Jožka Černý: Bez vínečka bílého se žádný koncert neobejde
FOTO: autorka

Jožka Černý: Bez vínečka bílého se žádný koncert neobejde

15. 9. 2018

Jestliže je Karel Gott uznávaným králem české populární hudby, Jožka Černý si stejně výsadní postavení už léta drží v oblasti folkloru. Na svém kontě má úctyhodné množství prodaných hudebních nosičů. První nahrál jako osmnáctiletý za doprovodu legendárního Brněnského orchestru lidových nástrojů.

Občas účinkuje s cimbálovými muzikami, dechovými kapelami, řadu písní natočil i s Orchestrem Václava Hybše a v diskografii Jožky Černého najdeme i album známých operních árií, které svému příteli slavnostně pokřtil výše zmíněný Karel Gott. V roce 1986 získal ocenění Československého rozhlasu – Zlatý mikrofon. Na jeho koncertech v Česku i na Slovensku dodnes panuje skvělá atmosféra, posluchače strhne nejen svým výkonem, ale i smyslem pro humor a bezprostředností. A když začne zpívat, publikum ani nedýchá, a po chvíli, už zpívá spontánně s ním.  

Svou pěveckou kariéru jste začínal již ve čtyřech letech, dokonce jste prý zpíval prezidentovi Edvardu Benešovi. Vzpomínáte si na tu událost?
Vzpomínám si, že jsem nechtěl jít, ale nakonec jsme s tatínkem do Břeclavi na nádraží dorazili. Na nástupišti u vlaku jsem prezidentu Benešovi zazpíval písničku Keď sem išel z rána, a těšil se, že dostanu nějakou odměnu, třeba čokoládu. A ono nic, ani ruku mi nepodal. Moje dětská duše byla velmi zklamaná.  

Po kom jste zdědil svůj mimořádný hudební talent?
Moje maminka krásně zpívala, a také moje o dvanáct let starší sestra Květuška byla výborná zpěvačka. Ta mě vedla ke zpěvu, měli jsme podobnou barvu hlasu. Bohužel, už na mě dohlíží jenom tam, z hůry.  

K profesionální umělecké dráze jste se ale dostal až poté, co jste pracoval jako mechanik šicích strojů, umělecký kovář a automechanik. Jak k tomu došlo?
Technika mě vždycky bavila. Když jsem narukoval na vojnu, už jsem se hodně věnoval i zpěvu. Do Armádního uměleckého souboru (AUS) jsem se bohužel nedostal a sloužil jsem nejdříve v Martině. Tam jsme měli dobrou kapelu, hráli jsme jazz i swing. Dokonce jsme vyhráli Armádní soutěž uměleckých talentů (ASUT). Ale nebylo mi přáno a já putoval až do Michalovců na samou východní hranici tehdejšího Československa. Můžu s klidem říct, že vojnu jsem si, jak se říká, fakticky vyžral. Po návratu jsem brzo začal účinkovat s BROLNem, což byla pro zpěváka lidových písní nejvyšší možná meta. Tak se ze mě stal profesionální zpěvák, ale motory mám pořád rád. Zejména veterány – auta i motorky. Leccos na nich umím mimo elektroniky dodnes spravit.  

Která z písniček je vašemu srdci nejbližší?
To se nedá říct, každou, kterou zpívám, zpívám rád. Vždyť lidové písničky obsahují celý lidský život. Smutek i radost, je třeba text zpívat srdcem, aby se obsah dostal posluchačům do duší. Sestra mi vždycky říkala: „Než začneš nějakou písničku zpívat, pořádně si přečti text, prožij ho, jenom tak ji posluchači vezmou.“  

Kdybyste si musel vybrat: cimbálovka, nebo dechovka?
To pro mě určitě není volba. Mám rád lidovou písničku s cimbálem i její verzi s dechovkou, upravenou třeba do rytmu polky. Důležité je, aby to byla dobrá muzika.  I když říkám, že není špatná muzika, jsou jenom špatní lidé.  

Myslíte, že písničky některého ze současných autorů zlidoví stejně,  jak se stalo písním Fanoše Mikuleckého?
S Fanošem Mikuleckým jsem měl možnost se v mládí několikrát setkat. Dokonce mi složil tři písničky, mám je od něj i s věnováním. Nevím, kdybych na koncertě jeho písničky nezazpíval, co by posluchači říkali. Fanoš Mikulecký, vlastním jménem František Hřebačka je autorem řady písní, o nichž se léta myslelo, že jsou písněmi lidovými  - Vínečko bílé, V širém poli studánečka aj. V roce 1981 o něm natočil režisér Jaromil Jireš vynikající životopisný film Opera ve vinici. Postavu Fanoša Mikuleckého skvěle ztvárnil Josef Kemr.(pozn. aut.)  

