Dalmatská pohoda končícího léta roku 2002-7
Tvrz Lovrijenac a vilová čtvrť Pile. Všechna fota autor.

Dalmatská pohoda končícího léta roku 2002-7

16. 5. 2021

Kamenná symfonie 3

 Ponořili jsme se opět do nekonečné spleti uliček pod hradbami. Kdo by si myslel, že tato středověká kamenná nádhera je jen mrtvý skanzen, velice by se mýlil. Šňůra s visícím prádlem jen kousek nad hlavami sedících návštěvníků maličké kavárny pod hradbami svědčí o pravém opaku. Na rozdíl od naší pražské Malé Strany a třeba i Starého Města, které jsou dnes skoro vybydleným skanzenem bez lidí. Jen četní turisté oživují tuto, kdysi rušným životem kypící, část našeho hlavního města.

Živé a mrtvé město. Tudy prošla válka.

Některé z uliček pod dubrovnickými hradbami jsou ale skutečně pusté a neobydlené.  Myslím si ale, že je to jen otázka let. Možná deseti, možná dvaceti, kdy tyto, dnes prázdné, ulice ožijí opět původním životem. Tady v Dubrovníku se skutečně velkoryse opravuje a rekonstruuje. Opravené památky přivádí do města více návštěvníků, a tím i více peněz. Je to jednoduchá rovnice. Jezuitský klášter patří bohužel do této, zatím značně zdevastované, části města. Jeho zachovalejší část, kde ještě bydlí lidé, je ověšena schnoucím prádlem, a ta jeho druhá část, která je v dezolátním stavu, slouží jako ubytovna místních koček.  A  také jako záchod pro zbloudilé turisty. Není těžké to identifikovat. Hlavně čichem. Smutný pohled. Sem však moc turistů nechodí. Škoda. Neboť i tady je možné vidět mnoho zajímavého.

Prošli jsme pár pustých ulic a vůbec jsme toho nelitovali. Z dlouhé řady potlučených a špinavých fasád této čtvrti jako perly občas zazáří nádherné renesanční portály a drobné, zdobné architektonické články. Zejména množství různě tvarovaných krakorců s kulatými otvory po stranách, o nichž se můžeme jen dohadovat, že sloužily k dopravě zboží, zejména jídla z ulice nahoru do domu. Když se do otvorů v krakorcích zasunou tyče, jednoduchá kladka je na světě. Věřím tomu, že tato část města nezůstane dlouho v tomto žalostném stavu.

Jedinečnou podívanou je procházka po „gradské zidine“. Městské hradby, jak už bylo řečeno, obklopují v délce asi dva kilometry celé staré město. Uličky, kterými  procházíme těsně pod hradbami, nás zavádějí na nábřeží malého poloostrova, na kterém se tyčí, jako součást hradeb, mohutná tvrz svatého Ivana. Zde je jeden ze vchodů na hradby. Ten druhý je u brány Pile. V přízemí tvrze, v úrovni moře, jsme objevili i mořské akvárium. Bez lítosti jsme jej ale minuli. Akvárií je ve světě víc než dost. Dubrovnické hradby jsou však jen jedny.

 

Vchod na hradby od brány Pile

Stoupáme po úzkých schodech  neustále vzhůru. Jsme vysoko nad městem i nad mořem, a tak se raději nedívám moc dolů. Nejde se ale nedívat. Na jedné straně modré moře, krásné ve své nekonečné prázdnotě, jen s malým ostrůvkem při pobřeží, na straně druhé  úzké středověké  uličky, které se jako dlouhé nudle rýsují mezi  mořem střech. Do skal pod hradbami bije pěnivý příboj a střídavě se objevující slunce se snaží odčinit  ten včerejší nečas a svítí ze všech svých podzimních sil. Moře malých krámků ve městě i tady, na  hradbách, nabízí  turistům předražené suvenýry, kýčovité kresby a různé cetky. A také „bezalkoholna piče“ a Red Bull za našich 100 korun. Tady nemá cenu cokoli kupovat. Ceny tu počítají zřejmě s vysokohorskou přirážkou.

 

Onofriova kašna

Na hradbách

Oáza zeleně u hradeb. Zátiší s květinami a panenkami

 

Hradby se v místech bašt rozšiřují a to je dobrá příležitost si odpočinout od permanentní závrati a taky zahánět naši společnou chřipku horkým čajem z termosky. Teď už smrkáme oba. Nemáme si co vyčítat.

