchto oborech se do současna začaly točit i obrovské peníze a já nepochopím, jak fotbal nebo hokej dokáže investovat takovéto částky do hráčů a jejich přestupů, a jaké na to mají zdroje.
Když se vrátíme o pár desetiletí, případně století zpět, zjistíme, že na kulturu neměl běžný člověk čas a možnosti, jedině tak harmonika nebo kočovné divadlo v místní hospodě a jednou za rok pouť. První představení, které jsme jako mladí zažili, byl Spejbl a Hurvínek, později Prodanka v Národním, a to bylo nadlouho vše. Později v kinech trilogie Husitské anabáze. Pokud vám doma nepůjde voda a elektrika, ani vás nenapadne jít do divadla nebo na fotbal.
Sport se týkal jen horní vrstvy, a dělný lid na ně koukal jako na zvrhlíky, kteří nemají co na práci, a komentoval to slovy „kdyby nám šli radši pomoci na sena nebo brambory“. No a cestování, turistika a víkendové výlety? Pokud se člověk v mládí podíval do světa, tak jedině jako učedník na zkušenou, ale to tradičně jen s ranečkem buchet a dále se musel starat sám.
Další možnosti bylo něco umět, viz Cirkus Humberto a odborníci v oboru, ale to bylo běžným lidem hodně vzdáleno. No a víkendy na Sázavě? Tak s tím začala pronájmem tzv. letních bytů vrstva bohatých nebo státních úředníků. Obyčejných čundráků se taky našlo dost již za první republiky, ale to je úplně jiná kapitola.
Pokud ale začne společnost upadat do problémů, většina z nás zapomene na „kapitalistické přežitky“ a začne se starat v prvé řadě o potraviny a zásoby pro přežití. Mnohé z vás i „bída“ naučila vařit. Prý dnes frčí těstoviny s kečupem, později kuchařky zvládnou i ohřát párky a další čas a hladový manžel a děti je doučí. Dnes se začal péci i domácí chleba a prý je výborný. Jo, maminky přestaly své dcery cepovat u plotny a takhle to dopadá. Rodinné školy a hodiny vaření jsou už minulostí.
Pokud si všichni pracovníci z těchto zbytných oborů uvědomí díky zákazu shromažďování a zavření provozoven, divadel a sportovišť, že jsou v případě ohrožení základních potřeb lidstva postradatelná nadstavba společnosti a včas se chytnou nějaké tvůrčí a potřebné činnosti a přestanou brečet, uleví se nám i jim.
No a co závěrem? Vždyť se vlastně nic neděje, je tu nějaký nový bacil, ale zdá se, že to zvládáme. Infrastruktura funguje, voda a proud jdou, a většině lidí nejde o život. Pohonných hmot, potravin a čistého vzduchu je zatím dost, takže jde o ….
ALE, tato doba ukázala, jak jsme závislí v přežití a udržení dosavadního standardu na okolních službách a lidech, a že naše kultura je hodně choulostivá. Jak napsal Václav Cílek, jedna krize nás nezlomí, ale může se přidat sucho, vítr, co strhá dálkové elektrické vedení, pád burzy a bank, kolaps měny a kdo ví co ještě, a pak nastane boj o každý balíček těstovin. Ne, nechci strašit, ale všechny vyspělé kultury běžným vývojem po dosažení vrcholu zanikají a vznikají nové za jiných podmínek a na jiných hodnotách. Odborníci tvrdí že to jednou přijít musí, jen nikdo z nich neví, kdy, a co bude startovací kapkou, co přeteče. Bůh s námi.