Na svém kontě máte nespočet vystoupení v zábavných televizních pořadech. Jistě jste se potkal s moravským patriotem Vladimírem Menšíkem, od jehož smrti letos uplynulo neuvěřitelných třicet let. Jakou na něj máte vzpomínku?
To ano, potkávali jsme se dost často. Byl moc hodný, veselý člověk. I v době, kdy už bylo zjevné, že má velké zdravotní potíže, neztrácel svůj pověstný humor. Pamatuji, že s oblibou říkával: „Vy Pražáci utvořte kolem nás kruh v odstupu dvaceti metrů, abyste neslyšeli, co si povídáme.“ Všichni ho měli rádi. Když jsem se dozvěděl o jeho úmrtí, byl jsem hodně smutný.  

Kam nejdál vás lidová písnička zavedla?
Těžko vypovědět, kam všude mě lidová písnička zavedla. Jezdil jsem po všech kontinentech. Nejvíc mi ale v paměti utkvěl tříměsíční zájezdem s BROLNem, který jsme počátkem sedmdesátých let absolvovali po Spojených státech amerických a Kanadě. Autobusem jsme najezdili na 44 tisíc kilometrů. V té době to bylo něco mimořádného. Však večer před odletem přišli naši rodinu zkontrolovat příslušníci VB, jestli se nebalíme všichni.  

Po celou dobu své umělecké kariéry jste zůstal věrný jižní Moravě, Břeclavi, velkoměsto vás neláká?
Na jižní Moravě máme všechno, co potřebujeme, krásný kraj, čisté prostředí, víno, žijí tu dobří, veselí lidé. No a teď si s manželkou můžeme zajet i do Vídně na kafíčko. Takže, proč měnit, není důvod.  

Předpokládá se, že každý, kdo žije na jižní Moravě má vinohrad, platí to i o vás?
Nejsem vinař, ale víno piju rád. Samozřejmě poznám, které víno je dobré a které ne.  

Kterou odrůdu vína máte nejraději?
Dnes již málo rozšířenou odrůdu sylvánské zelené. O tomhle víně se říká, že je to víno hospodářovo, že si ho dělá jenom pro sebe. A samozřejmě mě potěší, když přijedu někam na koncert a sylván tam na mě čeká.  

Za vaší úspěšnou uměleckou kariérou se nemalou měrou skrývá i péče a podpora, které se vám dostává ze strany manželky i dcer. Co pro vás znamená fungující rodina?
Neumím si představit, že bych se neměl kam vracet. Se ženou máme radost z dětí, a teď samozřejmě i z vnoučat. Nejstarší je už dospělý muž a ta nejmladší, ta ještě chodí do mateřské školy. Ráno mě nabádá: „Dědečku milovaný, kakajíčko.“ Tomu se odolat nedá... Rychle se činím, a potom spolu zamíříme k mateřské škole. A protože začala jezdit na kole, mám i slušnou ranní rozcvičku, abych jí stačil. Těší mě, že děti i vnoučata mají hudební talent. Mít dobrou rodinu, to je podmínka spokojeného života.  

A kterou písničku si s vámi lidé nejraději zpívají?
Určitě Vínečko bílé, a taky čekají na tu, až v ní půjdu z Hradišťa…  

Dovolte otázku na závěr: S Karlem Gottem jste si zazpíval?
Jsme sice kamarádi, ale já nevím, jestli on nechce zpívat se mnou, nebo já s ním… ale, zazpívali jsme si na jeho narozeninách i na křtu mého CD S árií mládnout smíš.

Touto větou, kterou doprovázel typický smích Jožky Černého, jsme rozhovor ukončili. Spisovatel Jan Kostrhun o něm před lety napsal: „Každý jsme nějaký, Jožka je Černý“. Měl pravdu. A tak brzy na viděnou na některém z koncertů československé legendy, kterou jeho publikum opravdu miluje a vždy si s ním s chutí zazpívá.

Alena Kučerová pro portál i60

 

 

 

 

Autor: Redakce
Hodnocení:
(5 b. / 8 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage
PRODUKT TÝDNE

Pořiďte svému mazlíkovi kvalitní krmivo. Konzervy Brit Mono Protein jsou vhodné pro psy s citlivým zažíváním, alergiemi a potravinovou intolerancí. Více zde.

produkt týdne.jpg

 

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

TÉMATA
AKTUÁLNÍ ANKETA

Dodržujete v rodině či sami nějaké velikonoční zvyky?

Samozřejmě ano

40%

Víceméně ano

20%

Spíše ne

22%

Ne, tyto křesťanské svátky neslavíme a zvyky nedržím (e)

18%