Dubrovnické hradby a uličky pod nimi však nejsou jen pouhou historií. Přímo před námi je nyní doklad toho, že staré město není jen historický skanzen, ale že tu žijí také lidé se svými normálními starostmi. Právě míjíme jeden dům v samé blízkosti hradeb. Na jeho střeše je v úrovni hradeb malá terasa se stolkem a židličkou a dveřmi dolů na půdu. Terasa jak dlaň - dvakrát dva metry. Na kraji terasy je natažena šňůra na prádlo. A na té šňůře, v moři historie kolem, jako vlajka nové doby, vlají krajkové kalhotky s podprsenkou. Tento až surrealistický výjev mi toto město velmi zlidštil.

Když jsme konečně sestoupili z hradeb, dopřáváme si další čajový dýchánek na lavičce před Knížecím dvorem a vychutnáváme si pohled na panorama města, které prudce stoupá vzhůru až k Jadranské magistrále. Tam někde nahoře je i naše osamocené auto. Bronzové postavy zvoníků na nedaleké věži zvonice nám právě sdělují, že je již pozdní odpoledne. A slunce, blížící se k obzoru, pozlacuje štíhlou věž dominikánského kláštera, která se zdvihá vysoko nad střechy honosného paláce.

Tvrz sv. Ivana a Knížecí dvůr se zvonicí

 

Dubrovnické náměstí před palácem Sponza je plné kaváren, a tudíž i stolků, stolečků, židlí a turistů. Tomuto pohledu se nedá odolat. A tak končíme dnešní nádherný den v malé kavárničce pod památným sloupem rytíře Rolanda. Káva, jako ostatně po celém chorvatském pobřeží, je vynikající, a tak ji jen velmi pomalu vychutnáváme. Při pohledu na podniky, rozmístěné okolo celého náměstí, pozorujeme, že koček je zde pomalu tolik, co turistů. Tyto kočky si zasluhují malé zastavení. Zdá se, že každou z místních kaváren okupuje jeden větší, či menší kočičí gang. Tyto kočky buď chodí mezi návštěvníky kavárny, doufajíce, že seženou něco na zub, ale většinou líně polehávají poblíž vchodů a spí. Anebo alespoň předstírají, že spí. Běda však cizí kočce, která se odváží vstoupit na jejich území. Chlupy a drápy jsou okamžitě v pozoru a ozve se strašný kravál. Prostor naší kavárny střeží dvojice černobílých koček, které leží na stole u vchodu a ospale pozorují okolí. Najednou se mezi našimi kavárenskými stolky objevil cizí kocour. Okamžitě bylo zle. K velikému pobavení všech návštěvníků kavárny i těch jen procházejících kolem se obě strakaté kočky s ušima sklopenýma dozadu a zježenými chlupy jaly vyhánět vetřelce ze svého rajónu a cholericky u toho vřískaly. Cizí kocour měl po chvíli toho kraválu dost a otráveně odešel. Ale žádný kvalt. Pomalu a důstojně, s hrdě vztyčeným ocasem, aby bylo zřejmé, že je přece jen frajer. Obě naše kočky si opět spokojeně vylezly na stůl u vchodu a dál předstíraly, že spí.

Blíží se večer a my opět stoupáme do kopce mezi vilami k autu. Klouby, bolavé chřipkou, se u nás obou ozývají, ale spokojenost převládá. Z výše jadranské magistrály ještě naposled obhlížíme město dole pod námi. Poslední rozloučení s  podzimním Jadranem. Páni domácí mne zvou naposled na rakiji. Domácí rakije je vynikající, a tak tam klábosím asi hodinu. Probrali jsme snad všechno kromě fotbalu a hokeje - rodinné poměry, politiku, hospodářství, rok 1968, cestování a já nevím už, co ještě. Nadávají na Miloševiče a s nostalgií vzpomínají na bývalého prezidenta Tita. Já jim zase sděluji  dojmy z naší předcházející cesty do Dalmácie těsně po válce. Měl jsem se svojí zásobou chorvatštiny co dělat. Ale s  ubývající hladinou toho ostrého moku v  láhvi byla jazyková bariéra čím dál tím menší a menší. Vždyť Slovan všude bratry má.

Chorvatská Dalmácie, září 2002

 

 

*

 

 

cestování
Autor: Jan Zelenka
Hodnocení:
(5.1 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Věra Ježková
Jendo, pokud vím, jazykovou bariérou netrpíš. Alkohol jistě poněkud zmenšuje zábrany. Chřipka je prevít; vaše motivace musela být skutečně velká. Díky za celé vyprávění a hezké fotky.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.