Barevné punčocháče
Foto: autorka

Barevné punčocháče

24. 1. 2018

Ráda vzpomínám na veselou příhodu, kde hrály hlavní roli barevné punčocháče. Když jsem chodila na gymnázium, měli jsme jednou týdně nultou hodinu (od 7.00 - 7.45 hod) tělocvik. Profesorka nikdy ráno neměla přehled, kdo chybí, poněvadž jsme se scházely už na hřišti a docházku zapisovala až po hodině. Navíc jsme byly spojené dvě třídy, jelikož nás děvčat bylo málo a ona si nás neustále pletla.

Jednou jsme se potřebovaly s kamarádkou něco doučit a tak jsme  místo tělesné výchovy zalezly s učebnicí na záchod. Sotva jsme otevřely knihu, ozvaly se z chodby rychlé, rázné kroky. Lekly jsme se, neboť všechny holky byly venku a my správně vyhodnotily, že jde profesorka. Rychle jsme "zalítly" do jedné z kabinek, ale nedošlo nám, že dole je otvor, kterým bylo vidět nohy. Hlavou nám bleskurychle rotovaly myšlenky, co dělat. Věděly jsme, že když budou vykukovat 4 nohy, každý si domyslí, že se "ulejváme", a bude zle. V lepším případě hrozila domluva a  ztráta důvěry tělocvikářky, v horším neomluvená hodina, třídní důtka a ostuda.

Aničku napadl spásný nápad. Stouply jsme si každá jen na jednu nohu a já si na svou obula Aniččinu pantofli, Libovaly jsme si, jak je to krásně vymyšlené, ovšem pouze do doby, než jsem sklonila hlavu a spatřila neuvěřitelný obrázek. Moje tenká malinká noha v kanárkově žlutých punčocháčích  vedle velké a mohutné Aniččiny nohy v tmavě hnědých punčocháčích!

Anička zavčas zachytila můj vyděšený pohled, duchapřítomně po mně skočila, přitlačila na stěnu a zacpala mi vší silou pusu. Moc dobře mě znala a věděla, že by následovala salva smíchu, což jsme nemohly dopustit, neboť dotyčná osoba již šramotila v kabince vedle nás. Pomalu jsem se dusila, tak Anička povolila trochu ruku a já jakoby vychrochtla. Věděla jsem, že se nesmíme za žádnou cenu prozradit, tak jsem usilovně pátrala v paměti a snažila si vybavit nejsmutnější vzpomínky v mém životě (např. úmrtí babičky, našeho psa, apod.), ale marně. Vždy, když už jsem se vnitřně připravila na smutek, stačilo se podívat na Aničku a bylo zle. Její zoufalý obličej a úpěnlivé prošení naprázdno otevíranou pusou, abych byla zticha, mě přiváděly k dalším a dalším záchvatům smíchu. Chvíli mi držela pusu Anička, chvíli jsem si ji držela sama, (navíc jsme musely každá přidržovat svou druhou nohu nahoře), ale vždy, jak trochu povolil stisk, vyšlo z mých úst podivné zachrochtání, což mě nutilo ještě k většímu veselí. Pak už jsem viděla, že díky mým chrochtavým zvukům i Anička má co dělat, aby nevyprskla. Naštěstí po nekonečně dlouhých dvou minutách práskly dveře na chodbu a my byly zachráněné. Vylítly jsme z kabiny a řehtaly se jako pominuté celou hodinu, kterou  jsme chtěly věnovat učení.

Chechtaly jsme se tak vydatně, že nás bolely bránice a totálně jsme se fyzicky vyčerpaly. "Ulily" jsme se tedy úplně zbytečně. Nenaučily jsme se vůbec nic, zato  vysmáté jsme byly na měsíc dopředu.

Hodnocení:
(5 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Alena Tollarová
Školních příhod se smíchem jsem taky měla spoustu, ale bohužel nějak se mi poztrácely v čase. Ale živě jsem si teď punčocháčový příběh představovala. A druhý ještě s Vláďou. Díky!
Ilona Kolářová
Paní Jírová, mile jste mě potěšila svým komentářem.
Ilona Kolářová
Děkuji vám všem za milé komentáře. K uveřejnění článku mě inspirala pozvánka na letošní pomaturitní setkání po 40 letec. Článek jsem už napsala před několika lety na svůj blog, tak jsem ho jen oprášila. Dodnes cítím, jak jsem se dusila, když mě Anička držela pusu. Pro mnohé je zřejmě překvapení, že já sportovní člověk jsem se chtěla ulít. Ale jednak jsem věděla, že budu zkoušená z biologie a doma jsem se neučila a i když mi sport nečinil nějaké problémy, brala jsem tenkrát ještě normálně. S tím bláznivým extrémním sportováním jsem začala až po porodu v 21 letech, když jsem dopadla na úplné dno a nebýt právě "extrémů ve sportu", nikdy bych se z toho nevyhrabala a skončila v nejlepším případě v psychiatrické léčebně. Vladimíre, to musela být podívaná pro bohy, vidět tě takto na stoličce. Úplně živě si to dokážu představit.:)
Zdenka Jírová
Hezká vzpomínka. My se také rády ulívaly z tělocviku, protože naše škola neměla vlastní tělocvičnu, a tak jsme pokaždé měly / my dívky/ tělocvik v jiné části města v nějaké volné tělocvičně. Nás to nebavilo jezdit po celém Ústí a tak jsme si často něco vymyslely, proč jsme se nedostavily Jednou jsme řekly, že jsme tu tělocvičnu vůbec nenašly a šly jsme domů. Dokonce nám to prošlo.
Anna Čípová
Pěkné počteníčko, díky za ně.
Lidmila Nejedlá
Ílo, to je hezká vzpomínka, dvě puberťačky na záchodě! Také jsem se chechtala všude a všemu v nevhodnou dobu.
Eva Mužíková
Ilono, stála jsem tam při čtení v duchu s vámi ... super příběh
Marie Ženatová
Díky za hezkou vzpomínku...
Blanka Macháčková
1. Taky mě překvapilo u vás to ulití z TV. 2. Chrochtání je neuvěřitelný spouštěč smíchu. Vždy to funguje. Hezky veselá vzpomínka.
Hana Rypáčková
Ilono, netypla bych tě na to, že jsi se ulejvala z tělocviku. :-) Barvily jsme kdeco, jarmilky, bílé punčocháče, trička.....Nás tedy nekontrolovali, punčocháče procházely, ale délku sukní jsme stahovaly ke kolenům, proto byla v pase na gumu.
Vladimír Číp
Barevných punčocháčů,,tedy na zakázku například k plesovým šatům,jsem se nabarvil až až........a to nemluvím o původně svatebních a potom plesových šatech.
Vladimír Číp
Prošlo mi rukama několik milionů punčoch a punčocháčů ,,tedy bez obsahu. Jako technolog a barvíř jsem v nich - v nových modelech - dokoncer i chodil. Doma jsme neměli zcadlo až na zem, jednou jsem si,když jsem byl sám doma, sám sebe prohlížel v nejnovějších punčocháčích. Stál jsem na židli. Otočil jsem se ,až když jsem zaslechl zvláští zvuk : dcera přišla ze školy.To byla daň mé profesi.
Libor Farský
Tedy na záchodě jsem se nikdy učit nezkoušel, natož v kabince ve dvou, Ilonko. Ale zasmál bych se s Tebou s chutí !!!
Věra Ježková
Hezký příběh. Moc se mi líbí ta snaha ututlat smích přicházející v nevhodnou dobu. Mám s tím zkušenosti. Např. když na závěr maturity nám předsedkyně maturitní komise se slzami v očích sdělovala, jak nám byla třídní profesorka dobrou matkou. A já jsem přitom věděla, že mě celé čtyři roky nesnášela.
Naděžda Špásová
Nojo škola, to se dělaly pitominy. Já jsem při hodinách štrikovala a jednou mi při strojích vypadla jehlice. Jen si už nevzpomínám na reakci jediného profesora na škole, který nás na ten předmět měl. Na barevné punčocháče si matně vzpomínám. Hezky jsi to napsala. :-)
Zuzana Pivcová
Vy jste tedy byly čísla. Ale je pravda, že i já jsem na střední škole někdy pěkně blbla. Jednou jsme při matice žvanily se spolužačkou a matikář mě poslal sednout do první lavice, která byla prázdná, aby mě měl na očích. On byl mladý, tmavovlasý, ale trochu při těle. Sednul si kousek přede mne, nohu přes nohu, a vyhrnul si nohavici tesilek, aby si nevytlačil koleno. Objevila se bílá noha bez chlupů, což mě přímo nutilo mu na ni koukat. Asi hodně nápadně, protože si toho záhy všiml, zrozpačitěl a zařval, ať vypadnu zase zpět do své lavice. Spolužáci to nechápali. :-)
Ilona Kolářová
Barevné punčocháče tenkrát ještě u nás moc nebyly, já je dostala od maminka, která je koupila od Poláků.
Jitka Hašková
Vy mladší máte bezvadné vzpomínky na punčocháče. To nám ještě zakazovali nosit barevné punčocháče a kalhoty do školy , tenkrát SVVŠ, hlídal to sám ředitel ráno u vchodu do školy a posílal nás se převlékat.